BDSM v díle Terryho Goodkinda: Sága Meč pravdy

Občas jako by se zdálo, že BDSM přestalo být v dnešní společnosti tabu a stalo se naopak jakousi téměř módou, něčím, co je takříkajíc cool a in. Spousta náznaků, reálií a inspirací pronikla na filmové plátno, bičíky, pouta a další atributy, jež si většinová společnost se „sadomaso“ spojuje, se poměrně často objevují v reklamě – za příklad aktuální může posloužit např. jeden z promoplakátů, lákajících na letošní turné Daniela Landy. SM je dále námětem inscenace Včera tě zabiju, kterou lze shlédnout v hudebním divadle v Karlíně a kde se Nela Boudová představuje v roli dominy. Druhou věcí je, že většina těchto jevů se ani nesnaží proniknout pod povrch a bere si jen vnější výrazové prostředky, které z pohledu reklamních mágů působí jako senzační a provokativní a od nichž si slibují přitáhnout pozornost všudypřítomnou reklamou otupělého davu. Cílem tohoto článku je ovšem upozornit na jiný příklad. A sice na jeden zajímavý literární počin, v němž se podle mého prvky BDSM ukazují naprosto zřetelně, otevřeně, působí organickým a důvěryhodným dojmem a jehož stránky tak ve výsledku vybízejí k vážně míněným úvahám nad postavením BDSM v současné popkultře. Řeč je o světě a postavách, které jejich autor Terry Goodkind nechal ožít na stránkách své rozsáhlé fantasy ságy Meč pravdy.     

Nejprve několik základních slov o osobě samotného autora: Terry Goodkind se narodil v Omaze v Nebrasce v roce 1949. Než se stal spisovatelem, měl mnoho zaměstnání. Pracoval jako tesař, houslař, a hypnoterpeut, a umělec divočiny a zachránce starožitností. Psát začal až v roce 1993, kniha První čarodějovo pravidlo spatřila světlo světa v roce následujícím. Měla velký úspěch a autor na ni navázal řadou dalších pokračování. Takto vzniklou ságou Meč pravdy si vydobyl přední místo na výsluní světové fantasy v sousedství těch nejvýznačnějších jmen žánru. Tolik stručně parafrázovaný profil Terryho Goodkinda databázi na www.legie.info. 

Už bylo řečeno, že série Meč pravdy je fantasy ságou. Nepřekvapí tedy, že ctí a zachovává základní pravidla daného žánru, a to se všemi klady i zápory. Čtenáři je tak na ploše mnoha set či spíše několika tisíců stran předkládán epický příběh odvěkého zápasu mezi dobrem a zlem. Hlavními postavami, jimž Goodkind vdechl život, jsou Richard Cypher, čaroděj Zedd, zpovědnice Kahlan Amnell za stranu dobra, za stranu zla pak především temný mág Lord Darken Rahl. Po úvodním setkání klíčové, ba osudové dvojice Richarda a Kahlen, kdy ji Richard zbaví Rahlem vyslaných pronásledovatelů, a následné konsolidaci družiny poutníků, odhodlaných zachránit svět, jenž spěje díky Rahlovi k zániku, se rozjíždí poměrně výpravný a na události a zvraty bohatý příběh, směřující logicky ke střetu Richarda Cyphera a Darken Rahla. Na první pohled tedy ničím zvláštní, vpravdě klasický příběh, kterých je fantasy žánr plný k prasknutí. To, co dělá Meč pravdy hodným pozornosti zmlsaného fanouška epické fantastiky, odkojeného např. ságami Tolkiena, Eddingse, Feista, Jordana, Zelaznyho, Martina či Sapkowského, je vedle smyslu autora pro spád děje především nový typ postav, které obvyklé schéma originálně doplňují. Tím jsou v mých očích především mord-sithy, využívané jako mocný nástroj k pokoření a ovládání oponentů jejich pánem Lordem Rahlem, a zpovědnice, jakési kněžky či druidky soudkyně, reprezentované Kahlan. Pro čtenáře, naladěného na vlnu BDSM, je pak neobyčejně lákavé vnímat jak mord-sithy, tak zpovědnice prizmatem ženské dominace. Jak mord-sithy (pomiňme teď, že slouží Rahlovi, zaměřme se na princip jejich moci), tak zpovědnice jsou totiž s to naprosto ovládnout osobnost druhého člověka, zbavit ho svobodné vůle a plně jeho jednání, myšlení i touhy podřídit své kontrole, ať už prostřednictvím bolesti v případě mord-sith (jejich Agiel je SM symbol sám o sobě), nebo magie v případě zpovědnic. Je mezi nimi sice rozdíl, že zpovědnice konají v zájmu dobra, ale nic není zcela černobílé, jak se později ukáže.

Není však cílem prozrazovat děj, pouze vzbudit zvědavost potenciálního čtenáře. Dejme proto raději poněkud netradičně slovo samotnému Terrymu Goodkindovi. Domnívám se, že originální text je v tomto případě lepším prostředníkem k přiblížení obsahu a atmosféry než sebelepší výklad druhé osoby. Vybrané výňatky po mém soudu vhodně ilustrují, že mluvit v případě Meče pravdy o silné inspiraci, vycházející z oblasti BDSM, není přehnané. Jen podotknu, že děj je samozřejmě mnohem obsáhlejší a vztah Richarda Cyphera a paní Denny mnohem barevnější než by se na první pohled mohlo zdát, ba patří k nejsilnějším momentům knihy.

