Virtuální vztah: ano nebo ne?

Předmětem tohoto pojednání by měla být úvaha o možnostech virtuálního výcviku otroka, potažmo šířeji o podstatě virtuálního D/s vztahu. Vycházím tu ze svých vlastních zkušeností a následující text tedy bude odrážet jen a pouze mé názory, přesto jsem si dal tu práci a prošel několik internetových fór, abych se seznámil s názory jiných BDSM pozitivních lidí na toto téma... Úvodem je třeba předznamenat, že ač se daly čekat od diskutujících a tedy patrně ve většině i praktikujících spíše negativní názory, tato jednoznačnost byla pro mě ve výsledku dosti zarážející. Především v kontrastu s tím, jak často je v různých internetových seznamkách nabídka a pravda především poptávka takového výcviku či lekcí objevuje. Hlavní roli v tom, že jsem k sepsání svých úvah na tohle téma křikročil, hrály ale především vlastní odlišné zkušenosti. Celý text je pak míněn jako diskusní, tedy shrnuje toliko subjektivní dojem a absolutní si nečiní nárok na absolutní platnost, naopak jsem si vědom určité výlučnosti popisovaného případu.

Nechme ale ze začátku zaznít několik názorů na dané téma (zdrojem je především server domina.sk),  aby bylo možno vyjít s nějakého širšího názorového spektra a bylo zřejmé vůči čemu se vymezuji. Začněme s názory, které téma pojímají řekněme spíše negativně: 

„Dost často se setkávám s podobnými žádostmi u submisivů - touží po mailovém výcviku, on-line plnění rozkazů před webkamerou a podobně. Myslím, že může jednat buď o lidi, kteří dominantní partnerku nemohou najít a návštěva profistudia u nich z nejrůznějších důvodů nepadá v úvahu, nebo o lidi, kteří v podstatě ani domiantní ženu nehledají, k povzbuzení vzrušení jim tato forma stačí. Nebo vůbec nejsou BDSM+, jsou jen zvědaví a celé to berou jako ohromnou zábavu... Rozhodně ale nevylučuji, že to někoho může skutečně uspokojovat - lidé jsou různí:) Já sama bych ale měla velmi neodbytný pocit, že se bez jakékoliv zpětné vazby někomu starám o zábavu, ke které mu chybí vlastní fantazie, nebo dokonce ochota pro naplnění své touhy cokoliv udělat sám.“

„Virtuální výcvik je o ničem, pokuď nemůžu subinku přímo kontrolovat, nevidím její reakce, nemůžu potrestat, obejmout či pohladit. Osobní kontakt je vždy nejdůležitěší.“

„Určitě ne... Když jsem subinka, musím být kontrolovaná, potrestaná, případně odměněná osobně. Potřebuju cítit svého Pána. A naopak? Také zbytečné hovořit. Potřebuju si otroka zkontrolovat, prostě nebudu čumět na nějakou webkameru jako 14 leté děvčátko a vzrušovat se při obraze. Vždy jsem pro osobní kontakt.“

"Také si myslím, že virtuální výcvik má jen málo společného s BDSM. Líbí se mi sice poslouchat, ale přes internet, kde nedostanu zpětnou vazbu v podobě pohlazení, polibků či výprasku na zadeček je uspokojení nedostatečné. V BDSM jde podle mě především o psychické uspokojení a to se bez Pánovy ruky pocítit nedá. Nic ve zlém, ale myslím si, že ti, co toto praktikují, nevědí pořádně co chtějí.“

„Virtuální výcvik bez toho, aby se partneři poznali, je jen onanie u PC nebo mobilu. Ale pokud partneři jsou na nějaký čas odloučeni, tak to může být příjemná náhražka, ale vždy jen náhražka.“

Jakási střední rovina názorů říká asi následující:

