Středověká kurtoazie jako FEMDOM téma?

Často jsou i v dnešní době, jež se tváří tak liberálně a (post)moderně, slyšet hlasy, které označují jinou sexuální orientaci za úchylku či alespoň odchylku od normálu, tedy něco nepřirozeného, umělého, nepatřičného. Platí-li toto stále o orientaci homosexuální, ještě větší bizarností se v očích těchto strážců pořádku stává BDSM orientace. Bývá nahlížena jako import mravně pokleslé „západní“ kultury, něco cizorodého lidské přirozenosti, import nízkých časů. Každý se nepochybně s takovým náhledem setkal, stačí zavzpomínat na pověstné vystoupení Madam Aradie v televizním pořadu Tabu či Olmerovy Playgirls a seznáme, že se od té doby mnoho nezměnilo. Je tomu ale skutečně tak? Je takový postoj oprávněný? Odpověď na tuto přirozeně řečnickou otázku není až tak jednoduchá, jak by se zdálo. Dalo by se zabřednout hluboko do odborných antropologických debat o původu společenského zřízení, o roli matriarchátu či patriarchátu, genderovém a sociálním postavení muže a ženy a tak dále, zaměřme se ale na ne tak vzdálené kořeny soudobé civilizace, na epochu středověku.

Na úvod je třeba přiznat, že zrovna středověk si asi s D/s tematikou málokdo spojí... Obecně je tato epocha vnímána jako barevná, pohádková doba smělých rytířů a spanilých princezen. Odhlédneme-li od optiky á la červená knihovna, vidíme ovšem, že i ve velmi kvalitních odborných publikacích se povětšinou dočteme o tom, že žena byla v kontextu středověké civilizace podřízena muži, často se mluví o takzvané mlčící mlčící polovině lidstva. Je to velmi výstižný výraz. Každá historická práce je primárně limitována svými prameny, a tu připusťme, že ženy se (podobně jako kupř. venkovani a nižší společenské vrstvy obecně) v dochovaných pramenech odrážejí ve větší míře až na sklonku středověku. Výjimky jako třeba Eleonora Akvitánská, jež svým obzvláštním velkolepým leskem oslňovala už současníky, či neméně impozantní zjev Christiny Pisánské by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Je to dáno tím, že po dlouhou dobu jsou jedinými zprostředkovateli soudobých událostí dnešním časům příslušníci církve a i oni, stejně jako historik dnešní, si vybírali, co mělo být v jejich očích hodno zaznamenání. Postoj stěžejních teologických autorit k ženskému elementu byl už s ohledem na Bibli a její vyprávění o osudech Adama a Evy zřejmý. Tento negativní pohled začal být nabouráván až ve 12. století se sílící úctou vůči Panně Marii.

Vše výše popsané je nepochybně pravdou, byť ne zcela absolutní. Např. rozvíjející se genderová studia poukázala v kontextu kontinentální Evropy na specifické postavení skandinávských žen, jejichž společenské renomé i právní postavení bylo značně odlišné od jejich současnic ve zbytku středověkého kulturního okruhu. Ovšem tato neobvyklá autonomie byla zapříčiněna ekonomickými důvody, kdy ženy musely zastoupit muže jako hospodářky a paní domu za jejich dlouhých obchodních a kořistných výprav. Zatím by se tedy zdálo, že položená otázka skutečně postrádá smyslu. Leč jako žádná doba, ani středověk nebyl zkaměnělým, vývoje prostým obdobím. Klíčovou roli tu skutečně sehrává ona zmiňovaná mariánská úcta, jež začíná atmosféru měnit a ženy díky tomu začínají na první pohled nesměle vstupovat do světa mužů a tedy i písemných výpovědí o něm. V těsné souvislosti s rozvíjejícím se kultem Bohorodičky se totiž rozvíjí i vytříbené dvorské mravy, kurtoazie, které v nedlouhém čase dosahují revolučních výsledků: kultivují dosud neotesané raně středověké válečníky ve skutečnou elitní rytířskou vrstvu, jejíž ideál vyžaduje nejen vládnout mečem, ale slovem a vybraným chováním.

A objektem uctívání takto proměněných reků bitevních polí se staly jako personifikace Panny Marie (nebo to tak alespoň bylo tehdejšímu kléru coby strážci dobrých mravů předestíráno) urozené dámy – čím reálně méně dostupné, tím lépe, říkal ideál. Neznamená to samozřejmě, že by od jisté chvíle všichni bojovníci odhodili rohy s pivem a lascivní humor a jen klečeli s loutnou pod okny „svých“ dam a pěli verše – vždy se najde výjimka, potvrzující pravidlo. Ale je faktem, že nejpozději od přelomu 12. a 13. století existuje pevný kodex rytířských ctností, šířící se lavinovitě z románského centra Evropou.

