Otrok Sylvy Lauerové aneb Zrcadlo vonící po vanilce 

O dané knize Sylvy Lauerové jsem slyšel dopředu z různých stran poměrně hodně, ovšem s překvapivě shodným závěrem. Škvár, se kterým nemá cenu ztrácet čas. Naproti tomu oficiální propagace titul uváděla slovy, že se jedná o „šokující román, ve kterém autorka zcela otevřeně a bez zábran popisuje detaily intimních scén striktně definovaného sadomasochistického vztahu a poukazuje na vnitřní touhu násilně ovládat na straně jedné a touhu být ovládán na straně druhé.“ Román tak prý „nutí čtenáře překročit onu pomyslnou hranu dnes stále ještě tabuizovaného tématu,“ až čtenář „fascinován a překvapen svou vlastní zvědavostí začíná přehodnocovat své počáteční sympatie a antipatie a dochází tak k nečekaným závěrům nejen o hlavních postavách, ale i o sobě samém.“ Ač jsem byl od začátku víc než skeptický k možnosti, že by někdo nezainteresovaný mohl téma smysluplně pojednat, tím myslím bez laciné snahy o kontroverznost na efekt, a případně přimět vanilkovou veřejnost k zamyšlení nad rámec škály černá-bílá (a jednohlasná reakce komunity mě nadále utvrzovala), přece jen mě výše uvedená anotace nalákala. Navíc, obecně se snažím dělat si na věci vlastní názor, podložený osobními zkušenostmi. Připočteme-li šířící se proklamace v tom smyslu, že autorka si tímto románem „definitivně vysloužila titul „nejvýstřednější“ české spisovatelky současnosti“ i fakt, že na knihu se stály ve veřejné knihovně neskutečné fronty, bylo o budoucím čtenářském zážitku rozhodnuto.

Děj knihy je relativně prostý. Hlavní hrdinkou je čtyřicátnice Helena, úspěšná realitní makléřka, které se ovšem o poznání méně daří v osobní rovině – hned na úvodních stránkách Lauerová nechává zkrachovat Helenin vztah, čímž čtenáře uvádí přímo in medias res do světa Heleniných frustrací. Z nich se vzápětí rodí Helenino klíčové rozhodnutí, na němž stojí celá zápletka knihy: pořídit si sluhu nebo ještě lépe otroka. Helena, která do té doby neměla o existenci BDSM většího ponětí, se do objevování nového světa vrhá se vší vervou. Hlavní pomocníkem se jí stává všemocný internet. S jeho pomocí Helena studuje o čem, že dominantně-submisivní vztah je, s pomocí internetových seznamek a chatovacích místností začíná poznávat první adepty na otroky. Třebaže není v tomto ohledu vůbec zkušená, brzy poznává bídu virtuálního světa. Nakonec však poznává muže, který jejím nárokům odpovídá a tento Štefan, jak jej nyní již paní Helena překřtí, se stává jejím osobním otrokem. Na dalších stránkách pak Lauerová vykresluje vývoj jejich vztahu. Helena, která zprvu hledala cestu ze své frustrace a chtěla spíše submisivního muže využít především jako nenáročného sluhu, postupně objevuje další a další možnosti dominantně-submisivního vztahu, přichází na chuť takto definovaným pozicím a do své role dominy se postupně vžívá. A to až natolik, že si oblíbí většinu sadomasochistických praktik a začne při nich prožívat skutečné sexuální vzrušení. Autorka nechává Helenu projít skutečně razantní proměnou, kdy se pod vlivem dominantního postavení mění celá její osobnost, Helena si přestává rozumět se svým okolím a uzavírá se více a více do vlastního světa, který sdílí pouze se svým Štefanem, s nímž postupem času sepíše otrockou smlouvu a plánuje jeho ovládnutí dovršit i sňatkem. Vztah Heleny a Štefana tak postupem času nabývá bizarní podoby a čtenáře posléze snad ani nepřekvapí, že skončí nedobře. Víc však nebudu prozrazovat.

Po přečtení jsem měl z knihy rozporuplné pocity. Z hlediska čistě čtenářského se kniha výtečně čte, má spád, psychologii postav je poměrně zajímavé sledovat. S ohledem na výše naznačené hodnocení v oblasti BDSM se orientujících čtenářů se paradoxně nedomnívám, že by se jednalo o vyloženě ztracený čas (ostatně kniha zabere cca 3 večery). Nemyslím si, že by laciné odsouzení knihy Sylvy Lauerové jako škváru, klouzajícího po povrchu bylo na místě. Naopak vidím v jejím Otrokovi poměrně zajímavou reflexi toho, jak si D/s vztah a vůbec orientaci představuje vanilková společnost. To, že Lauerová ve své knize dominanci zaměňuje s tyranií a submisivitu s ochotou nechat se až nezdravě podmanit a stát se na vše kývající loutkou bez vlastní vůle, mě osobně neuráží (třebaže moje cítění a vnímání vztahu mezi dominantním a submisivním partnerem je diametrálně odlišné) a akceptuji to jako její legitimní autorskou licenci.

