Kostky jsou vrženy (Pokračování)

Stojí před Ní tak, jak ho příroda stvořila – úplně fyzicky cítí, jak je rudý až ke konečkům prstů na nohou. Ty pocity studu z nezvyklé situace jen umocňuje výsledek prvního úkolu, jímž ho jeho budoucí Paní pověřila ještě předtím, než si prvně stanuli tváří v tvář (tedy spíše jako otrok a jeho Vládkyně) – a sice důkladné vyholení genitálií. Příkaz přirozeně splnil a důkladně se zbavil všech chloupků na příslušných místech, ještě se ale se změnou nestačil pořádně sžít. Bez ochlupení se cítí o to víc jako nahý, tak bezbranný a vystavený nástrahám okolního světa. Jedním slovem divně. Je to najednou trapnější, než na těch záchodech v kavárně – tam mu to s ohledem na samo prostředí, které zaměstnalo jeho psychiku, ani nepřišlo na mysl. Ovšem ani by ho nenapadlo o tom s Paní polemizovat. Ona si ho prozatím nevšímá, sedí pohodlně ve své křesílku, probírá se jím přineseným dotazníkem otroka a jeho nechává stát několik metrů před Ní samotného se všemi myšlenkami a pocity. On tiše stojí a čeká, až si ho všimne. Neví, co dělat, jakou zaujmout pozici, kam dát ruce. Přečetl si tolik povídek na internetu, zoufale se teď jimi probírá a přece si nemůže vybavit analogickou situaci, která by mu posloužila jako vodítko!

Zůstává tedy vzpřímený v pozoru. Jen ty ruce... Instinktivně je chce založit na prsou, ihned mu však dojde nemístnost takového postoje. Připažení mu však přijde strašně směšné. Nakonec je tedy spíná za zády. Přitom podvědomě svírá nohy tak, aby alespoň trochu skryly mezi sebou jeho klín. Je tak zaměstnán sám sebou, že ani nezaznamenal, že Paní už skončila s četbou a beze slova, ve vší tichosti ho pozoruje. Když se jejich pohledy setkávají, on sebou leknutím trhá a jeho ruce bezmyšlenkovitě vystřelují, aby zakryly odhalené pohlaví, které i díky podvázání skutečně nelze přehlédnout. Sice si ve zlomku vteřiny uvědomuje bláhovost svého počínání a ruce zase stahuje, i to však stačí vzbudit pobavený smích Paní. „Podívejme, tak otrocká čubka se před Paní stydí. Jak sladké...“ vrací ho do reality Její rozesmátý hlas. Následkem čehož v rozpacích klopí zrak k zemi.

Paní si chvíli vychutnává, jak tam nejistý stojí a pak mu přikazuje, aby přišel blíž a poklekl vedle Ní. On okamžitě zaujímá požadovanou pozici a napjatě čeká, co se bude dít dál. Nic se chvílí neděje... Tu ho Paní chytá za hlavu a tlačí ji dolů. Jeho oči padnou na významně nastavenou špičku Jejího střevíčku. V tu chvíli mu dochází nevyslovený pokyn. Sklání se tedy k Jejím nohám a důkladně, až vášnivě zulíbává špičky těch nádherných botek. Věnuje jim péči po několik minut, neodvažuje se přitom dotknout se Jejích nohou, jeho rty kloužou pouze po samotný botkách.  Stále přitom nedostává nový pokyn. Neví, zda má pokračovat nebo co dělat dál. Osměluje se proto pohlédnout tázavě vzhůru na Paní. Ta sedí pohodlně uvelebena a Její krásné oči bohorovně shlížejí na jeho rozpačité počínání. Odpovědí na jeho nevyslovený dotaz je jen přísné pokrčení obočí a úsečná věta: „No pokračuj přece!“ A nastavuje mu i podrážky svých bot. Těm on věnuje svou plnou pozornost, a to až do chvíle, než se do jeho úst majetnicky a nevybíravě vdere podpatek. Po chvíli se boty Paní blyští jako obloha plná hvězd. Najednou má ústa volná a pod bradou cítí tlak bičíku, který ho nutí vzhlédnout. Poslechne ho a obrací svůj pohled směrem k Paní – a na Její nepatrný pokyn zaujímá opět výchozí pozici v pokleku u Jejích nohou.