Richard běžel ke vchodu do jeskyně a cestou odhodil pochodeň. Vyběhl do jasného slunečního světla, zaclonil si oči a zastavil se. Mhouřil oči a viděl kolem sebe kruh lidí. Byli to vojáci. Měli uniformy z tmavé kůže a drátěné košile, přes ramena jim visely meče a za širokými opasky měli válečné sekery.

V jejich čele se na něj díval někdo úplně odlišný. Byla to žena s dlouhými kaštanovými vlasy staženými vzadu do volného copu. Od hlavy k patě byla navlečena do kůže, která měla takový střih, že na ní seděla jako rukavice na ruce. Kůže byla krvavě rudá. Jedinou odchylkou od krvavé červeně byl žlutý půlměsíc s hvězdou, které byly v oblasti žaludku. Richard viděl, že muži měli na svých hrudích stejný půlměsíc a hvězdu, oni je však měli rudé. Dívala se na něj bez jakýchkoliv emocí, výjimkou byl náznak úsměvu.

Richard stál v obranném postoji s rozkročenýma nohama, ruku měl na jilci meče a nevěděl, co má dělat. Neviděl nic, co by mu naznačovalo jejich úmysly. Její oči se rychle pohnuly, podívaly se nad něj a za něj. Richard uslyšel, jak dva muži seskočili z útesu na zem za ním. Cítil, jak do něj přes ruku na jilci bleskem proudí zlost meče. Zaťal zuby a udržoval zlost co nejsilnější.

Žena luskla prsty na muže, kteří stáli za ním, a pak ukázala na něj. „Zmocněte se ho.“ Uslyšel zvuk oceli vytahované z pochvy.

To bylo všechno, co Richard potřeboval vědět. Bylo rozhodnuto.

Nositel smrti.

Jeho meč byl tasen obloukem, jak se rychle otáčel. Uvolnil svou strašlivou zlost. Vybuchla v něm. Jeho oči se setkaly s očima těch dvou mužů. Jejich zuby byly zatnuté zlostí, když jejich meče opustily pochvy a byly nad jejich hlavami.

Richard držel Meč pravdy nízko. Na úrovni pasu. Vložil do něj celou svou váhu a sílu. Jejich meče se v obraně sklonily. Zakřičel smrtelnou zlostí. Smrtelnou zlostí, smrtelnou touhou. Plně se podřídil vášni zabíjet, protože věděl, že cokoliv menšího by byl jeho konec. Špička jeho meče hvízdala vzduchem.

Nositel smrti.

Úlomky horké roztříštěné oceli se točily jasným ranním vzduchem.

Dvojitý vzdech. Při nárazu dvojitý mlaskavý zvuk, jako když zralý meloun naráží na zem. Vnitřnosti vytahované ven v dlouhých rudých provázcích. Horní poloviny jejich těl se svalily, když se jim podlomily nohy.

Meč pokračoval v kroužení a značkoval svou pouť korálky krve. Zaměřil se na nový cíl zlosti, nenávisti a touhy. Ona jim velela. Richard chtěl její krev a život. Magie jím proudila bez překážek. Ještě stále křičel. Stála s rukou na boku.

Richard se jí podíval do očí a trochu změnil směr meče, aby se taky s nimi setkal. Její stále silnější úsměv ještě více krmil zuřivý oheň jeho zlosti. Jejich oči se zaklesly do sebe. Špička meče si to hvízdala k její hlavě. Jeho touha zabíjet byla mimo jakoukoliv nápravu.

Nositel smrti.

Bolest magie meče jej udeřila jako vodopád ledové vody na nahém těle. Čepel se k ní nikdy nedostala. Meč zařinčel na zemi, když ho bolest povalila na kolena, trhala ho uvnitř na kusy a nutila ho svíjet se.

Stála nad ním, ruku měla stále opřenou v bok a úsměv na obličeji. Pozorovala ho, jak si drží oběma pažemi žaludek, zvrací krev a dusí se. Oheň spaloval každý centimetr jeho těla. Bolest magie ho pohlcovala a vyháněla mu z plic dech. Zoufale se snažil dostat magii pod kontrolu, snažil se bolest potlačit tak, jak se to předtím naučil. Nereagovala na jeho vůli. S rostoucí panikou si uvědomoval, že už nad ní nemá žádnou kontrolu.

Kontrolu nad ní měla ona.

Zhroutil se obličejem do hlíny, pokoušel se křičet a dýchat, nemohl však ani jedno. Na okamžik myslel na Kahlan, pak mu bolest vzala i ji.

Ani jeden z mužů stojících v kruhu se nehýbal. Žena mu položila jednu holínku na zátylek a loket si opřela o koleno, když se nad něj sehnula. Druhou rukou ho popadla za vlasy a nadzvedla mu hlavu. Naklonila se k němu a kůže zavrzala.

„Ale, ale,“ zasyčela. „A to jsem si myslela, že tě budu muset mučit celé dny, než tě konečně rozzlobím natolik, abys proti mně použil svou magii. Ale nedělej si s tím starosti, mám jiné důvody, abych tě mučila.“

Přes svou bolest si Richard uvědomil, že udělal strašlivou chybu. Nějak jí předal kontrolu nad magií meče. Věděl, že teď je v takové bryndě, v jaké ještě v životě nebyl. Kahlan byla v bezpečí, říkal si, záleží jenom na tomto.

„Chceš, aby bolest přestala, mazlíčku?“

Otázka ho rozzuřila. Jeho zlost na ni, jeho touha ji zabít jím zakroutila ještě silnější bolestí. „Ne,“ podařilo se mu říci, když sebral všechny síly.

