Hry na bolest Petry Neomillnerové

Petra Neomillnerová vešla ve známost širokého okruhu čtenářstva jako autorka fantasy literatury. S jejím jménem se pojí např. několikadílná série o upírce Tině Salo, dva romány a jednu povídkovou sbírku Petra Neomillnerová věnovala Andrzejem Sapkowskim proslaveným zaklínačům a dala tak vzniknout další oblíbené hrdince Lotě, v jiné řadě se představuje čarodějka Moire a její přátelé. Solitérní příběh nekromantky Alke, který se mírou temnoty a celkovou bezútěšností od ostatních příběhů (byť ani ty nelze označit za barvotiskové čtení pro ženy v domácnosti) Petry Neomillnerové citelně odlišuje, je čtenáři předkládán v románu Dítě skály. Našince zaujme, že daný příběh vycházel nejprve na serveru bdsm.cz a svůj původ skutečně nezapře. A právě vztah k S/M má posledně zmiňovaný titul společný s knihou, o níž bude řeč na následujících řádcích. Je jí útlá knížka s představivost povzbuzujícím názvem Hry na bolest.

Tato kniha z roku 2007 je jakousi volnou sbírkou několika povídek různé obsáhlosti (některé čítají pouze pár textových stran), jejichž společným pojítkem je vztah k bolesti. Souhrnem čítá celkem 16 příběhů (Holka pro šibenici, Komedianti přijeli, Na kolena, zmetku, Ta, kterou smějí sedlat jen bohové..., Očisti ten meč, Zimní svátek, Stříbro je, když..., Mlynářčina náruč, Vilja, Nemám rád vánoce, Hra I. (Sabat vyhořelých), Hra II. (Studený déšť), Brána Caer Morhen, Valentýnské srdce, Den mrtvých, Žízeň). Bylo by hrubou chybou přistupovat k této knize pod dojmem zbylých autorčiných děl. Ačkoliv rukopis Petry Neomillnerové je okamžitě rozpoznatelný a některé příběhy lze bez váhání zařadit do škatulky fantasy žánru, který se od Neomillnerové očekává (ostatně se zde nacházejí dvě povídky, přetištěné znovu do povídkového souboru o zaklínačce Lotě), jako celek jsou zařazené texty poměrně specifické. Pokud po ní sáhne čtenář, který čeká variaci na příběhy Moire, Loty či Tiny, bude nespíše zklamán. I přes to, že je zde několik textů, které by se jistě ani v jinak koncipované antologii neztratily. Vedle již zmiňovaných příběhů s Lotou a jejími společníky bych vyzdvihl např. atmosférou nabitou Vilju, imaginativní Tu, kterou smějí sedlat jen bohové..., napětí nepostrádají Holku pro šibenici, Zimní svátek nebo mrazivou Očisti ten meč. Jednoznačně za hranicí vkusu průměrného čtenáře fantastické literatury ovšem už stojí Zimní svátek, Brána Caer Morhen či ještě spíše povídky jako Nemám rád vánoce, Valentýnské srdce nebo Den mrtvých. Jak sama autorka říká v úvodu, „v knize Hry na bolest se sešly povídky, točící se tak či onak kolem tělesných žádostí.“ Ne nadarmo je kniha označena jako 18+. Výmluvný je v tomto ohledu název povídky Na kolena, zmetku, která už svým názvem musí podnítit zvědavost BDSM pozitivního jedince.

Pokud ovšem platí, že povídky obsažené v této knize zastupují méně obvyklou autorskou tvář Petry Neomillnerové (ačkoliv i to je sporné, neboť ve většině příběhů znalý čtenář vždy nějaké typické prvky její tvorby pozná), není tím ovšem řečeno, že by se jednalo o texty nekvalitní. Právě naopak. Každý z příběhů je doslova nabit atmosférou a autorčino umění vládnout slovy vyniká nejzřetelněji právě v textech kratičkých, jejichž obsahem je právě „jen“ ona určitá atmosféra či prožitek. Bylo-li řečeno, že ve Hrách na bolest nedojdou naplnění očekávání příznivců klasické fantasy tvorby, stejně tak budou nejspíše zklamáni ti, kteří budou v knize hledat lechtivé povyražení. Hry na bolest jsou totiž sbírkou povídek s nádechem erotiky, nikoliv pornografie, jak může někoho označení 18+ či postava nahé ženy na obálce mýlit. Žádná laciná senzace se totiž na stránkách Her na bolest nekoná.