Paní vstává a bez řeči ho obchází, bičíkem zlehka jezdí po celém jeho těle. On setrvává raději bez hnutí. Cítí neuvěřitelně elektrizující atmosféru, v krku má zcela vyschlo. Sklání hlavu a hledí do země – veden snahou alespoň trochu skrýt své pocity. Jeho introvertní stydlivé já se pořád ještě zcela nesžilo s faktem, že je jen majetkem své Paní a tedy jakékoliv pocity studu či trapnosti před Ní jsou naprosto bezpředmětné. Tu cítí, jak se někde za ním kroky jeho Paní zastavily. Už ani klapot Jejích podpatků neruší to ticho kolem. Ticho, které tak podněcuje jeho fantazii a napíná mu nervy k prasknutí. Náhle cítí hebký dotyk na své šíji, jenž ho vytrhává z polosnění. Škubne sebou, ale možnost pohybu mu zamezuje druhá ruka Paní, která se v tom okamžiku zjevuje na jeho prsou. Náhle cítí Její nohy pevně zapřené na svých zádech. Důraz tomuto gestu pak dodávají nehty zaryté do hrudi. Strne tedy jako socha, zatímco ruka Paní jezdí dál po jeho těle a hraje si s ním – zcela podle Její nálady a uvážení, snad aby mu znovu připomněla svá vlastnická práva a svrchovanost Její vlastní vůle a přání. Obzváště bradavky se stávají vděčným objektem Její pozornosti. Jeho špatně tlumeným sykáním a sténáním se přirozeně jen baví. Naopak jemu z pohledu na Její krásné ruce a obzvláště opečovávané nehtíky běhá po zádech tolik příjemný mráz. Vzápětí cítí, jak ho začíná doplňovat pocit jemného mravenčení a pnutí ve spodní části těla.

Paní si pokládá hlavu na jeho rameno. On Ji vidí periferním pohledem, neodvažuje se však pohlédnout na Ni přímo. Raději nadále kouká do země, aby se vyhnul přímému očnímu kontaktu. Stále bojuje se studem. Není to sice vysloveně nepříjemné, prožívá konečně to, o čem tak dlouho snil – přesto je to nový pocit, na který si teprve pomalu zvyká. Být vydán plně na pospas Ženě, nacházet se jen a pouze v Jejích rukách, být zcela odkázán toliko na Její chuť, náladu, rozpoložení. Doslova na milost a nemilost. Jeho vůle přestává existovat, sjednocuje se s vůlí Paní a jeho tělo je pouhým objektem Jejích tužeb. Hluboko uvnitř ví, že to tak má a musí být. Ostatně jeho penis – nezatížen pomyslnými, leč o to pevnějšími okovy tzv. moderní morálky a společenských konvencí – jasně ukazuje, jak se věci mají (ač se ho nikdo neptal) a hrdě stojí v pozoru, vzdávaje čest své svrchované Majitelce. Ta si jej už také všimla a Její ručka tak nezadržitelně sjíždí po břiše níže. Nejprve důkladně kontroluje hladkost jeho vyholení v klíně, poté mu – dosti nevybíravě – přejíždí i po koulích. 
On přitom zadržuje dech, krve by se v něm v tom okamžiku nedořezal. Je plný obav, jestli bude Paní s kontrolou spokojena. Její instrukce v mailu zněly naprosto jasně a přidané informativní oznámení o tom, že každý přebytečný chloupek osobně vytrhne pinzetou, ovšem počítat pak musí s výpraskem, úměrným Její námaze, zaviněné jeho nedůsledností, mu bylo dostačujícím mementem. Přesto má obavy, zda jeho pečlivost byla dostačující. Možná se moc soustředil na to, aby se nepořezal a ne na vlastní holení a něco mu uniklo. Paní si úkol kontroluje skutečně pozorně, zdá se však naštěstí spokojena. „Jsem ráda, že umíš svou Paní potěšit svou poslušností. Chválím tě, otrůčku můj...“ šeptá mu Paní zblízka do ucha svým sametovým hlasem a dokonce se mu dostává polibku na tvář. Plácne ho přitom majetnicky přes koule, až překvapením vyhekne. Což jen vzbudí Její veselí. Přes pocit určitého ponížení z celé situace mu však Její zvonivý smích zní jako ta nejkrásnější hudba. Chtěl by ho poslouchat už na vždy. Tahle se asi cítil Odysseus, když přivázaný ke stěžni naslouchal vábivého zpěvu Sirén...