Pokrčila rameny a pustila mu hlavu. „Pro mě, za mě. Ale když se rozhodneš, že budeš chtít, aby bolest magie přestala, tak všechno, co potřebuješ udělat, je přestat si o mně myslet ty ošklivé myšlenky. Od teď kontroluji magii tvého meče. Když si jen pomyslíš, že proti mně zvedneš prst, bolest magie tě srazí na kolena.“ Usmála se. „To je jediná bolest, nad kterou budeš mít nějakou kontrolu. Jenom si o mně pomysli něco příjemného, a ona přestane.

Přirozeně že kontrolu nad bolestí magie budu mít taky já a můžu ti ji přivodit, kdykoliv si to usmyslím. Mohu ti přivodit taky jiné bolesti, jak na to zanedlouho přijdeš.“ Zamračila se. „Řekni mi, mazlíčku, ty jsi chtěl použít svou magii na mě, protože jsi hlupák, nebo proto, že se považuješ za statečného?“

Bolest o nepatrný kousek polevila. Zalapal po dechu. Ona ji povolila, ale jenom natolik,  aby mohl odpovědět.

„Kdo... jsi?“

Opět popadla do pěsti hrst jeho vlasů, zvedla mu hlavu a otočila ji, aby se mu podívala do očí. Když se naklonila, holínka na zátylku mu do ramen poslala šíp bolesti. Nemohl hýbat pažemi. Její obličej byl svraštěný zvědavostí.

„Ty nevíš, kdo jsem? Každý ve Středozemí mě zná.“

„Já jsem... Západozemí.“

Její obočí se potěšením povytáhlo. „Západozemí! Ale, ale. Jak skvělé. To bude zábava.“ Její úsměv zesílil. „Jsem Denna. Pro tebe paní Denna, mazlíčku. Jsem mord-sitha.“

.... „Budu mít na starosti tvůj výcvik. Jelikož jsi ze Západozemí, tak o tom nic nevíš. Chápej, že mord-sithy se vždy oblékají do rudého, když někoho cvičí. Je to proto, aby nebylo příliš vidět tvou krev. Mám nádherný pocit, že budu mít na sobě mnoho tvé krve, než skončí tvůj výcvik.“ Pustila mu hlavu a opřela se o něj plnou vahou svou holínkou a přidržela mu ruku před obličejem. Viděl, že hřbet její rukavice a dokonce i prstů je vyztužený železem. Krvavě rudý kožený prut dlouhý asi třicet centimetrů jí volně visel ze zápěstí na elegantním zlatém řetízku. Kýval se mu před očima sem a tam. „Toto je Agiel. Je součástí toho, co budu používat, když tě budu cvičit.“ Přívětivě se na něj usmála a povytáhla obočí. „Jsi zvědavý? Chceš vidět, jak funguje?“

Denna přitlačila prut k jeho boku. Šok z bolesti ho přinutil vykřiknout přesto, že neměl v úmyslu poskytnout jí zadostiučinění z toho, aby viděla, jak silně ho to bolí. Každý sval jeho těla ztuhl v agónii z věci, kterou měl opřenou o bok. Jeho mysl byla naplněna potřebou mít tu věc pryč. Denna přitlačila prut trochu více a on zakřičel ještě silněji. Uslyšel puknutí a cítil, jak mu praská žebro.

Sundala z něj Agiel a on cítil, jak mu z boku teče teplá krev. Richard byl zalitý potem, ležel na zemi, lapal po dechu a z očí mu tekly slzy. Měl pocit, že mu bolest trhá na kousky každý sval v těle. V ústech měl hlínu a krev.

Denna se na něj krutě zašklebila. „No a teď, mazlíčku můj, hezky řekni: „Děkuji ti, paní Denno, za poučení.“ Její obličej se k němu přiblížil. „Řekni to.“

Richard sebral všechnu svou duševní sílu a soustředil svou touhu zabít ji do představy, jak jí meč explozivně prochází hlavou. „Zemři, čubko.“

Denna se zachvěla, napůl zavřela oči a v extázi si projížděla jazykem po horním rtu. „Ach, mazlíčku, to byla nádherně ošklivá představa. Samozřejmě že budeš pořádně litovat, že jsi ji měl. Tvůj výcvik bude skvělou zábavou. Je to opravdu zlé, že nevíš, co mord-sitha znamená. Kdybys to věděl, měl bys velký strach. Měla bych z toho potěšení.“ Její úsměv ukázal, jak perfektní má zuby. „Myslím si, že se budu vyžívat v tom, abych tě překvapovala ještě více.“

Richard se držel představy, že ji zabíjí, až dokud neupadl do bezvědomí

.... Otočil trochu hlavu a uviděl Dennu. Seděla na dřevěné židli s nataženýma nohama, které zkřížila v kotnících. Levý loket měla opřený o jednoduchý dřevěný stolek a dávala si lžící do úst něco z misky, kterou držela v druhé ruce. Pozorovala ho.

Pomyslel si, že by měl něco říci. „Kde jsou tví muži?“

Denna ještě chvíli žvýkala a dívala se na něj. Nakonec odložila misku a ukázala na místo na podlaze hned vedle ní.

Její hlas byl klidný, téměř něžný. „Pojď sem a postav se tady.“

S velkými potížemi se Richard postavil na nohy a kráčel, aby se postavil na místo, které ukázala. Pozorovala ho bez citu, jak tam stál a díval se dolů na ni. Čekal a byl zticha. Vstala a holínkou si odsunula z cesty židli. Byla téměř stejně vysoká jako on. Otočila se k němu zády, když si brala ze stolku rukavici a natahovala si ji na pravou ruku a pevně do ní zastrkovala prsty.

Prudce se otočila a udeřila ho hřbetem rukavice přes ústa. Vyztužený hřbet rukavice mu nárazem o zub rozrazil ret.

