Lancellus a Marsae: Provinění a trest

Lancellus, zmožený celodenním shonem i večerním výpraskem, se sice snažil co nejrychleji usnout, ale intenzivní zážitky dne mu dovolily zavřít oči až po dlouhé době. Několikrát za noc se pak probudil a znovu nemohl usnout. I ve spánku byl ostražitý. Úkol od paní i popravdě iracionální, ale o to neodbytnější strach o její klidný spánek mu nedaly tvrdě spočinout. Bylo to poprvé, co spal v jednom pokoji se svou paní, ba dokonce u jejího lože – jeho nervozita se střetávala s únavou v tvrdém boji a každá chvilka lehkého spánku představovala náročné vítězství. Přitom i snem ho paní Marsae doprovázela...

První paprsky světla, ohlašujícího nadcházející den, ho našly také bdícího. Lancellus ležel na svém loži bez sebemenšího hnutí ve strachu, aby nenarušil ticho pokoje, v němž poklidné oddechování paní Marsae jeho uším znělo stejně vábivě jako zpěv Sirén Odyssevi, a okouzleně si prohlížel svou paní. Jeho pohled nejprve fascinovaně ulpěl na jejích nožkách, vykukujících z pod pokrývky a svádivě osvětlených ještě slabými slunečnými paprsky, aby nakonec v spočinul naprostém okouzlení na spící tváři paní Marsae, jež ho i nyní zbavovala dechu. Kochal se jejími rty, slabě se chvějícími při každém výdechu, její alabastrovou pokožkou, pletenci jejích vlasů i nádhernými hustými dlouhými řasami, které  nyní skrývaly ty podmanivé oči, jimž propadl. Lancellovo srdce začalo bušit jako kdyby mělo z hrudi vyskočit a jeho dech se stal přerývaným. V oblasti žaludku pocítil drobné chvění, zrak se mu na okamžik rozostřil, po těle vyrazily kapky potu. Najednou si se smutným porozuměním vzpomněl na báji o sochaři Pygmaliónovi, který se neznadějně zamiloval do sochy, kterou vytvořil. Vždyť mají tolik společného! I jeho city vyzní vniveč, je přece jen barbar a otrok navíc a ona vysoce postavená a zámožná Římanka, nadto obdařená krásou hodnou samotné Venuše. Smutně si povzdechl a jeho oči zeskelnatěly, aniž by však spustil zrak z objektu svého uctívání.

Najednou si vybavil slova paní Elies... Budeš se starat o její pohodlí, o její rozptýlení a zábavu, budeš mít za úkol dohlížet na to, aby dostatečně odpočívala. Okamžitě se mu v mysli zhmotnil obraz toho, jak moc byla paní včera večer unavená – a v ten okamžik dozrálo rozhodnutí: nemůže se přece nic stát, když ji nechá trochu dospat a nevzbudí ji ihned se svítáním. Každá chvilička spánku jí prospěje. Porušuji tím ale její výslovný příkaz, ozvalo se svědomí. Ale přece... Musím jí chránit. Paní Elies přece také říkala, že paní málo spí a příliš pracuje. Viděl to i na vlastní oči. Jen chviličku, nic se nestane. A i pro ni a její práci bude přece lepší, když bude odpočatá, množily se v Lancellově hlavě protiargumenty. Znovu se podíval její směrem. Ano, cítil, že nemá to srdce rušit její spánek a rozbít jen krásný pohled. Ještě chviličku... Jen okamžik... A za chvíli vyskočím a ještě něž ji vzbudím, připravím jí teplou koupel a snídani.... A tak Lancellus nadále ležel a opájel se krásou té chvíle, kochal se absolutní dokonalostí své paní a okamžik jejího probuzení oddaloval tak dlouho, až nejen že slunce vystoupalo na oblohu, ale jeho víčka pod tíhou předlouhého dne a příliš krátké noci  dokonce znovu poklesla. O přípravě lázně a následné masáži rozkošných nohou paní tak už jen a pouze snil.   