Právě ona zmiňovaná atmosféra je to hlavní, co na čtenáře v povídkách působí, i když na první pohled se může zdát, že celý děj je toliko o poměrně barvitě popisované akci. I zde však vlastně Petra Neomillnerová zůstává povětšinou věrna svému hlavnímu tématu, o kterém ve svých knihách pojednává, a tím je zachycení obyčejného každodenního života a jeho bídy a špinavosti. Třebaže konkrétní jednotliviny v těchto povídkách obsažených bezpochyby vzbudí v očích BDSM+ čtenářstva zasněný lesk (stejně tak nelze vyloučit, že jiné pasáže budou mít za následek spíše chvění v oblasti žaludečního prostoru, to závisí na naladění a osobních hranicích toho kterého jedince), nebylo by správné redukovat je jen a pouze na tuto rovinu.

Přistoupí-li čtenář na autorčinu hru a je-li schopen naladit se na strunu svérázné poetiky, může od Her na bolest čekat příjemný čtenářský zážitek a několik zábavných hodin četby. Nepochybuji o tom, že k některým povídkám se pak bude i opakovaně vracet. V obecném měřítku představuje po mém soudu neprávem opomíjená kniha Petry Neomillnerové zajímavý kontext k jejím známějším knihách a člověk si po jejím přečtení mnohdy s jistým překvapením uvědomí, kolik aspektů, jež ho ve své koncentrovanější podobě ve Hrách na bolest vyvedly z míry, je přítomno i v ostatních textech. Samy postavy zaklínačky Loty a masochisticky orientovaného (lze-li to tak říct) vampýra Uriana jsou velmi zřetelným spojovacím můstkem. Kniha se prostě vzpírá kategorickému uchopení a černobílému hodnotícímu spektru: je to i není fantasy, je to i není eroticky laděná literatura. Domnívám se, že to není špatně, neboť prvoplánových textů, které působí na každého stejně existuje víc než dost. Každopádně, pokud jste znuděni upachtěnými neinvenčními S/M povídkami z internetu, sáhněte směle po Hrách na bolest a přesvědčte se, že lze o tématu psát i jinak, s určitou přidanou hodnotou. Závěrečnou tečkou nechť jsou slova samotné autorky, jimiž celou sbírku v předmluvě uvedla. Je to nejvhodnější klíč k tomu jak knihu číst:

Hra... to je slovo významy přímo těhotné. Dětské ruce svírající bábovku, noha stojící na plynovém pedálu auta, bojové linie, tajná jednání, těla spletená v milostné křeči i dopadající bič, to všechno může být hra. Rádi si hrajeme. Něžně, krutě, s dobrou vůlí i s jedem v srdci. Bezpečně i nebezpečně, dobře i špatně. Někdy při tom působíme bolest a někdy toho dokonce ani nelitujeme. ... Pojďte tedy se mnou nadzvednout pokrývky mokré slzami i krví, zabořit hlavu do polštářů, které tlumí výkřiky bolesti, nářek touhy i slova, která mají být vyřčena. Pojďte a nesuďte příliš přísně ty, kdož v nich chybují, milují a nenávidí. Možná, že jinak nemohou...

P.S.: Jako na lákadlo bych odkázal na povídku Brána Caer Morhen, jejíž přijetí fanoušky fantasy (viz vášnivá diskuse pod článkem) leccos naznačuje o přijetí celé knihy. Za sebe přiznávám, že se při čtení některých rozhořčených komentářů potutelně směju pod vousy...

  https://www.fantasyplanet.cz/clanek/brana-kaer-morhen