Okamžitě, ještě dřív, než ho mohla popadnout zlost, si pomyslel na krásné místečko v Hartlandském lese. Oči se mu zaplnily slzami z palčivé bolesti rány ve rtu.

Denna se na něj vřele usmála. „Zapomněl jsi na oslovení, mazlíčku. Už jsem ti to říkala, že mě máš oslovovat paní nebo paní Denno. Máš štěstí, že tvou cvičitelkou jsem já. Většina mord-sith není tak shovívavá jako já. Byly by na tebe použily Agiel již při prvním přestupku. Mám však v srdci slabé místečko pro dobře vypadající muže. Kromě toho se musím přiznat, že dávám přednost rukavici, i když to není příliš účinné potrestání. Mám ráda kontakt. Agiel je nádherný, ale nic nenahradí použití vlastní ruky, abych pocítila, co uděláš.“

Mírně se zamračila a hlas jí ztvrdnul. „Dej tu ruku pryč.“

Richard si sundal ruku z úst a držel obě paže podél těla. Cítil, že mu z brady kape krev. Denna se na něj spokojeně dívala. Nečekaně se k němu naklonila a slízla mu z brady trochu krve. Její chuť v ní vyvolala úsměv. Vypadalo to, že ji to vzrušuje. Přitiskla se k němu a tentokrát mu začala vysávat ret, měla ho v ústech a silně ho kousala do rány. Richard pevně zavřel oči, ruce sevřel v pěst a tajil dech, až dokud se neodtáhla a s úsměvem si neolízla krev ze rtů. Třásl se bolestí, ale v mysli si udržoval představu Hartlandského lesa.

„To bylo pouhé jemné varování, jak za chvíli zjistíš. A teď zopakuj otázku jaksepatří.“

Richard se okamžitě rozhodl, že jí bude říkat paní Denno a že to pro něj bude symbolem neúcty a že nikdy, opravdu nikdy jí neřekne jenom paní. Bude to jeho způsob, jak s ní bojovat, jak si udržet sebeúctu. Tedy alespoň ve vlastní mysli.

Richard se zhluboka nadechl, aby se mu nechvěl hlas. „Kde jsou tví muži, paní Denno?“

„To je o moc lepší,“ zavrkala. „Většina mord-sith nedovoluje svým svěřencům mluvit nebo ptát se, já si však myslím, že by to bylo nudné. Já raději mluvím s těmi, které trénuji. Jak jsem už řekla, máš štěstí, že máš mně.“ Studeně se na něj usmála. „Poslala jsem své muže pryč, protože je už nepotřebuji. Používám je pouze k tomu, aby někoho zajali a aby ho drželi v zajetí, dokud nepoužije proti mně svou magii. Pak už je nepotřebuji. Neexistuje nic, co bys mohl udělat, abys utekl nebo se mnou bojoval. Nic.“

„Proč mám tedy ještě meč a nůž?“

Vzpomněl si příliš pozdě. Paží odblokoval její pěst před obličejem. To, že ji zastavil, v něm vyvolalo bolest magie. Agiel mu vrazil do žaludku. Svíjel se po podlaze a vykřikoval bolestí.

„Vstaň!“

Richard potlačil zlost, aby vypudil magickou bolest. Bolest z Agielu nemizela tak rychle. Měl veliké potíže postavit se na nohy.

„A teď padni na kolena a pros mě o odpuštění.“

Jelikož se podle jejího názoru nepohyboval dostatečně rychle, přiložila mu Agiel k ramenu a jím ho přitlačila k zemi. Bolestí mu ochrnulo pravé rameno.

„Paní Denno, prosím o prominutí.“

„To je lepší.“ Teď se opět usmívala. „Postav se.“ Pozorovala ho, jak vstává. „Máš svůj meč a nůž proto, že pro mě nepředstavují žádné nebezpečí a možná je jednoho dne použiješ, abys ochránil svou paní. Dávám přednost tomu, aby si mí mazlíčci ponechali své zbraně, takže jim to může být stálou připomínkou, jak jsou proti mně bezmocní.“

Otočila se k němu zády a sundávala si rukavici. Richard věděl, že s mečem měla pravdu. Meč měl magii a tu magii kontrolovala ona. Přemýšlel však, zda to je jediný způsob. Musel to vědět. Napřáhl ruce a sáhl jí po hrdle.

Rukavici si pomalu sundávala dál, zatímco on padl na kolena a křičel magickou bolestí. Zoufale se snažil vyvolat v mysli obrázek Hartlandského lesa. Bolest polevila, a když mu řekla, tak se opět postavil na nohy.

Denna se na něj netrpělivě podívala. „Chceš to mít těžké, je to tak?“ Její obličej změkl a vrátil se na něj jemný úsměv. „Ale já mám potěšení z toho, když to muž chce mít těžké. Teď to ale děláš špatně. Řekla jsem ti, že aby bolest přestala, měl by sis myslet něco hezkého o mě. Ty to však neděláš, myslíš na nějaké nudné stromy. Toto je tvé poslední varování. Buď si budeš o mně myslet něco hezkého, aby bolest magie ustala, nebo s tou bolestí strávíš celou noc. Rozumíš?“

„Ano, paní Denno.“

Její úsměv se prohloubil. „To bylo velmi dobré. Už to chápeš? Lze tě vytrénovat. Jen si pamatuj, něco hezkého o mně.“ Vzala ho za ruce a dívala se mu do očí, když si jeho ruce tiskla na prsa. „Zjistila jsem, že většina mužů zaostřuje své hezké myšlenky sem.“ Naklonila se k němu, stále mu tam držela ruce a její hlas se stal blahosklonným. „Jestli si však myslíš, že jinde by to bylo lepší, tak se nestyď a nech tam zabloudit svou mysl.“

Richard se rozhodl, že si bude myslet, že má hezké vlasy, a že to bude jediné místo jejího těla, o kterém si jeho mysl bude myslet něco hezkého. Nečekaně ho na kolena srazila bolest, která ho svírala stále silněji, až nemohl dýchat. Otevřel ústa a vytřeštil oči.