Ukázali jsme si tedy, že se role ženy, čí spíše teď už Ženy, ve středověké společnosti proměňovala. Jaké je ovšem to souznění s BDSM? Lze přece namítnout, že rytířská dvornost coby uctívání platonické lásky v lepším, či zcela pragmatická snaha získat si milenku, to v horším případě, nemá s tématem ženské dominance nic společného. Domnívám se ovšem, že problém je – jako v historickém poznání ostatně vždy – opět v pramenech. Nemůžeme čekat, že v době, jejíž konvence se tak lišily od časů dnešních (ale ruku na srdce, skutečně jsme dnes na tom o tolik lépe?) nám zanechá výslovné svědectví o existenci femdom vztahů. Leč ani přílišná skepse není na místě, jen je potřeba umět číst mezi řádky. Existuje nemalé množství trubadúrské poezie a po mém soudu v ní lze náznaky utajované BDSM orientace nalézt... Jistě i rozličné jinotaje přispívaly ke kouzlu okamžiku mezi dvěma na stejnou strunu naladěnými jedinci. Ostatně vzrušení z vícesmyslných veršů, přednášených veřejně, jejichž skutečnou řeč ale chápou právě jen ti dva konkrétní lidé, si asi není obtížné představit...

Dejme tedy slovo konkrétním autentickým dokumentům a pokusme se proniknout do srdce a duše skladatele těchto veršů i jejich příjemce....

Ať se to lidem líbí, nebo ne,

já chci Vám sloužit, sladká moje Paní.

Po celý život, z vůle nezlomné,

ať se to lidem líbí, nebo ne.

Věřte, že nenadchnu se pro jiné,

že věrný zůstanu až do skonání.

Ať se to lidem líbí, nebo ne,

já chci Vám sloužit, sladká moje Paní.

Tak šlechetná, tak ctnostná vždy má Paní
připadá všem, jež při setkání zdraví,
že třesoucí se rty už slůvka nevypraví
a zrak se neodváží vzhlédnouti na ni.

A kráčí, i když slyší chválit sebe,
v pokoru dobrotivě přioděna,
a připadá všem jako div, jak žena,
jež sestoupila ze samého nebe.

Každému, kdo se na tu krásu dívá,
očima k srdci bez ustání splývá
slast, kterou chápe jen ten, kdo ji zná.

A z jejích úst vždy jako když se line
dech plný lásky , který s něhou plyne
k duši a říká: Vzdychej, ubohá!

Tak často o něze já čtu
v očích své Vládkyně a Paní,
tak často Její dobrotu
a vzácnou krásu vidím na ní,
že nebráním se, když mě raní,
neb tím víc šťasten jsem
a stále spokojen.

Protože v ní mám jistotu,
mé srdce nikdy neporaní
zlo ani v světě, ani tu
a dobro stane se mou zbraní.
O žalu nemám ani zdání,
šťasten jsem v srdci svém
a stále spokojen.

Že nebrání mi v rozletu,
vyplním každé Její přání
a dostanu pak v odplatu
úsměvy, jež jsou sladkou daní.
Proto jsem zbaven běd a strázní,
všech smutků ušetřen
a stále spokojen.

Má radost, moje štěstí, klid,
mé myšlenky a všechny sny
jste jenom Vy, s níž toužím být,
má radost, moje štěstí, klid.

Můj stálý návrat, vznět i štít,
mé sladké noci, milé dny,
má radost, moje štěstí, klid,
mé myšlenky a všechny sny
jste jenom Vy, s níž toužím být.

Věru, že neznám radost větší
nad tu, již osud můj mi dal,
když smím Vás vidět, Paní má.

Necítím bolest, nebezpečí,
nevzpomínám si, co je žal.
Věru, že neznám radost větší
nad tu, již osud můj mi dal.

Mé štěstí, spokojenost vděčí
za vše jen Paní, k níž jsem vzplál
v den, kdy se rozplynula tma.
Věru, že neznám radost větší
nad tu, již osud můj mi dal,
když smím Vám patřit, Paní má.

Má sladká Paní, pokud vím,
že na váš život nepadl stín,
žádná bolest mě neporaní.

