Eleonora Akvitánská (1122/1124-1204): Femme fatale dvou králů 

Eleonora Akvitánská (francouzsky Aliénor d'Aquitaine) se narodila pravděpodobně mezi lety 1122-1124 v jihofrancouzském Bordeaux z zemřela dne 31. března 1204 v klášter Fontevrault, kde byla poté i pochována. Eleonořino jméno jistě není třeba představovat, neboť se dávno stalo synonymem pro jednu z nejvýraznějších ženských osobností ve středověkých dějinách. Pokud je žena ve středověku někdy označována jako mlčící polovina lidstva, což odkazuje na pohled oficiální středověké kultury, jež byla primárně maskulinní, odtud pak vychází i limitovaný stav dobových pramenů, v nichž lze život středověké ženy rekonstruovat. Až do pozdního středověku je totiž většina těchto dokladů psána muži a optika je tak přirozeně zkreslena. Pokud se objevily nějaké výjimky, nebylo jich mnoho, ovšem o to byly zářivější. Eleonora Akvitánská je pak jednou, ne-li nejvýznačnější, z nich.

Eleonora se narodila jako vévodkyně akvitánská a hraběnka z Poitiers, byla nejstarší dcerou vévody Viléma X. a jeho manželky Eleonory ze Châtelleraultu. Po smrti svého otce roku 1137 se tak stala dědičkou rozsáhlého území, které zabíralo většinu jihozápadní Francie. Nepřekvapí proto, že jako bohatá majitelka význačného panství neunikla obvyklé sňatkové politice a stala se manželkou francouzského krále Ludvíka VII. Zájem Ludvíka a jeho rádců byl motivován nejen příslovečnou Eleonořinou krásou, ale především oním majetkovým zázemím, které představovalo výrazné rozšíření moci rodu Kapetovců. V oné době totiž francouzský král nevládl plnou silou na celém území dnešní Francie (to byl sen, který se splnil až během 13. století), skutečným pánem byl pouze na svém rodovém území v okolí Paříže a ve zbytku země musel opatrně respektovat autoritu a zájmy místních velmožů, ač formálně i on byl uznávám za prvního muže země. Krásná, vzdělaná a kultivovaná Eleonora tedy vstupovala do manželství minimálně jako rovnocenný partner a vědomí hrdých dějin akvitánských vévodů se odrážely i na její osobnosti a sebevědomí.

Manželství s Ludvíkem VII. nakonec nebylo šťastné, ač králův rádce opat Suger podává svědectví o tom, že mladý Ludvík choval ke královně takřka nezřízenou lásku, miloval ji dle Sugera horoucně a skoro dětinsky. Jiný ze současníků zas na adresu králvského páru říká, že touha mladého Kapetovce byla uvězněna v těsné síti a nebylo divu, neboť tělesné půvaby, jimiž byla Eleonora obdařena, byly velké. Osudovou se pro vzájmený vztah stala zřejmě druhá křížová výprava, jíž se Eleonora účastnila po boku svého manžela (svou spanilostí tehdy zaujala dokonce i byzantského letopisce, přezdívajícího jí Zlatonohou). Jan ze Salisbury naznačuje, že ve Svaté zemi měla Eleonora najít útěchu ve skandálním románku se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers. Skutečností je, že Ludvík VII. a Raimund Antiochijský se spolu střetli ohledně plánovaného cíle křižáckého útoku a Eleonora se přidala se svým názorem ke strýci, hrozila rozvodem pro blízké příbuzenství a odmítala dokonce Antiochii opustit, až manžel musel přistoupit k tomu, že ji odvezl de facto jako vězenkyni. V podobně pohnuté atmosféře pak nejspíše probíhala celá zpáteční cesta, okořeněná navíc celou řadou nebezpečí, kdy došlo i k zajmutí Eleonory Byzantinci. Vztah mezi oběma manželi se pokusil řešit sám papež Evžen III., podobně se k problému stavěl i vlivný rádce Suger, obávající se odůvodněně politických komplikací, plynucích z rozvodu. Ač se navíc páru zanedlouho po návratu narodila dcera, manželství přesto spělo neodvratně k zániku. K rozvodu nakonec došlo roku 1152, a to z důvodu blízkého příbuzenství (padl ovšem i argument Eleonořiny nedostatečné plodnosti). Eleonora po rozvodu získala zpět své otcovské dědictví, zatímco francouzský král aktem nevědomky položil základy příštích francouzských zahraničněpolitických potíží, jež trvaly až do poloviny 15. století, kdy konec tzv. stoleté války učinil také konec anglick vlády na kontinentě. Eleonora, která nadále představovala lákavou partii (známo je několik pokusů francouzských velmožů pojmout ji za choť násilím) totiž nevstoupila do kláštera, jak možná Ludvík čekal, ale roku 1154 se vdala pdoruhé, a to za Jindřicha II. Plantageneta, čímž ve výsledku francouzskou královskou korunu vyměnila za anglickou.