„A teď mi ukaž, že dokážeš udělat to, co jsem ti řekla. Zastav bolest, kdykoliv chceš, ale dělej to způsobem, který jsem ti řekla.“

Podíval se na ni, na její vlasy. Před očima se mu všechno rozmazávalo. Soustředil se a myslel na to, jak přitažlivý je pro něj její cop. Nutil se, aby na něj myslel jako na hezkou věc. Bolest zmizela, on se svalil na bok a lapal po dechu. „Vstaň.“ Udělal, co mu bylo řečeno, stále ještě zápolil s dechem. „To byl ten správný způsob, jakým to dělat. Dbej na to, že to bude jediný způsob, jakým se budeš v budoucnosti zbavovat bolesti, nebo změním magii tak, že bolest nebudeš moci odstranit vůbec. Rozumíš?“

„Ano, paní Denno.“ Stále ještě popadal dech.

... „Jediná věc, která je pro tebe důležitá, je ta, že si musíš uvědomit, že tě nikdo nepřijde zachránit. Už nikdy nebudeš svobodný. Čím dřív se to naučíš, tím lehčí bude tvůj výcvik.“

„Jaký je účel mého výcviku, paní Denno?“

Úsměv se jí vrátil do obličeje. „Abych tě naučila, jaký význam má bolest. Abych tě naučila, že tvůj život už není tvůj a že já si s ním mohu dělat, co chci. Cokoliv chci. Mohu tě nechat trpět, jakým způsobem chci, tak dlouho, jak já chci. Nikdo kromě mě ti nemůže pomoci. Naučím tě, že každý okamžik tvého života, ve kterém nebudeš cítit bolest, je okamžikem, který ti mohu darovat pouze já. Naučím tě dělat to, co chci, bez dotazů a bez váhání, bez ohledu na to, co to bude. Naučíš se prosit o všechno, co budeš dostávat.

Po několika dnech výcviku tady, když si začnu myslet, že jsi udělal dostatečný pokrok, vezmu tě na jiné místo, kde jsou ostatní mord-sithy. Tam budu pokračovat v tvém výcviku, dokud neskončím, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. Nechám některé jiné mord-sithy, aby si s tebou pohrály, abys viděl, jaké máš štěstí, že máš mě. Já mám docela ráda muže. Některé z těch ostatních je nenávidí. Dovolím, aby tě na chvíli měla některá z nich, abys viděl, jak jsem ve skutečnosti laskavá.“

... Denna se zasmála. „Máš odvahu. Velmi ráda lámu muže s odvahou. Víš, proč si mě vybral Mistr Rahl?“

„Ne, paní Denno.“

„Protože jsem houževnatá. Možná nejsem tak krutá jako jiné, mám však větší potěšení než všechny ostatní z toho, když lámu muže. Nade vše na světě mám ráda, když mohu přinášet bolest mým mazlíčkům. Žiji jen pro to.“ Povytáhla obočí a usmála se. „Nevzdávám se, neunaví mě to a nepovolím. Nikdy.“

„Jsem poctěn, paní Denno, že jsem v rukou té nejlepší.“

Přiložila mu Agiel k rozseknutému rtu a držela ho tam, dokud nepadl na kolena a nevyrazily mu z očí slzy. „To je poslední uštěpačná věc, kterou bych od tebe ještě někdy chtěla uslyšet.“ Odtáhla Agiel a kolenem ho udeřila do úst, až se převrátil a zůstal roztažený na zádech. Přitlačila mu Agiel na břicho. Dříve než stačil omdlít, tak ho odtáhla. „Co na to řekneš?“

„Paní Denno, prosím,“ povedlo se mu vyrazit pouze s největším úsilím, „promiň mi to.“

„Dobře, tak se postav. Je čas, abys začal s výcvikem.“

Šla ke stolku a něco z něj vzala. Ukázala na místo na podlaze. „Postav se tam. Ihned!“

Richard sebou pohnul, jak rychle to šlo. Nemohl se narovnat, nedovolovala mu to bolest. Stál na určeném místě, namáhavě dýchal a potil se. Podala mu něco, k čemu byl připevněn tenký řetěz. Byl to obojek z kůže stejné barvy, jakou měla na sobě.

Její hlas ztratil přívětivost. „Nasaď si ho.“ Richard nebyl v takovém stavu, aby se vyptával. Uvědomil si, že začíná přicházet k názoru, že udělá všechno, aby se vyhnul doteku Agielu. Zapnul si obojek kolem krku. Denna zvedla řetěz. Na jeho konci bylo kovové poutko, které nasunula na sloupek opěradla dřevěné židle.

„Magie tě bude trestat za to, že neplníš má přání. Když tento řetěz někde upevním, je mým přáním, aby tam zůstal, dokud ho nesundám. Chci, aby ses naučil, že nemáš žádnou moc, abys ho sundal sám.“ Ukázala na dveře, které byly otevřené. „Chci, aby ses následující hodinu pokoušel ze všech sil dostat ke dveřím. Pokud se nebudeš pokoušet ze všech sil, tak po celý zbytek hodiny budu dělat toto.“ Přiložila mu Agiel ze strany ke krku, až padl na kolena, křičel mučivou bolestí a prosil ji, aby přestala. Odtáhla ho a řekla mu, aby začal. Pak se opřela o zeď se založenýma rukama.