„Když se na to podívám jako na úvod začínajícího perspektivního Ds vztahu, tak ano, je to fajn, vzájemné poznání se, možná oťukávání limitů a hranic, ale to je asi tak všecko, vždy to musí pokračovat do reality, nebo jinak z toho vzniká trápení a vlastně jakési dehonestování dominance a submisivity. Neumím pochopit, proč by jedinec takový či onaký setrvával ve virtualitě a nechtěl jít dál?? Jedině, že by to bylo falešné, pokrytecké a sobecké...“

„Virtualisti jsou podle mě lidé, kteří vědí, co chtějí, objevují nebo je to právě to, co jim vnitřně chybí, ale mají  strach. Strach či obavu ze setkání se zkušeným protějškem, strach z toho, co se bude dít, strach z reakce okolí. Většinou po virtuálních výcvicích následuje reálné setkání.“

„Myslím si, že jde o jedince, kteří z nějakého důvodu reálný výcvik neustojí nebo nechtějí ustát. Virtuální svět jim nemůže ublížit... Kdykoliv to lze stopnout a tvářit se, že se nic neděje a vést svůj spořádaný život, kde by ti reálné naplnění tvých úchylek zkomplikovalo život... Svým způsobem je mi online sluhů líto...“

Z názorů spíše pozitivních či alespoň chápajících pak uveďme tyto:
„Myslím si, že online výcvik chtějí ti, co nemají odvahu někam jít nebo se bojí svěřit se někomu dominantnímu. Nemám tušení, jestli to může někoho uspokojit, ale beru to jako zajímavou alternativu na překonání času mezi návštěvou dominy (dominanta).“

„... Chci se zastat těch, co jen začínají, pro ně je možná dobré zkusit i ten emailový výcvik, ať vidí aspoň přibližně, o co půjde atd atd atd. raději než ať se pustí do nečeho narychlo a zbrkle.“ 