Na překážku sňatku jim nebyl ani věkový rozdíl, ani pokrevní příbuzenství, ani Eleonořina údajná neplodnost, ze které byla obviňována. S manželstvím nesouhlasil Jindřichův otec Geoffroy V. z Anjou, který jako královský senešal na Eleonoru uvalil interdikt. Důvodem otcova nesouhlasu se sňatkem byl nejen Jindřichův lenní závazek k Ludvíkovi, ale především to, že Geoffroy sám měl údajně s Eleonorou už dříve sexuální poměr. Geoffroy V. z Anjou však zemřel náhle v září 1151 a Jindřich zdědil francouzská hrabství Anjou, Maine a normandské vévodství. Manželství tak nic nestálo v cestě.

Ludvík zareagoval na Eleonořino nové manželství prohlášením, že uzavřením sňatku dcery jeho vazala bez jeho povolení došlo k porušení feudálního práva. Plantagenet se odmítl králi zodpovídat a byl prohlášen ze vzbouřence a jeho jmění mělo být zkonfiskováno. Rozsudek se však nikdy nedočkal praktického provedení. Ludvík se pokusil Akvitánii udržet, ale téměř rok trvající vojenské tažení dopadlo nevalně. Ludvík se tedy roku 1154 titulu akvitánského vévody zřekl. Téhož roku zemřel v Anglii král Štěpán a jeho nástupcem se stal právě Jindřich II. Plantagenet a v prosinci roku 1154 tak byl spolu s Eleonorou ve westminsterském opatství korunován anglickým králem. Manželé pak následně  cestovali mezi svým ostrovním královstvím a francouzskými državami, Jindřich si podržel Normandii, Eleonoře zůstala domovem Akvitánie. Ač byl Jindřich coby její manžel i akvitánským vévodou, přesto ke každému rozhodnutí v zemi své ženy potřeboval její souhlas.

Eleonora v manželství s Jindřichem navzdory častým odloučením porodila osm dětí, z toho pět synů,z nichž první zemřel v dětském věku, zatímco bývalý manžel Ludvík se svého vytouženého dědice dočkal až roku 1165. Jindřich Plantagenet byl proslulý svou činorodostí, neposedností a záchvaty zuřivého vzteku. Jeho nejznámější milenkou byla, zřejmě od roku 1166, „krásná Rosamunda“, dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu, která vystřídala milenku Arise a pravděpodobně zapřičinila rozkol mezi manželi. Roku 1167 porodila královna Eleonora své poslední dítě, syna Jana, a odešla na svůj dvůr v Poitiers.

Jindřich o tři roky později těžce ochořel a v předtuše blížící se smrti rozdělil říši mezi své syny. Jindřich měl dostat Anjou, Normandii a Anglii. Richard měl zdědit matčinu Akvitánii a Geoffroy otcem získanou Bretaň. Poslední Jan se měl stát hrabětem z Mortain. Král však nemoci nepodlehl, uzdravil se a ambiciózní potomstvo nesouhlasilo s tím, že otec jim moc zatím nepředal. Eleonora vzpouru svých dospělých synů proti otci podněcovala. Princové se v proměnlivých konstelacích spolčovali mezi sebou a s francouzským králem proti otci. Dosud doutnající odpor za Eleonořiny podpory vypukl otevřeně roku 1173. Jindřich vpadl s brabantskými žoldnéři do Poitou, které pustošil. Eleonora byla při pokusu o útěk v mužském převleku zajata a manžel ji uvěznit nejprve na hradě Chinon a nakonec v Salisbury. Místo přísně střeženého pobytu bylo často měněno, aby bylo znemožněno královnino osvobození. Synové se vzdali v září 1174.