První věc, kterou udělal, byla, že se jednoduše pokusil ke dveřím jít. Bolest mu podlomila nohy ještě dříve, než byl schopen řetěz alespoň trochu natáhnout, a přestala pouze tehdy, když pozpátku pádil k židli.

Richard sáhl po oku řetězu. Magická bolest mu ochromila paže křečí a on se třásl úsilím, aby na něj dosáhl. Z obličeje mu stékal pot. Pokoušel se jít k židli pozpátku a pak se otočit, ale ještě předtím, než se jeho prsty mohly dotknout řetězu, bolest ho opět srazila k zemi. Vzpíral se bolesti a snažil se dosáhnout na židli, bolest však překonat nedokázal. Toto úsilí způsobilo, že upadl na podlahu a zvracel krev. Když bolest ustala, opřel se o jednu ruku a z obličeje mu kapaly slzy. Druhou rukou se držel za břicho a třásl se. Koutkem oka viděl, jak si Denna dala paže podél těla a rovně se postavila. Začal se opět pohybovat.

... Nevěděl, co má dělat, bolest mu nedovolovala hýbat se a zabraňovala mu přemýšlet.

„Prosím, paní Denno,“ zašeptal vší silou, „pomoz mi. Prosím tě, pomoz mi.“ Uvědomil si, že pláče, bylo mu to však jedno. Přál si jenom to, aby byl řetěz opět na židli, čímž by bolest přestala.

Slyšel zvuk jejích holínek, když k němu kráčela. Sehnula se a zvedla židli, postavila ji a položila na ní poutko. Bolest zmizela, on ale nemohl přestat plakat, když se překulil na záda.

Stála nad ním, ruce na bocích. „To bylo pouze patnáct minut, jelikož jsem ti musela jít pomoci, hodina začíná ještě jednou od začátku. Když ti příště budu muset pomáhat, budou to dvě hodiny.“ Sklonila se a opřela mu Agiel o břicho. Způsobila tím, že v jeho vnitru opět vyrašila bolest. „Rozumíš?“

„Ano, paní Denno,“ vykřikl. Měl strach, že nějaká úniková cesta existuje, měl strach z toho, co se mu stane, kdyby ji našel, a měl strach nepokoušet se jí hledat. Pokud nějaká cesta existovala, tak ji na konci hodiny nenašel.

Přišla a postavila se nad něj, když odpočíval na rukou a kolenou. „Myslíš si, že už teď tomu rozumíš? Chápeš, co se stane, když se pokusíš utéct?“

„Ano, paní Denno.“ Opravdu to chápal. Pro něj neexistoval žádný způsob, jak by někdy mohl uniknout. Zachvátila ho beznaděj a měl pocit, že se dusí. Chtěl zemřít. Pomyslel na nůž ve svém opasku.

„Postav se.“ Jako kdyby četla jeho myšlenky, řekla tiše; „Kdyby ti napadlo ukončit tvou službu jako můj mazlíček, pořádně si to rozmysli. Magie ti v tom zabrání stejným způsobem, jakým ti zabraňuje hnout řetězem z místa, na které jsem ho položila.“ Richard na ni pouze strnule mrkal. „Neexistuje žádný způsob, jak bys mi utekl, nepůjde ti to ani prostřednictvím smrti. Budeš můj tak dlouho, jak dlouho tě budu chtít nechat žít.“

... „Dobře. A teď si sundej košili.“ Její úsměv se stal ještě širším, když uviděla jeho zmatený výraz obličeje a to, že si přesto začal košili rozepínat. Držela mu Agiel před očima. „Už nastal čas, abych tě naučila všechny věci, které Agiel dokáže. Když si necháš košili na sobě, bude celá pokrytá krví a já nebudu moci nalézt na tobě nedotčené místo. Pochopíš, proč má můj oděv takovou barvu.“

Vytáhl z kalhot cíp košile. Namáhavě dýchal a byl na pokraji paniky. „Ale, paní Denno, co jsem udělal špatně?“ ... „Proč však teď musíš na mě používat Agiel?“

Zasmála se. „Protože chci, aby ses něco naučil. Aby ses naučil, že mohu dělat všechno, co chci, a že ty nemáš vůbec žádnou možnost, abys mě zastavil. Musíš se naučit, že jsi absolutně bezmocný, a že pokud se budeš moci těšit okamžiku bez bolesti, bude to pouze proto, že jsem si ten okamžik vybrala já a ne ty.“ Úsměv se jí ztratil z obličeje. Šla ke stolku a vrátila se s okovy, spojenými kusem řetězu. „Teď máš jeden problém, který mě zlobí. Neustále padáš. Zabráníme tomu. Nasaď si je.“

Hodila je po něm. S námahou ovládl svůj dech, když si na každém roztřeseném zápěstí zaklapnul železný kruh. Denna přitáhla židli k trámu a donutila ho stát pod ním. Postavila se na židli, aby zachytila řetěz na železný hák.

„Natáhni se. Zatím tam ještě nedosahuje.“ Musel se postavit na špičky a natáhnout, až pak se jí ho povedlo pověsit. „Tak.“ Usmála se. „Teď už nebudeme mít žádné problémy s tím tvým padáním.“

Richard visel z řetězu a pokoušel se kontrolovat svou hrůzu. Železné kruhy se mu zarývaly do zápěstí, protože musely držet jeho váhu. Věděl už předtím, že není nic, co by ji zastavilo, teď to však bylo jiné. Ještě více to zesilovalo jeho bezmocnost, nutilo ho to, aby si stále více uvědomoval, že proti ní nemůže žádným způsobem bojovat. Denna si natáhla rukavice, několikrát ho obešla a ťukala si Agielem do dlaně. Prodlužovala jeho strach.