Z nastíněného výběru (přesto však po mém soudu dostatečně reprezentativního) je patrné, že v hodnocení virtuálních D/s vztahů vládne mezi komunitou obecně spíše skepse, až negace. Jak už bylo konstatováno v úvodu, není to zcela překvapivý stav – překvapující je spíše navzdory tomuto mínění existující nabídka takových virtuálních lekcí (nad poptávkou se netřeba pozastavovat). Z většiny reakcí vysvítá především despekt, že žádná podoba virtuálního či distančního vztahu (jedno jestli přes e-mail, telefon nebo skype či ICQ a pod.) nemůže konkurovat prožitkům reálným. Nebude jistě pro nikoho problém přiznat tomuto názoru platnost. Výsostné postavení skutečných, reálných zážitků je neoddiskutovatelné. Otázkou spíše je, srovnává-li se srovnatelné, nebo zda jde o různé podoby možného D/s vztahu. Onou hlavní výtkou je, jak už bylo řečeno, absence osobní vazby a reálného prožitku. Na jednu stranu je osobní vztah mezi Dominantem a submisivem bytostným základem každého D/s páru a toto pouto je jistě těžké – ne-li nemožné – rozvíjet bez dlouhodobého osobního setkávání. Na druhou stranu, ne všechny aktivity, které lze pod pojem BDSM zahrnout, jsou nutně na častém setkávání postaveny – jako takový typ D/s vztahu je obvykle popisován např. moneyslayving. Byť je diskutabilní, zda i tento typ vazby mezi dominantním a submisivním jedincem lze dlouhodobě praktikovat bez motivace v podobě setkání tváří v tvář.
Povětšinou tedy jsou virtuální BDSM aktivity vnímány (míněno v pozitivním kontextu!) jen jako doplněk standardního vztahu v době, kdy nic jiného nezbývá. Přitom si jistě každý dovede představit různé mu libé situace, kdy to mezi Dominantem a submisivem může jiskřit i na dálku – vzpomeňme tu klasickou scénu z filmu Sekretářka, kde Lee hlásí po telefonu, co mají k večeři a na základě Pánova příkazu konzumuje následně tak, že zbytek spolustolovníků jen nechápavě hledí. Výrazně v menšině pak stojí názory, které akcentují význam virtuálního výcviku pro zájemce bez vstupních zkušeností, kteří mají z toho či onoho důvodu ostych ze vstupu do reálného BDSM dění. Domnívám se však, že v debatě nad tímto tématem nedostatečně zaznívá jeden jeho možný aspekt. Mluví se povětšinou o virtuálním výcviku či lekcích – to je pak v obecné shodě zavrhováno s odkazem na srovnání s reálnou zkušeností. Domnívám se však, že pokud poněkud otočíme důraz a nebudeme mluvit o lekcích ani o výcviku (byť se nelze hegemonii těchto pojmů divit, už s ohledem na dikci žánrové inzerce), ale o D/s vztahu, ukazuje se ona virtualita v poněkud lepším světle a stává se legitimní, pro někoho třeba i velmi vítanou šancí a možností. Jak jsem už předeslal, bavit se hodlám pouze o své konkrétné zkušenosti s tím, jak já sám vplouval do vln BDSM. Ze samé své podstaty se tedy bude jednat o příspěvek ostře subjektivní, s ohledem na to, že se týká dvou lidských individualit patrně i nepřenositelný, o to však domnívám se životnější, než v úvodu reflektované paušalizující pohledy, které však také nehodlám ironizovat nebo vyvracet. Pokládám je za legitimní, ba pravdivé, rád bych ovšem doplnil jeden střípek navíc, aby mozaika názorů dostala větší barevnost.    
Vyšel bych z názoru, že virtuální forma D/s vztahu bývá často vyhledávána lidmi, kteří nejsou s to dojít vztahu reálného, ať už z důvodu jejich různých obav či z důvodu nějakých vnějších více či méně objektivních překážek. Podobná byla i má cesta. Onen strach tam hrál velikou roli, ačkoliv nevím, zda tu dominantní. Pravdou je, že využít profesionálních služeb jsem se na jednu stranu skutečně bál, na stranu druhou jsem toužil především po silném vnitřním D/s vztahu, což by mi profesionální domina (jinak ovšem proti nim nic nemám, aby to nebylo pochopeno špatně) stejně nabídnout nemohla – jak ostatně soudím dodnes. Druhý zádrhel spočíval v možnosti navázat reálný D/s vztah. Většina BDSM pozitivních jistě z více či méně blízké zkušenosti ví, že najít kompaktibilního partnera není vůbec nic jednoduchého a kolik času a energie to stojí. A to bez jistoty úspěchu! Volil jsem tenkrát cestu asi nejobvyklejší: usilovné sledování změn na těch pár tematických seznamkách, které jsem znal, s tím, že občas jsem se odvážil i odepsat. Výsledky však byly víc než tristní. Většina inzerátů ve mě nevzbuzovala důvěru, či otevřeně volala po něčem jiném, než jsem hledal já, a ona kýžená kompaktibilita se tak stále a stále vzdalovala. Pokud už někdo odepsal, výsledek byl dříve či později tentýž. Ta sžíravá touha uvnitř naplnit alespoň trochu své sny a fantazie ale navzdory tomu sílila. Nakonec jsem tedy dospěl k tomu, že jsem začal zvažovat i vztahy, které neslibovaly přímo reálný vztah.