V roce 1183, po smrti milenky Rosamundy a syna Jindřicha Jindřich II. převezl internovanou manželku do Normandie, aby se rok na to vrátili opět do Anglie. V té době již měla více volnosti než předtím, ke dvoru se mohla vrátit na Vánoce 1184, když došlo k příměří a manželé společně oslavili svátky. V zajetí přesto zůstala Eleonora až do manželovy smrti roku 1189. Jindřichovým nástupem se stal syn Richard, který ihned po otcově skonu vyslal poselstvo, aby matku osvobodilo. Dle doloženého svědectví ji Richardův služebník nalezl ve Winchesteru osvobozenou a vznešenější než kdy jindy.

Po propuštění zůstala Eleonora v Anglii, kde se těšila velké úctě a zařizovala Richaedovu korunovaci a sňatek. I nadále pak stála na straně nejstaršího syna. Po dobu Richardova angažmá na křížové výpravě se snažila tlumit ambice mladšího syna Jana po anglické koruně a po obdržení zprávy o Richardově zajetí se angažovala obstaráním nemalého výkupného, které osobně dopravila na císařský dvůr, v jeho osvobození. Po Richardově návratu do Anglie se Eleonora stáhla do klášterního ústraní ve Fontevrault, který od svého sňatku s Jindřichem hmotně podporovala. 6. dubna 1199 na následky zranění při obléhání zemřel v jejím náručí bojovný syn Richard, za několik měsíců poté pochovala i dceru Johanu, jež zemřela při porodu. Ani na sklonku života se jí nevyhnulo nebezpečí – v létě roku 1202 byla Eleonora obléhána při pobytu na na hradě Mirebeau svým vnukem Arturem, činícím si nároky na dědictví po Richardovi. Král Jan však matku stačil osvobodit a spiklence zajmout. Eleonora Akvitánská, anglická královna a někdejší královna francouzská zemřela v pokročilém věku roku 1204 ve zdech svého oblíbeného fontevraultského opatství, kde byla také pohřbena. Na dochovaném dřevěném náhrobku je zpodobněna jako ležící žena držící otevřenou knihu. Z jejích deseti dětí žila v tu dobu pouze dcera Eleonora, kastilská královna a syn Jan.

Osobnost královny Eleonory byla ve své době velmi kontroverzní. Díky svému chování během manželství s Ludvíkem si od svých současníků vysloužila odsouzení, které mnich Hélinand z Froimontu shrnul do tvrzení, že „se nechovala jako královna, ale jako běhna“. Pohoršení vzbudila i její vzpoura proti Jindřichovi, protože se neprojevila jako poslušná manželka a porušila tak pravidla manželského soužití. Z dnešního pohledu byla ovšem Eleonora Akvitánská jednou z nejpozoruhodnějších žen středověku a její životní osudy oslovují nejrůznější umělce. Doporučit lze např. divadelní drama Lev v zimě Jamese Goldmana, známé i ze dvou filmových zpracování z let 1968 a 2003. V prvním filmu ztvárnila postavu Eleonory skvělá Katharine Hepburn, jež za tuto roli po zásluze získala prestižní ocenění Oscar za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Doba Eleonory Akvitánské byla také dobou trubadůrů, kdy začala vznikat specifická dvorská literatura, jejímž předmětem byla do té doby neobvyklá (neboť dosavadní monopol na literární produkci držela církev) oslava ženy. Sama Eleonora Akvitánská, jež byla častým objektem obdivu pěvců, měla zásluhu na přenesení této kultury na francouzský dvůr a později i na dvůr anglický. Díky ní kurtoazní literatura pronikla středověké kultury a stala se významným dědictvím i dnešních časů. Jsou-li tyto stránce věnovány tématu ženské dominace a oslavě silných a energických žen, náleží zde nepochybně čestné místo právě královně Eleonoře Akvitánské.

Informace o filmových zpracováních dramatu Lev v zimě pak naleznete zde: 

Verze z roku 1968, režie Anthony Harvey, https://www.csfd.cz/film/13351-lev-v-zime

Verze z roku 2003, režie Andrej Končalovskij, https://www.csfd.cz/film/43240-lev-v-zime