Několik impresí nad filmem Davida Čálka Nebe peklo

Před nějakou dobou zčeřil stojaté vody domácí kinematografie dokument Davida Čálka Nebe peklo, který vzbudil nejen vcelku očekávatelný zájem v rámci komunity, ale dokonce byl poměrně široce diskutován i vanilkovým okolím (a to nezvykle bouřlivě, soudě dle diskuzí na webu). Jedná se o natolik výrazný počin, který i ve mně vyvolal řadu otázek, že jsem se i s nemalým časovým odstupem rozhodl věnovat mu pár slov a zformulovat dojmy, které ve mně opakované shlédnutí vyvolalo. O čem tedy daný snímek pojednává?

Film Nebe peklo je prezentován jako dokument, řadící se do příznačně znějícího cyklu Bez cenzury z produkce HBO. Veden tímto duchem, dokument zprostředkovává vhled do společenství lidí, sdílejících společně zálibu v BDSM. Hlavními aktéry jsou tedy osobnosti, které prostřednictvím kamery divákovi zprostředkovávají svůj náhled na svět bolesti, dominance a podřízení. Před kamerou se tak představuje Fronéma, které se v rámci Hell show nechá pověsit za kůži na háky do vzduchu jako pekelný anděl. Krom toho působivě přibližuje i SM hrátky s elektrickým proudem. Sadomasochismu se úzce dotýká i vystoupení další postavy, dominantní Terezie. Jiný z aktérů, Altair, zase prezentuje svou zálibu v ponyplay.  Perličkou je vystoupení patrně nejslavnější české dominy, Madam Aradie, kterou si starší diváci spojí s pořadem TABU TV Nova, jejíž angažmá nabízí vzhled do fungování profesionálního SM studia. Záměrem režiséra Čálka bylo dle všeho ukázat své hrdiny jako obyčejné civilní postavy, a to bez ohledu na jejich bezesporu neobvyklé záliby. V dokumentu tedy zachycuje i jejich soukromý život a osobní problémy. V neposlední řadě je cílem dokumentu upozornit na historické kontexty sledovaných jevů v kontextu posttotalitní společnosti, jejímž průvodním znakem by měla být tolerance vůči různorodým minoritám. Záměrně tak „vypráví o exotech, kteří působí navenek abnormálně, nikomu však neubližují a jsou zajímaví svou jinakostí. Vůči lidem, kteří v něm vystupují, je všímavý a empatický. Jeho podtext tvoří úvaha o hraničních formách svobody.“

Nelze se asi divit, že přijetí takto kontroverzního díla bylo poměrně rozporuplné, a to včetně těch, kteří by měli být nejvíce spokojeni – lidí hlásících se k BDSM komunitě. Zaregistrovat šlo reakce spokojené až nadšené, stejně tak jako reakce zklamané či dokonce negativní. Sám za sebe musím říct, že i ve mě vyvolalo Nebe peklo dojmy spíše rozpačité. Nejprve je nutné vyjádřit uznání hlavním aktérům snímku, kteří se odhodlali takto otevřeně vystoupit, odhalit svou tvář a vpustit kameru a tedy i diváka až do svého soukromí. Poklonu zaslouží zřejmé otevřenost a poctivost s jakou o svých zálibách i svém životě mluví. Pokud tedy čtveřici hlavních postav nelze nic vytknout, o to více jsem ovšem rozpačitý z práce režiséra. Hlavní otázkou, kterou si po (dvojím) shlédnutí kladu, že dotaz, komu je dokument určen? Pro BDSM pozitivní je to nesporně nošení dříví do lesa a v tom případě by se jednalo o dost samoúčelný produkt. Pokud ale dokument cílí na vanilkovou populace se záměrem přiblížit jim svět BDSM, nemám dojem (i podle zaznamenaných reakcí), že by se toto úsilí zcela zdařilo.

Postrádám především nějaký teoretický úvod, který by vysvětlil co že to BDSM vlastně je, jeho hlavní zásady, obsah, šíři podob a podobně. Režisér nechává diváka rovnou skočit do děje, aniž by cokoliv uvedl, a ten pak může pouze lapat letmo zmíněné střípky. Ani v závěru žádné shrnutí či vysvětlení nepřichází a snímek opět končí do ztracena podobně jako z ničeho začal. S ohledem na to, že 3 ze 4 aktérů reprezentují více méně stejnou orientaci (míním tím zaměření především na SM či fyzické prožitky) postrádám např. zmínku o psychických rozměrech D/s. Vzorek rozhodně nelze označit za vyvážený a těžko laikovi nabídne byť hrubou představu o BDSM jako celku a jeho jednotlivých odstínech. Za velký problém pokládám ovšem to, že dokument zcela mlčí o tom, že BDSM je především o silných emocích a citech. Naopak vyjádření Aradie i Terezie (potažmo jejího otroka, jehož výstupy působí velmi depresivně a dojem z D/s vztahu už předem posunují do negativní roviny) naznačují, že city v dominantně-submisivním vztahu jsou možné jen stěží, ne-li vůbec (otázkou je, nakolik je toto vyznění ovlivněno střihem, nemohu se zbavit dojmu, že se zde jedná o hrubé zkreslení – záměrné či nikoliv?). Situaci dílem zachraňuje Altair s přítelkyní a především Fronéma, která o svých vztazích otevřeně hovoří, otázkou však je, jak úspěšně s ohledem na to, že se jedná o vztahy dosti specifické. Edukativní aspekt dokumentu shledávám tedy velmi kulhajícím, ne-li nedostatečným.

Pokus o zcivilnění tzv. úchylů je jistě chvályhodný, i zde však přetrvávají rozpaky. Postava Terezie budí (alespoň u mne) svým smutným osobním osudem jistě soucit, nepříliš však sympatie. Stejně tak jsem možná až moc skeptický, ale pochybuju, že režisér dokázal přiblížit Altairovu zálibu v ponyplay. Spíše se obávám, že celý výstup ve většině diváctva jen utvrdil apriorní klišé o podivínských „ajťácích“, žijících si ve svém vlastním obtížně pochopitelném světě. Odmyslíme-li si Aradii, jejíž vystoupení je téměř epizodické, nejsympatičtěji působí právě Fronéma.

Nezastírám, že tyto dojmy jsou veskrze a naprosto subjektivní, ale na základě toho, co jsem se na výše psaných řádcích pokusil vyjádřit či alespoň nastínit, vnímám snímek Nebe peklo jako odvážný  a zajímavý pokus, který ovšem není úplně přesvědčivý. Jako celek na mne působí dojmem, že si autor nebyl příliš jist o čem chce mluvit a co chce sdělit (poukaz na to, že odlišnost není nebezpečná a že si zaslouží toleranci nepokládám za dostatečný s ohledem na cca 90 minutovou stopáž filmu) a věnuje se proto všemu a ničemu. Zřejmá jednotící linie, jakýsi pomyslný svorník podle mého názoru chybí a celek působí dojmy volně poskládaných izolovaných epizod. Kladu si tedy nadále otázku, zda je na místě hovořit o Nebi peklu jako o dokumentu a navíc jako o dokumentu o BDSM. V mých očích tomu brání především autorská neujasněnost a obsahová nevyrovnanost.