Vyzkoušel jsem jich několik, většina z nich ovšem neměla dlouhého trvání. Ukončeny byly někdy z mé, povětšinou však z druhé strany, čímž vlastně i já mohu svou zkušeností potvrdit v úvodu vyslovené názory ohledně životnosti a smysluplnosti virtuálních vztahů. Přesto jsem udělal jednu zkušenost, která stojí u kořenů tohoto pojednání. Měl jsem tu čest a štěstí seznámit se s Dámou, která se stala jednou z nejdůležitejších žen mého života, a to i přesto, že jsem se nikdy osobně neviděli. Celý ten vztah, který totiž začal naprosto klasicky jako ty předchozí, se začal totiž záhy přelívat do jiné roviny, a to mnohem osobnější. Přestalo to být o tom zadání několika úkolů, které bych zdokumentoval a poslal zpět s více či méně obšírným komentářem. Popravdě, tento aspekt byl v celém tom vztahu zastoupen asi nejméně. Celá velice obsáhlá komunikace se záhy proměnila více než v nějaké zadávání a plnění lekcí či ve výcvik v obyčejnou komunikaci mezi dvěma lidmi, jenž naneštěstí dělila veliká vzdálenost, kteří si ovšem velmi padli do noty a stali se vzájemně dosti blízkými. Při zachovávání oné D/s etikety (kterou jsem se vlastně teprve tehdy učil) jsem vlastně našel hodně z toho, co jsem hledal. Spřízněnou duši, které jsem se mohl svěřit se svými obavami a otázkami, které moje BDSM zrání a poznávání přinášelo. A i ona to tak brala... Ona přišla jako první s tím, že náš vztah se pro ni stává mnohem niternějším a osobnějším, než si původně myslela, což pro mě byla veliká pocta. Postupně se mi stávala nejen Paní, nejen učitelkou a průvodkyní po barevném světě BDSM, ale i blízkou přítelkyní. Často jsme si povídali, v podstatě každý den, někdy i opakovaně a vůbec neplatilo, že tématem bylo pouze BDSM, třebaže jsem se snažil všechno poznat a poučit se. Ale často jsme řešili obyčejné lidské starosti, bavili se o kultuře a podobných věcech. Řešili jsme i starosti toho druhého – a to obousměrně!
Z mého pohledu mě má virtuální Paní (tehdy jsem ji ale vnímal jako zcela reálnou!) zbavovala strachu z těch tajemných písmen BDSM, ukazovala mi odlehlá zákoutí tohoto světa i mé vlastní duše, když mě zbavovala strachu ze mě samého a pomáhala mi přijmout mou submisivitu. Byla to ona, kdo mi dodával odvahu vydat se ven mezi lidi – nejprve do víru internetových fór, nakonec i na skutečný sraz mezi živé lidí. V neposlední řadě jsem získával první zkušenosti ohledně mých preferencí v BDSM praktikách. Ani to není aspekt, který bych mohl opomenout. Díky ní, resp. pro ni, jsem začal psát první povídky, která ji (snad) pobavily a mě zpětně pomohly utřídit si myšlenky, pocity a touhy. Zase více poznat své nitro. Těch několik měsíců patřilo k jedněm z nejkrásnějších chvil v mém životě (především na ty dva letní měsíce nezapomenu). Získával jsem na sebevědomí a odvaze a díky mé Paní vlastně vznikal onen Lancelot, jakým jsem dnes. Obvykle se říká, že Dominka si subíky formuje k obrazu svému. Nevím, jestli mohu toto odsouhlasit. Mám dojem, že bude výstižnější, když řeknu, že Paní hleděla, aby vypíchla ty pozitvní stránky mé osobnosti, pomohla zesílit těm zakrnělým a samozřejmě i potlačovala ty negativní. A to nikoliv majetnickým způsobem, ale tak, aby na konci stál co nejlépe připravený subík, schopný jít za svým štěstím (a ze své podstaty i za štěstím té, která je stane jeho absolutní Majitelkou). Protože oba jsme od začátku věděli, že náš vztah je dočasný a není zřejmé, kolik je mu vyměřeno. Tento velice obětavý a nesobecký přístup myslím zaslouží velké uznání a respekt!
Vzato souhrnně, ze svého pohledu tedy nemůžu říct, že by mě takto pojatý vztah ničím neobohatil, že by byl ztrátou času nebo jen iluzí beze smyslu a hmatatelných výsledků, jak by naznačovalo vyznění už několikrát vzpomínaných názorů z úvodu této úvahy. Ano, nelze zastírat, že virtuální vztah má a vždy bude mít své limity (chtěl bych zdůraznit i to, že vědomě mluvím o vztahu, nikoliv o lekcích či výcviku!). Domnívám se ale na základě své zkušenosti, že skutečně v začátcích může být tato forma komunikace (neboť o ni šlo především) přesně tím, co dotyčného posune dál. A to možná spíše než jedna reálná lekce v nevhodný čas, v nevhodném rozpoložení a třeba i u nevhodné osoby, což může být ve výsledku natolik negativní zkušenost, že daný adept ztratí odvahu i odhodlání a veškeré svou touhy a nutkání pohřbí hluboko ve své duši s tím, že se bude dál trápit. Naopak, najdou-li se dva lidé, kteří se budou vzájemně doplňovat, lze i z takového distančního vztahu vytěžit maximum, které nakonec nepředstavuje vůbec malou hodnotu. Hodnotu, spočívající právě v tom, že dotyčný hledající se vydá dál svou cestou vstříc k oněm reálným zážikům a tedy i svému štěstí (v ideální rovině). Jsem si vědom, že uvažuju v souřadnicích, které jsou neopakovatelně zasazeny v prostoru a v čase a nebudou opakovatelné, přesto mám za to, že tato osobní zkušenost může ne změnit nebo vyvrátit ony úvodní teze, ale že se může stát jejich do určité míry korektivem. Pokud jsem tedy nadpis této úvahy formuloval ve smyslu Virtuální D/s vztah: ano či ne?, vycházel jsem z názorů a z debaty, se kterou jsem se mohl osobně seznámit. Sám za sebe bych to ovšem zformuloval jinak, a sice Virtuální D/s vztah: proč ne? Svou osobní zkušenost v tomto směru pokládám za velmi cennou a obohacující a domnívám se, že se významnou měrou podílela na mém formování. Domnívám se, že není nutné tuto alternativu a priori zatracovat, neboť lidé jsou různí a každému vyhovuje v jiné chvíli něco jiného. A kde jinde než ve světě BDSM by měla být na místě tolerance – neboť platí každému, co jeho jest.

