Nebezpečné hry Lenky Teremové

Nová kniha Lenky Teremové (předtím Blažejové, nyní Křížové, to pro zorientování čtenáře) je obdařena mnohoslibným názvem Nebezpečné hry. Při známé BDSM pozitivitě autorky přesto netřeba dlouho hádat, čeho se ony hry asi budou týkat.

Lenka Teremová ve svém románu líčí příběh někdejšího hudebníka Pavla, který po nešťastné životní události zanevřel na svůj obor a v podstatě i na život jako takový. Únik přitom Pavel hledá v nenáročné práci hlídače v muzeu, kde záměrně volí noční směny, aby se vyhnul kontaktu s lidmi, a čas tráví četbou knih či psaním temně laděné nihilistické poezie. Tímto způsobem, uzavřen před lidmi ve svém vlastním světě, tedy svůj život spíš přežívá než prožívá. Jednoho dne však na ulici náhodou potkává neznámou ženu, jejíž charisma mu doslova vyrazí dech. Přes veškeré své obavy i zahanbení z celé neobvyklé situce nemůže jinak a sleduje krásnou neznámou až k jejímu domu... Tím však příběh teprve začíná. Jaké je totiž Pavlovo překvapení, když se s ní druhého dne setkává znovu – a to jako se svou novou nadřízenou.

Lenka Teremová čtenáři před očima vykresluje postupné budování jejich vzájemného vztahu, stojícího především na mentální bázi a Pavlově poblouznění. Ten se postupně propadá hlouběji a hlouběji a vášeň, kterou k Lauře cítí, jej spaluje více a více. Ne nadarmo několikrát padne jméno literárního Severina a jeho Venuše. Vztah Laury a Pavla, lze-li tedy po většinu knihy o vztahu vůbec mluvit, je totiž tomuto klasickému dílu Leopolda von Sacher-Masoch velmi podobný. Není totiž fyzického, ale psychického charakteru. Laura Pavla dráždí, vzrušuje, podněcuje jeho fantazii – a přitom mu v posledním okamžiku vždy uniká. Tím ovšem jen zvyšuje Pavlovu posedlost. A to až tak, že pro příslovečného holuba na střeše nehledí na vrabce, kterého by mohl mít v hrsti. Vztah Pavla a jeho žačky Moniky pak v kontextu vztahu s Laurovu tvoří epizodickou, ovšem nikoliv nevýznamnou rovinu.

Čtenář sleduje celé dění Pavlovýma očima a většina textu knihy je tvořena Pavlovými myšlenkami. Tady je třeba říci, že hovoří-li anotace na obálce o tom, že Pavlův život „náhle změní nová nadřízená, která ho vtáhne do světa bizarních sexuálních her a tím ho probudí z letargie a nihilismu a navrátí mu zpět jeho ztracenou životní energii“, je to pravda jen částečně. Pavel se skutečně díky posedlosti Laurou, které je přitahován natolik, že to sám mnohdy nechápe, mění, ale je otázkou, dochází-li k tomuto návratu do života díky Lauře – nebo spíše Lauře navzdory. Stejně tak na bizarní sexuální hry v textu nedojde. Jediný náběh je utnut v zárodku, bičík a obojek, který Pavel dříve koupil v sexshopu, také končí v popelnici dříve, než je Lauře předán. Je ovšem pravdou, že na stránkách knihy je erotické atmosféra přitomna po většinu času, i když ne explicitně. Osobně to nepokládám za mínus.

Kniha je zajímavým vhledem do psychiky submisivního jedince, který ale dosud není plně vyrovnaný sám se sebou. Zrcadlí tak jeho tužby, očekávání i to, jaké problémy s sebou tato orientace nese. Stejně laděný čtenář nepochybně často zjistí, že Pavlovou hlavou bouří myšlenky, nad kterými někdy přemýšlel i on sám. Toto vyznění je pak o to zajímavější, že z úvodního věnování lze usuzovat, že kniha má alespoň v nějakém ohledu reálný základ a nejedná se tedy o pouhou fikci. Osvěžující je po mém soudu i celková civilita a realističnost příběhu i jeho podání.  

Na druhou stranu si nemohu odpustit subjektivní dojem. V závěru, kdy Pavel prochází zásadní proměnou, Lenka Teremová očividně následuje odkaz Sacher-Masochovy Venuše v kožichu, která je zjevně citována na více místech. Linie je pak vedena směrem, ve kterém nelze nevidět odpověď na Sacher-Masochem vznesenou myšlenku, že muž může být ve vztahu s ženou pouze kladivem nebo kovadlinou. Pavel se prostřednictvím Lenky Teremové s touto myšlenkou ztotožňuje a zařizuje se již zjevně poučen četbou obou největších guru BDSM literatury, jak Sacher-Masocha, tak markýze de Sade. S ohledem na to, jak negativní postoj zaujímám v tomto ohledu k Venuši v kožichu, se pak nelze divit, že dojem ze závěru Nebezpečných her je tentýž. Znovu ale opakuji, že je to osobní, naprosto subjektivní naladění. Nepochybuju o tom, že čtenář jiný si naopak finále knihy vychutná. Těch několik hodin strávených nad 150 stranami knihy Lenky Teremové pak přesto nebylo ani pro mne ztrátou času, protože mi četba přinesla několik podnětů k přemýšlení.