Kdyby ho jenom zabili při pokusu zastavit Darkena Rahla - to byla cena, kterou byl připraven zaplatit. Toto bylo něco jiného. Toto byla smrt bez umírání. Živoucí smrt. Nebylo mu dopřáno ani důstojenství boje proti ní. Věděl, jak je cítit Agiel, nepotřeboval, aby mu to více ukazovala. Dělala to pouze proto, aby mu vzala jeho hrdost, jeho sebeúctu. Aby ho zlomila.

Denna mu klepala Agielem po hrudi a zádech, když kolem něj dále chodila. Každý jeho dotek byl jako dýka, která se do něj zabodává. Každý dotek ho nutil vykřikovat bolestí a kroutit se na řetězu a on věděl, že ještě ani pořádně nezačala. První den ještě neskončil a takových dnů bude ještě mnoho. Plakal nad svou bezmocností.

... Denna vzala jeho obličej do svých dlaní a důkladně ho políbila. Tak důkladně, že jeho rozražený ret začal pulzovat palčivou bolestí. Zdálo se, že z polibku má větší potěšení, když si byla jistá, že ho to bolí. Odklonila svůj obličej, oči měla doširoka otevřené potěšením. „Nezačneme, mazlíčku?“ zašeptala.

„Paní Denno, prosím,“ zašeptal on, „nedělej to.“

Její úsměv byl ještě širší. „To jsem chtěla slyšet.“

Denna mu začala ukazovat, co všechno Agiel dokáže. Když mu jím zlehka přejížděla po kůži, tak vyvolával puchýře naplněné tekutinou, když trochu přitlačila, naplnily se krví. Když přitlačila více, cítil něco teplého a mokrého na své zpocené kůži. Dokázala též způsobit přesně stejně silnou bolest bez toho, aby ho nějak poznačila. Zuby ho bolely od toho, jak silně je zatínal. Někdy se postavila za něj a počkala, až jeho napětí poleví, a až pak se ho Agielem dotkla.

Když to pro ni přestalo být zajímavé, donutila ho pevně zavřít oči a mít je zavřené, zatímco chodila kolem něj, opírala se Agielem o něj nebo mu jím přejížděla po hrudi.

Smála se, když se jí podařilo přimět ho, aby si myslel, že se blíží, a připravoval se na to, a ona to však nedělala. Jedno obzvlášť ostré bodnutí ho donutilo vytřeštit oči, což jí dalo záminku pro použití rukavice. Donutila ho prosit o odpuštění za to, že otevřel oči bez toho, aby mu to řekla. Jeho zápěstí krvácela od okovů, které se do nich zarývaly. Nebylo možné jim odlehčit.

Zlost z něj vyrazila pouze jednou. Stalo se to tehdy, když mu přitlačila Agiel do podpaždí. Stála tam, spokojeně se šklebila a pozorovala ho, jak se kroutí a pokouší se myslet na její vlasy. Jelikož dotek Agielu na tomto místě ho přiměl, aby ztratil vládu nad zlostí, dlouho se soustřeďovala na tuto oblast. On však neudělal stejnou chybu podruhé. Protože nevyprovokoval magickou bolest, udělala to za něj. Jenomže když to dělala ona, nemohl ji potlačit bez ohledu na to, jak usilovně se snažil. Musel prosit, aby to udělala za něj. Někdy se postavila před něj a dívala se, jak popadá dech. Několikrát se k němu přitiskla, objímala ho kolem hrudi a mačkala ho. Tvrdá kůže vyvolávala v každé ráně, na kterou se přitlačila, opětovné vzplanutí bolesti.

Richard neměl ani potuchy, jak dlouho trvalo toto mučení. Většinu času si neuvědomoval nic jiného než bolest. Připadalo mu to, že to je živá bytost, která tam s ním je. Od jistého okamžiku si uvědomoval, že mu je jasné, že udělá všechno, co bude chtít, a bez ohledu na to, co to bude, jen když ho přestane mučit. Vyhýbal se pohledu na Agiel. Při pouhém pohledu na něj mu vhrkly slzy do očí. Denna měla pravdu, nikdy ji neunavilo ani nepřestalo bavit to, co dělá. Vypadalo to tak, že ji to trvale fascinuje, že to v ní vyvolává potěšení, že ji to ukájí. Jediné, co se ji zdálo dělat ještě šťastnější, než když ho zraňovala, byly jeho prosby, aby přestala. Prosil by ještě více, aby ji udělal ještě šťastnější, většinu času však nebyl schopen mluvit. Pouhé dýchání bylo někdy více, než mohl zvládat.

Už se nepokoušel odlehčovat svá zápěstí, ochable visel a blouznil. Myslel si, že se na chvíli zastavila, ale měl takové bolesti z toho, co mu udělala předtím, že si nebyl jistý. Pot mu oslepoval oči, pot stékající do ran ho pálil.

Když se mu hlava trochu vyjasnila, vrátila se a zašla za něj. Připravil se na to, o čem věděl, že přijde. Místo toho ho popadla za chomáč jeho vlasů a trhla jeho hlavou dozadu.

„A teď, mazlíčku, ti ukážu něco nového. Ukážu ti, jakou laskavou paní vlastně jsem.“ Tahala zpět jeho hlavu tak silně, až ho bolest donutila napnout svaly a vzdorovat tlaku. Přiložila mu k hrdlu Agiel. „Přestaň se bránit, nebo ho nedám pryč.“

Krev mu stékala do úst. Uvolnil svaly na krku a dovolil jí, aby tahala tak silně, jak chce.