Lancella náhle probudily nejen sluneční paprsky, ale pohyb v pokoji. Ještě ani pořádně nerozlepil oči a okamžitě mu došlo co se stalo. Přeběhl mu mráz po zádech a tělo se zalilo ledovým, téměř smrtelným potem. Bleskurychle vyskočil a pohlédl k loži paní, ale dopředu tušil, co uvidí. Nemýlil se. Lože bylo prázdné a divoce rozkopnuté pokrývky a polštáře, na které jeho zrak padl, jakoby předznamenávaly nálady paní domu. Lancellovi se podvědomě roztřásla kolena. Snad jen strach jej donutil ovládnou tělo, které vypovídalo poslušnost, hodil na sebe bez ladu a skladu tuniku a s děsem v očích vyběhl z pokoje na chodbu, odkud ještě před chvílí zaslechl ozvěnu kroků paní. Marsae Lancellus přes veškeré své úsilí dohnal až na dvoře. Stačil mu jediný pohled, aby poznal. Ta tam kopie bohyně lásky. Z očí paní Marsae, když otočila hlavu za dusotem běžícího Lancella, šlehaly blesky a podobala se spíše rozlícené Amazonce či spíše jedné z Fúrií, bohyň pomsty a kletby. Lancellus měl náhled pocit, že se mu zastavilo srdce. Spíše se zhroutil, než poklekl, před paní, ale nebyl schopen vydat ze sebe slova. Marsae udělala rychlý krok směrem k Lancellovi a beze slov pozdvihla ruku s bičem. Okamžitě ji ale zase nechala klesnout a obdařila otroka pohledem, z něhož mrazilo.

„Až se vrátím...“ úsečně procedila mrazivým tónem mezi přísně semknutými rty a nasedla do vozu, který se ihned rozjel. Lancellus dál klečel v prachu a do očí se mu draly slzy. Slzy bolesti, výčitek i strachu. Ledové sebeovládání paní Marsae věštilo větší bouři, než kdyby ho jen sešvihala bičem hned jak jej spatřila. V tom k němu přistupil starý Cornelius, oddaný Marsaein otrok, o položil mu soustrastně ruku na rameno. Lancellus k němu vzhlédl a v jeho očích šlo číst zoufalství a bolest, rozmáhající se v jeho nitru.

„Paní se moc zlobí.“ konstatoval Cornelius zjevný fakt, snad jen proto, aby něco řekl. Lancellus na něho pohlédl a strhaný výraz jeho tváře byl výmluvnější než slova.

„Já... Nesplnil jsem svoji povinnost... Nevzbudil jsem ji, myslel jsem... Myslel jsem, že bude dobře, když si přispí...“ zašeptal jakoby spíš pro sebe.

„Ach... Ty očividně nevíš... To je neštěstí...“ povzdechl si Cornelius smutně. „Paní jela ošetřovat uprchlé chudáky v nesnázích. Skrývají se před hlídkami v horách. Není to samozřejmě legální činnost, měla by je nahlásit úřadům. Její dobré srdce jim ale neodmítá pomoc, i za cenu vlastního nebezpečí. Proto se tolik hněvala. Kdyby vyjela ihned po svítání, bylo by to bezpečnější jak pro ni, tak především pro ně. Jí se ostatně nic nestane, vzhledem k jejímu postavení by jen zaplatila vysokou pokutu. Ale pokud by někoho přivedla na jejich stopu, tak ohrozí životy těch ubožáků.“ S každým Corneliovým slovem rostla hrůza v Lancellových očích. Až teď mu plně docházelo, co se stalo, co svým dobře míněným, leč nevhodným jednáním způsobil. On ohrozil bezpečí paní! Zabořil tvář do dlaní a nepokrytě se rozplakal...