Zatímco on rozjímá a začíná vnímat příjemné pocity, které se jeho duší pomalu rozlévají, Paní se vrací zpět a usedá do svého křesla – jemu nakazuje vstát a rozkročit se před Ní. Chvíli si hraje rukou s penisem, popleskává po něm bičíkem a baví se výrazem v jeho tváři a neobratně skrývanými tendencemi ucuknout. On sám působí, že se za to stydí, a doufá, že mu Paní dopřeje náležitou výchovu, aby se tohoto hloupého instinktu zbavil, a dokázal držet bez hnutí, jak si Ona bude přát. Po chvíli se na něho Paní hluboce zadívá – Její nádherné čokoládové oči se hypnoticky vpíjejí do těch jeho a dodávají Jejím tak něžně proneseným slovům na náležitém důrazu: „Jestlipak víš, co ti jako otrůčkovi ještě chybí k dokonalosti, drahoušku?“ Plně pohlcen Jejím kouzlem odpovídá bez zaváhání: „Obojek, má Paní!“ Ta směšná překotnost opět vykouzlí úsměv na Její božské tváři. „No ano, to máš pravdu, ale to je až poslední krok a ten zcela závisí na mé milosti, jestli se uráčím obojek ti nasadit.“ chladí jeho rozbouřené emoce studená sprška od Paní. „No tak, nic jiného tě nenapadá?“ dožaduje se Paní neodbytně odpovědi. On mlčí a marně přemýšlí. Nakonec musí přiznat, že neví. „Bude to s tebou, koukám, ještě těžké...“ konstatuje Paní chladně. Její slova ve něm okamžitě vzbuzují neovladatelný záchvat strachu – strachu z toho, že bude odmítnut a nahrazen jiným, lepším. Děs z toho zcela ovládá jeho myšlení. Touží vrhnout se Jí k nohám a prosit o Její milost a trpělivost. Než však stačí jakkoliv zareagovat, Paní se na něho přísně podívá a přikazuje mu: „Podvaž si znova svoje otrocké koule! Za tu dobu, co jsme odešli z kavárny, se ti to až moc uvolnilo. Pořádně podvázané koule jsou prvním znakem otroka vlastněného mnou!“ 
On se chápe provázku a pod Jejím přísným dohledem zápasí s úkolem. Ruce se mu klepou, provázek z nich padá, koule neposlušně vyklouzávají ze složitě připravené smyčky. V Její přítomnosti je to mnohem obtížnější než doma v poklidu. Opět cítí jak rudne. Paní ho popohání slovy a občas i nějakou tou ranou, což ovšem blahodárně působí na jeho zručnost. Pečlivě omotává šourek a čas od času tázavě pohlédne na Ni, jestli je spokojena. „No jen to pořádně utáhni, nešetři se.“ pobízí ho Ona...

Když je hotovo, Paní usedá znova do svého křesla, on pokorně pokleká s náležitě roztaženýma nohama na své místo vedle Ní. Paní si přehazuje zlehka nožku přes nožku a významně na něho pohlédne. Okamžitě se sklání k Její noze a mazlí se s ní. Tolik chce své Paní vyjádřit všechnu svou oddanost, kterou k Ní cítí. Ona ho rukou zatím hladí po vlasech. On díky tomu úplně zapomíná na nepříjemný pocit v podbřišku. Celého ho prostupuje láska a důvěra k jeho nádherné Paní. Obdiv k Ní,  a s tím spjatý pocit štestí a vděku, že si zrovna jeho vybrala, aby obsadil místo u Jejích přenádherných nohou. Hnán náhlým popudem, stáčí svou hlavu k Jejímu obličeji a dává své Vládkyni číst všechny ty pocity ve svých očích jako v zrcadle. A v těch Jejích čte zřetelně, že Ona mu rozumí. V tu chvíli pocítí silnou, vášnivě stravující touhu. Touhu po tom, aby toto psychické pouto bylo vyjádřeno i hmatatelným symbolem podřízení této krásné Ženě. „Prosím, má Paní, prosím...“ šeptá a topí se v Jejích uhrančivých hnědých očích. „O co prosíš, otrůčku?“ táže se Paní. „Prosím Vás o nasazení obojku, má Paní. Spoutejme jím moje nehodné otrocké srdce...“ dere se mu přerývaně z úst. Je jako v tranzu. Ovládá ho jen vidina toho stát se se vším všudy otrokem té spanilé Dámy... Cítí v tu chvíli zcela jasně, že jím uvnitř už je, teď jen touží dát to najevo i navenek. Ona si zatím stále hraje s jeho vlasy, tu ale Její ruka sjíždí k jeho rozpálenému obličeji a zvolna mu po něm přejíždí, čímž ho nutí zavřít oči. Po chvíli cítí Její ruce na svém krku, kolem něhož se začíná něco stahovat. Vzrušením stěží dýchá. „Můžeš otevřít oči...“ slyší laskavý hlas Paní. Zní tak sladce, tak andělsky. Otevírá oči a hledí Jí přímo do tváře. Sedí tam nad ním, krásná, podmanivá, okouzlující. Sahá si ke krku... Ano, je to tam. Nahmatává široký kožený obojek, zdobený nějakým kováním. Vpředu po hmatu rozeznává písmeno „EL“, visící tam jako psí známka. Už je tedy jen Její. S pocitem vděku znovu vyhledává ty dech beroucí oči, ale najednou se mu svět kolem nějak rozmazává... Cítí, jak Paní bere jeho hlavu do svých rukou a pokládá si ji do klína. Jakoby z dálky slyší, jak přitom šeptá: „Ano, teď už jsi jenom můj. Navždy a ve všem jenom můj...“ Kostky jsou tedy vrženy...