Óda na Paní
Za štítem pokory pečlivě se ukrývá má láska,
jež v očích se zrcadlí, když s ozvěnou se kroky Paní nesou,
a já v třasu očekávám ten dotek, který bolí i laská
a v hloubi duše se chvěji, co mi další chvíle přinesou.
Ticho je kolkolem, jen jak o život bije srdce,
až se zdá, že z dmoucí hrudi v tom okamžiku vyskočí
- ta smrt pro Ni chutnala by přitom tak sladce -
leč důvěra k Paní ho pevně svírá ve svém vroucím náručí.
A už u mě stojí Ona, moje nejkrásnější Paní,
strnu, než mi svoji krásnou nožku laskavě nastaví,
ten božský výtvor hodný jen a pouze k políbení,
v ten okamžik se vzrušením krev v mých žilách zastaví.
V jejích modrých očích se mé já ztrácí,
všechny mé obavy, jež trýznily mne, rázem jsou ty tam,
její přítomnost mi moje pozbyté síly vrací,
chvějící se duší rozlývá se slastný pocit: Nejsi sám!
Když pak zasviští rána vzduchem,
a mé tělo přívalem bolesti exploduje,
já paradoxně dlím jinde duchem,
zatímco bolest těla duši od tíhy očišťuje.
Za štítem slz pečlivě se ukrývá má láska,
jež v očích se zrcadlí, i když rána za ranou se snáší,
a já vstřebávám ten dotek, který bolí i laská,
a já i Ona jsme pevně spojeni poutem lásky naší.
