Země žen Vladimíra Párala: Temná vize společnosti ve znamení matriarchátu?

Slovníková definice říká, že Vladimír Páral (roč. 1932) je nejvýznamnějším představitelem novodobé české sociologické a civilizační satiry, který ve svých nejlepších dílech tíhl k žánru společenského románu. Sluší se dodat, že patří také ke klasikům domácí sci-fi literatury. Mezi jeho stěžejní díla na tomto poli patří knihy Romeo a Julie 2300 (1982), Pokušení A-ZZ (1982), Válka s mnohozvířetem (1983) a především Země žen (1987), která je předmětem tohoto pojednání. Oficiální i neoficiální kritika 80. let dokonce hodnotila zmíněné tituly jako díla úniková, čas však ukázal, že tyto soudy byly příliš příkré, resp. byly dány nepochopením.    

Děj, který se Páral v Zemi žen snaží nastínit, je situace z blíže neurčené budoucnosti, kdy se po přírodní katastrofě, označované jako Klimatický šok, vlády ve společnosti ujaly ženy (prim hraje organizace Ženská liga a její užší sekce sdružená kolem tzv. Amazonského klubu). Muži byli naopak internováni v jakýchsi koncentračních táborech, kde se pod dozorem a vedením podrobovali převýchově a byli využíváni pouze k manuální práci. Kniha tak řeší téma kvality a podoby mezilidských vztahů, vztahů mezi pohlavími, lze ji číst jako ekologický román, varování před nukleární válkou i jako kritiku totalitního zřízení a společnosti, která nesvobodu mlčky toleruje. V těchto okamžicích dává Páral jistě ne náhodou vzpomenout na klasické dílo George Orwella 1984.

Kniha se dělí na 4 větší oddíly, nazvané dle stěžejního tématu O mužích, O ženách, O lásce, O touze, hledání pravdy a naději. Postupně Páral v jednotlivých oddílech představuje hlavní postavy, na jejichž příkladech svůj svět a halvní ideu knihy vykresluje. Zaměřme se nyní na děj podrobněji. Vše se odehrává v jediném městě, nazývaném Labsko. To je symbolicky rozděleno na dva tábory – na  mužský, tedy kárný tábor, a ženský, který tvoří vlastní město. Vznik matriarchátního systému autor vysvětluje jako reakci na předcházející období bezohledné nadvlády mužů, jež je (samozřejmě slovy stávajících mocipaní) charakterizována jako období militarismu, domácího násilí, extrémní mechanizace veškerého života společnosti (symbolem všeho zla je tzv. systém MAXIM). Éru mužské nadvlády pak ukončuje ekologická katastrofa, zapříčiněná (údajným) zásahem z vesmíru, a po mezifázi pouličních bojů nebo spíše jaké občanské, resp. genderové války, kdy se rodí jak rozdělení města na sekce, tak klíčová organizace Ženská liga, nastupuje vláda žen. Tato epocha je vítěznou stranou označena jako nový počátek (terminologií Ženské ligy Opravdový pořádek). Poražení muži jsou degradováni na pouhou pracovní sílu, která si pod tlakem represivních prostředků nechává „vymývat mozek“ dogmaty o povinnosti vykonávat všechny domácí práce, a převýchovou v táboře jsou vedeni ke správnému chování k ženám. Výsledkem této převýchovy je hromadná výroba více či méně rezignovaných loutek, kdy se z většiny mužů (až na pár svěřepých výjimek) stávají tupé ovce, útrpně přijímající stávající pořádky. Samozřejmě najdou se i tací, kteří poměrů prospěchářsky využívají či dokonce přímo kolaborují s Ženskou ligou a dozorkyněmi a aktivně vystupují proti svým kolegům. Na tomto pozadí si Páral velmi pěkně hraje s vyobrazením lidské psychiky a charakteru v nekonvenčních zátěžových podmínkách. Tento svět ovšem není černobílý, jak by se mohlo z úvodních stran zdát. Čtenář se postupně dozvídá, že nastolený systém nejenže nevyhovuje mužům, ale dokonce i některým ženám, kterým chybí model klasické rodiny a vůbec mužský partnerský element a s nostalgií v tichosti vzpomínají na staré časy. Páral tak rozehrává interní střet mezi umírněným a radikálním křídlem Ženské ligy. Dnešní čtenář může přitom jako rušivé vnímat poněkud šablonovité vykreslení „Amazonek“ jako lesbických ofenzivních feministek. Detailní průběh děje, všechny zápletky, zvraty i proměnu psychologie postav, stejně tak jako to, jak to všechno nakonec dopadne, záměrně neprozrazuji, aby případný zájemce nebyl připraven o čtenářský zážitek.   

Knihu lze – opět slovníkovou definicí – charakterizovat jako „antiutopistický román, který zachycuje mechanismus a rozpad nepřirozeného sociálního systému, kde jsou muži drženi v převýchovných táborech a za pomoci represivních prostředků policejního státu od základů tvrdě vedeni k lásce k domácím pracím a k úctě k ženám, kterým mají oddaně sloužit. Páral vytvořil společnost, kde vládne totalitní matriarchát, ve kterém je vše podřízeno kultu ženy. Muži, kteří vlastní sobeckostí přišli o možnost vládnout, se stali pouhými otroky, převychovávanými, jejichž „hrdost“ je zdecimována drilem domácích prací.“ Tuto citaci uvádím samozřejmě záměrně. Závisí na každém čtenáři nejen co si k textu odnese, ale také to, jak bude daný text část a vnímat. Byť výše uvedená charakteristika Páralovy Země žen je bezpochyby správná a v Zemi žen můžeme vnímat jako varování před totalitní společností, aluzi na nesvobodu obecně či kritiku mezilidských vztahů (i mnoho jiného), domnívám se, že pro BDSM pozitivní čtenář může s ohledem na námět knihu vnímat i optikou, kterou autor nejspíše nezamýšlel. A je patrně jedno, zda takový čtenář bude v Zemi žen vidět ideál (v případě vyznavače femdom) či naopak noční můru (v případě stoupence maledom), v každém případě si odnese poutavý kulturní zážitek. V neposledný řadě ovšem nemohu a ani nechci zastírat, že tato interpretace je v podstatě staré známé „přání otcem myšlenky“ :) Nebylo by to však možné, nebýt skvostného textu Vladimíra Párala. Jeho přečtení lze skutečně jen doporučit.