Za prvé autorka nikde netvrdí, že tak vypadá každý dominantně-submisivní vztah, naopak vykresluje jeden jediný zcela konkrétní příklad. I to, že Helena je vlastně samouk, který veškeré své informace o BDSM čerpá z internetu, aniž by měla potřebu interakce s podobně cítícími jedinci a mohla tak získat zpětnou vazbu na své jednání a názory, myslím vnímavému a otevřenému, byť vanilkovému, čtenáři dostatečně naznačuje, že není vše v pořádku. Vhodně to naznačují i slova, kterými Helenu její kamarád psycholog varuje před možným nebezpečím, kdy se její dominantní alter ego vymkne kontrole. Za druhé nezbývá než připustit, že ač většina reálných D/s vztahů je tohoto extrému vzdálena, přesto nelze vyloučit, že pro někoho může být Štefanův a Helenin životní styl v zásadě lákavý, a že tedy nastíněná situace není tak absurdní a nereálná, jak by se mohlo zdát. Samotný titul přece naznačuje jasně roli submisivního protějšku ve vztahu, ač není přirozeně zřejmé, zda sama autorka si byla vědoma sémantické roviny pojmu „otrok“ nebo se ve volbě názvu odráží toliko klišé, redukující BDSM pouze na dominy a otroky.

Pokud ale přijmeme rozdílnost kategorií „submisiv“ a „otrok“ jako platnou z hlediska charakteristiky míry poddajnosti vůči dominantnímu elementu, lze opět konstatovat, že se Sylva Lauerová do psychologie Štefana trefila poměrně zdařile a přesvědčivě. Zajímavé je sledovat i proměnu Heleniny osobnosti, která vybízí k úvaze, zda je či není možná dominanci, resp. BDSM pozitivitu, v jedinci, který k ní viditelně zatím neinklinovat, probudit nebo ne. Lze v tomto případě na jedné straně poukázat na to, že Helena si dominancí léčí vlastní komplexy a že tedy přirozeně BDSM orientovaná není. Na straně druhé autorka přesvědčivě líčí, jak si Helena dominantní pozici po čase osvojuje natolik, že nejen že při jejím uplatňování zažívá pocit sexuálního vzrušení a naplnění, ale začíná tuto podobu uplatňovat i navenek vůči svému nezainteresovanému okolí. Odhlédneme-li pro tuto chvíli od extrémní a až neakceptovatelné povahy Helenina chování k submisivnímu patrnerovi, jako pozitivum knihy bych označil to, že Helenin případ může někoho, kdo z různých příčin trpí ve vanilkovém vztahu, pokusit se s partnerem otevřeně promluvit, neboť si skutečně nemůžeme být nikdy jisti, co druhý uvnitř sebe skrývá a třeba to ani sám netuší. S ohledem na to, že Otrok bude bezpochyby jednou z nejsnáze dostupných knih na dané téma a bude tedy patrně vedle webu tím prvním, s čím se budou sebehledající vyrovnávat, vnímám toto vyznění skutečně kladně.

Kniha ovšem skýtá z toho samého důvodu i jedno obrovské negativum, kvůli kterému nakonec hodnotím i celou knihu negativně, ba jako potenciálně velmi nebezpečnou. Skutečně nelze očekávat, že ji dostane do rukou vždy jen vyrovnaný a se zásadami BDSM plně obeznámený jedinec. Spád a celkový potenciál knihy je přitom takový, je takového začátečníka či inklinujícího laika jednoduše okouzlí. Třebaže autorka si očividně byla schopna sehnat poměrně solidní informace o BDSM (např. úvodní pasáž hledání optimálního otroka naprosto postihuje realitu na chatu a mizérii, co se nabízejícíh tzv. submisivů a otroků týče, popisovaná komunikace skutečně působí naprosto reálně), o to víc však zamrzí, že se knihou ani v náznaku nemihne zmínka o po mém soudu naprosto kruciální zásadě safe – sane – consensual nebo o odpovědnosti dominanta vůči submisivovi. Ač akceptuji, autorský záměr, který měl patrně Helenu vypodobnit jako tragickou, až negativní postavu, bylo by myslím lépe, kdyby alespoň něco málo o tom, že bezpečnost a dobrovolnost jsou základním a nepřekročitelným zákonem BDSM komunity, v knize zaznělo. Obzvláště je-li popisováno, jak usilovně Helena informace hledá. Nic by pak nebránilo tomu, aby Helena toto odmítla jako nepotřebný balast, která ji jako dominu omezuje. Opět by tak byl vůči čtenáři vyslán signál, že není vše v pořádku.

Pokud tedy Sylva Lauerová chtěla na neobvyklém případu v BDSM kulisích varovat před nebezpečím, kdy se psychika člověka vymkne kontrole, nemyslím, že se jí to plně podařilo. Ač její knihu skutečně nelze označit jako propagaci a konec je silně šokující, přesto závěr vyznívá podle mého názoru až moc do ztracena. Nemohu se zbavit dojmu, že nebezpečí, které je jako vždy zakleto v detailu a které tu díky absenci poukazu na SSC dříme, si autorka vůbec neuvědomuje. Pokud však dojde k nějakému neštěstí, kdo jím bude vinen? Autorka knihy? Čtenář, který se inspiroval? Nebo Kainovo znamení ulpěje na deviantních sadomasochistech? I proto jsem se nakonec odhodlal sepsat tento nepokrytě silně subjektivní text jako alespoň osobní distancování se a případné memento, raději než knihu přejít mlčením.

Určitě je možné namítnout, že tento směr úvahy připomíná příslovečné malování čerta na zeď, ale v několika tematických seznamkách jsem již opakovaně zaznamenal inzerát, poptávající Štefana (sic!) a popisující nároky na něho kladené zcela analogicky k nárokům Heleniným, tak jak je v knize formuluje Lauerová. Její Otrok tak očividně začal žít vlastním životem a lze jen doufat, že zmíněné inzeráty jsou pouze specifickou formou prožívání vlastních masturbačních fantazií a typickou virtuální realitou.