„A teď, mazlíčku můj, velmi pozorně poslouchej. Vložím ti Agiel do pravého ucha.“ Richard se málem zalknul strachem. Trhla mu hlavou dozadu, aby přestal. „Je to odlišné od toho, když ho dám kamkoliv jinam, Podstatně víc to bolí. Ty však musíš dělat přesně to, co ti řeknu.“ Ústa měla těsně u jeho ucha a šeptala mu to, jako kdyby byl jejím milencem. „V minulosti, když jsem byla spolu se sestrou mord-sithou, jsme dávaly naše Agiely do mužových uší najednou. Ten pak vydával takový křik, který se nedá srovnat s ničím jiným. Jeho zvuk byl opojný. Mrazí mě, když si na to jenom vzpomenu.

To ho ale zabilo. Nikdy se nám nepodařilo použít dva Agiely najednou tímto specifickým způsobem bez toho, abychom ho nezabily. Opakovaně jsme to zkoušely, oni však vždy umírali. Buď vděčný, že tvou paní jsem já; jsou jiné, které to ještě zkoušejí.“

„Děkuji ti, paní Denno.“ Nebyl si jist, za co jí vlastně děkuje, ale nechtěl, aby s ním dělala to, co měla v úmyslu.

„Dávej pozor,“ zašeptala mu pronikavě. Její hlas opět změkl. „Když to budu dělat, nesmíš se pohnout. Když se pohneš, poškodí to něco v tobě uvnitř. Nezabije tě to, ale přivodí ti to nenapravitelné poškození. Někteří muži, kteří se pohnou, oslepnou, jiní už nemohou hnout ničím na jedné straně jejich těla, další už nemohou mluvit nebo chodit. Ale ve všech, kteří se hýbou, není všechno v pořádku. Já chci, aby s tebou bylo všechno v pořádku. Mord-sithy, které jsou krutější než já, nevarují své mazlíčky, aby se nehýbali. Chápeš to? Nejsem tak krutá, jak si myslíš. I přes to je pouze málo mužů, kteří jsou schopni stát klidně. I když je varuji, stejně sebou trhnou a pak zůstanou abnormální.“

Richard se nemohl ovládnout a vykřikl: „Prosím tě, paní Denno, prosím nedělej to, prosím.“

Pocítil závan jejího úsměvu. Svůj vlhký jazyk mu strčila do ucha a políbila mu ho. „Já to však chci udělat, mazlíčku. Nezapomeň, stůj klidně a nehýbej se.“

Richard zatnul zuby, nic ho však na něco takového nemohlo připravit. Připadalo mu, že se mu hlava změnila na skleněnou a pak se rozbila na tisíc kousků. Nehty se mu zaryly do dlaní.Všechen smysl pro čas se roztříštil se zbytkem světa. Nacházel se v pustině nevýslovného utrpení, která neměla konce ani začátku. Každý nerv jeho těla hořel rezavým, palčivým trápením. Neměl představu, jak dlouho tam držela Agiel, když ho však odtáhla, jeho křik se odrážel od kamenných zdí.

Když nakonec ochabnul, políbila mu ucho a šeptala mu do něj, sotva popadala dechu. „To byl prostě uchvacující výkřik, mazlíčku. Nikdy jsem neslyšela lepší. Přirozeně s výjimkou výkřiku v okamžiku smrti. Byl jsi velmi dobrý, mazlíčku, nehnul jsi se ani o centimetr.“ Něžně mu políbila krk a pak opět jeho ucho. „Nezkusíme druhou stranu?“

Richard zůstal viset ve svých okovech. Už nemohl ani plakat. Když šla na druhou stranu, tak mu hlavu tahala dozadu ještě silněji.

Když s ním byla konečně hotová a sundala řetěz dolů, zhroutil se k zemi. Nemyslil si, že by byl schopen se pohnout, když mu však pokynula Agielem, pouhý pohled na něj ho donutil udělat to, co chtěla.

Zaujala Vás tato ukázka? Zajímá Vás, jak se dál vyvíjel vztah mezi Richardem a paní Dennou? Kolik bolesti ještě dokáže Richard snést? Ovládne Denna Richardovu osobnost? Co to znamená stát se partnerem mord-sithy? Stane se Richard Denniným partnerem? Na jak dlouho? Na tyto i další otázky naleznete odpověď v prvním díle ságy Meč pravdy Terryho Goodkinda. Pokud máte rádi žánr fantasy, nebudete rozhodně zklamáni. Jemné koření, které si vychutná nejspíše jen BDSM+ čtenář, je pak pikantním obohacením tohoto povedeného příběhu a dodává mu rozměr, který ve srovnání s obvyklými žánrovými ságami působí osvěžujícím dojmem.

Závěrem snad jen malé varování: Goodkindův příběh byl nedávno zfilmován v podobě seriálu Legend of the Seeker (viz https://www.csfd.cz/film/238248-legend-of-the-seeker). Je třeba říct, že s knižní předlohou má jen málo společného, většinu zápletek vynechává, charaktery postav a vztahy mezi nimi poměrně zásadně mění, herecké výkony jsou povětšinou mizerné, podobně jako práce režiséra a scénáristy. Přesto je první série seriálu poměrně koukatelná – při splnění základní podmínky, a sice té, že neznáte knihu! Právě postava mord-sithy Denny (ač i zde platí, že její filmová podoba nesahá knižní předloze ani po kotníky) k jeho koukatelnosti zásadní měrou přispívá.     

A pro představu několik vyobrazení paní Denny ze seriálu...