Neboť žal prchá jako dým
a stesk se stává nicotným,
má sladká Paní, pokud vím,
že na váš život nepadl stín.

A není lepším odškodným
pro srdce, jež Vám chce být vším,
než stane-li se Vaší zbraní.
Má sladká Paní, pokud vím,
že na váš život nepadl stín,
žádná bolest mě neporaní.

Bez výhrad Váš chci být,
bez výhrad pro Vás žít,
bez výhrad,Paní, celé žití,
bez výhrad oddaný Vám býti,
bez výhrad sloužit.

Bez výhrad za Vás jít,
bez výhrad radost míti,
bez výhrad v srdci klid,
bez výhrad obšťastniti,
bez výhrad v ničem nesleviti,
bez výhrad zticha být,
bez výhrad příkaz vyplniti,
bez výhrad síly probuditi,
bez výhrad splnit slib.

Bez výhrad Váš chci být,
bez výhrad pro Vás žít,
bez výhrad, Paní, celé žití,
bez výhrad oddaný Vám býti,
bez výhrad posloužit.

Bez výhrad klidně žít,
bez výhrad žalu se zbýti,
bez výhrad všechno odpustit,
bez výhrad pravdu chtíti,
bez výhrad otročit,
bez výhrad při Vás dlít,
bez výhrad jenom s Vámi žíti,
bez výhrad pravdu potvrditi,
bez výhrad uvěřit.
Bez výhrad Váš chci být,
bez výhrad pro Vás žít,
bez výhrad, Paní, celé žití,
bez výhrad oddaný Vám býti,
bez výhrad posloužit.

Má krásná Paní, vím že jsem
vší Vaší mocí zasažen
a že jen Vaše milost milá
zlé bolesti mě pozbavila.
Proto chci být Vaším otrokem.

Neb od těch dob, co nosím v duši
svědectví Vaší dobroty,
nic moje štěstí nepřehluší
a smutky mé jsou odváty.
I rozhodl jsem v srdci svém,
že pokud půjdu životem
a bude stačit moje síla,
sloužit chci té, jež vykoupila
mé žití, jež mi bylo jhem.

Má krásná Paní, vím že jsem
vší mocí Vaší zasažen
a že jen Vaše milost milá
zlé bolesti mě pozbavila.
Proto chci být Vaším otrokem.

Mé myšlenky jsou jak se sluší
jediným přáním prodchnuty:
pokud smrt život nepřeruší,
na kolenou Vám půjdu v ústrety.
Že pravda sídlí v slově mém,
toho je jasným důkazem,
že si mě navždy podrobila,
má Paní, Vaše ručka bílá,
jejímž jsem šťastným otrokem.

Má krásná Paní, vím že jsem
vší mocí Vaší zasažen
a že jen Vaše milost milá
zlé bolesti mě pozbavila.
Proto chci být Vaším otrokem.

Z ničeho se tak neraduji,
má Paní, že vás mám
a nechci víc, to přísahám!

Ať bouře je, ať větry dují,
navždycky budu patřit vám.
Z ničeho se tak neraduji,
má Paní, že vás mám.

Neopustím, co potřebuji,
vždyť blaho nejvyšší, jež znám,
toliko u vás nalézám.
Z ničeho se tak neraduji,
má Paní, že vás mám,
a nechci víc, to přísahám.

Pamětliv povinnosti své,
chci sloužit věrně, s radostí
té, která je mou paní

A stanu-li se v službě té
otrokem, bude mi to ctí.
Pamětliv povinnosti své
chci sloužit věrně s radostí.

Zříti to čelo bělé,
tak velikou je milostí,
že splním každé přání,
chci sloužit věrně s radostí,
té, která je mou Paní.

A nyní, po těchto slovech, vanoucích k nám z hloubi věků, skutečně nelze pohlížet jinýma očima na dávný příběh lásky Lancelota a Guinevry, než jak nám jej předkládají legendy? Jako na příběh Lady Guinevry, kterou společenské konvence doby spojily s Artušem, ale svazku dvou Přirozeně dominantních osobností chybělo náležité souznění. A tak, když se objevil submisiv Lancelot, zasažený šípem Guinevřiny spanilé krásy rovnou do srdce, nebylo tolik těžké získat si Královninu náklonnost a zároveň jí plně odevzdat své já. Život obou se díky tomu stal příběhem pohádkové, oboustranně naplňující lásky, krátké, ale intenzivní. Lásky, jež přes tragický osud svých představitelů nesmrtelná putuje časem, a každá nová generace k ní znovu a znovu vzhlíží...