Post scriptum:
Celá tato úvaha se nutně nese v úhlu pohledu submisivního jedince. Někdo by mohl namítnout, že je to sice hezké, co jsem napsal, ale že jsem vlastně jen vysával energii z dominantní partnerky. Je proto možná na msítě pokusit se zamyslet i nad tím, co by tento vztah mohl přinášet druhé straně. Logicky pak toto bude ještě více hypotetické než mé vlastní úvahy, protože už nebudu mluvit sám za sebe. Na svou obranu ale dodám, že mě tato otázka, co vlastně dávám své Paní na oplátku, velice trápila a i mezi sebou jsme si řešili. Mám tedy oporu v jejích vlastních slovech, která – když jsem si je nyní připomněl – mě často znovu zahřála u srdce a probudila ve mě příjemnou vzpomínku. Dozvěděl jsem se, že prvotním spouštěčem našeho nadstandardního vztahu byla fakt, že mé BDSM panictví Paní dost lákalo. Sama zastávala názor, že by bylo nevhodné, aby mě běžné BDSM praktiky třeba odradily jako začátečníka, který zkouší své možnosti, hranice a preference. Shodli jsme se, že forma virtuálního výcviku je pro mě v této fázi vhodná pro to, abych si uvědomil svou podstatu a své vlastní vnitřní přesvědčení. A Paní sama mi řekla, co naplňuje ji. Bylo to právě to vzrušující hledání, objevování, formování člověka, vědomí, že tento vztah může být začátkem nebo koncem něčí éry v BDSM. Tedy pocit dosti naplňující duši a touhy dominantního jedince, který tak za sebou nechává nějaké dílo či svůj podpis. Právě fakt, že tento vztah může být začátkem něčeho nového, pro i byl jistým způsobem vzrušujícím zadostiučiněním.