Cornelius se Lancella snažil utěšit, ale bez úspěchu. Podařilo se mu alespoň zvednout ho ze země a odvést do domu. Lancellus kráčel mlčky vedle Cornelia jako loutka, tupý pohled upíral do prázdna před sebe, na tvářích mu zvolna zasychaly slze bolesti. Cornellius zničeného Lancella odvedl do kuchyně, kde ho posadil ke stolu a přinutil ho vypít alespoň pohár vína. Snažil se hovorem rozptýlit Lancellovy sebemrskačské nálady a výčitky svědomí, které ho trhaly na kusy, ale bez valného úspěchu. Lancellus se sice vypovídal, ale Cornelius viděl, že jeho přísedící vlastními slovy jen dále živí výčitky. Povzdechl si a rozhodl se, že nechá řešení na paní, aby Lancella ze zajetí plačtivé sebelítosti vysvobodila. Její dobré srdce tomu mladému bláznovi pomůže – byť nejspíše za cenu bolesti. S určitým potěšením ale kvitoval sílu Lancellova citu k paní Marsae. Já jsem už starý, je dobře, že ji takhle miluje někdo mladý, kdo mě oddaností k ní jednou nahradí až mě Pluto a Proserpina povolají do své říše, pomyslel si Cornelius spokojeně. Když tedy viděl, že nic nezmůže, poplácal ještě jednou Lancella na znamení útěchy po rameni a odešel za svou prací.

Lancellus dále seděl u stolu a propadal se hlouběji a hlouběji do své deprese. Napadlo ho, že by měl jít něco dělat, ale paní ho žádnou konkrétné činností před odjezdem nepověřila, navíc si byl vědom toho, že by toho stejně nebyl schopný. Ruce se mu třásly jak v zimnici a vůbec nebyl schopný koncentrace. Veškeré jeho myšlenky se upíraly jen k paní Marsae, co se s ní asi děje, zda-li je v bezpečí. Jeho zoufalé a otřesené podvědomí v jeho mozku vykreslovalo stále černější obrazy a Lancellova psychika se tak pohybovala v začarovaném kruhu výčitek a strachu. Jak plynul čas, byl Lancellus stále více na zhroucení. S tím jak každodenní život v usedlosti nabíral na obrátkách, Lancellovi začínalo být více a více nepříjemné být ve svém rozpoložení všem na očích, rozhodl se tedy stáhnout do ústraní. Tápavě se zvedl od stolu a bez ohledu na vedle stojící židli, již porazil, zamířil z kuchyně na nádvoří. Odtud se pak vydal do zahrad, kde o samotě, jen se svými černými myšlenkami, bloumal od ničeho k ničemu a dál se propadal do hlubin splínu. Nakonec ho i šum vánku v korunách stromů začal přivádět k šílenství a tak raději utekl do domu a ve svém pokoji se doslova zhroutil na lože.

Úplně šílel z toho, že se paní stále nevrací. Kdo ví, co se mohlo stát... Snad nedošlo k nějakému neštěstí... Jeho pocit viny rostl do gigantických rozměrů. Vzpomněl si v přitom díky základům římského vzdělání, jehož nabyl ještě v Galii, na případ starých filosofů, jak oni řešili svá selhání, a napadlo ho, jestli by neměl následovat jejich příkladu a situaci vyřešit jako muž se ctí. Představil si, jak ulehá do vany paní Marsae plné horké vody, pomalu si otevírá žíly na rukou a nechá svou teplou krev mísit se s teplou vodou...

Do Lancellových myšlenek najednou vstoupil zvuk kroků a než se stačil vzpamatovat, stála před ním paní Marsae. Lancellus v první chvíli vyskočil v nadšení, že je živa a zdráva, ale okamžitě se vrátil do reality a tak jen klesl před Marsae tváří k zemi. Jeho těla se znovu zmocnil třas. Beze slova se choulil před paní a očekával jjeí hněv. Ona však mlčela také. Promluvila až po chvíli.

„Seber se z té země a podívej se na mne.“ nakázala mu autoritativně.

„Proč jsi mne neprobudil včas?“ zeptala se Marsae, když splnil její příkaz a s pohledem štěněte k ní vzhlédl. Lancellus, klečíce na kolenou, měl slzy v očích a slova se mu jen stěží drala z hrdla:

„Odpusťte, paní Marsae, když Vy jste tak krásně spala... Já... Netušil jsem... Nevěděl jsem že budete muset kvůli mě...“ zajíkl se lítostí. A jak padla překážka prvních slov, již se Lancellus paní vyznával ze svého provinění i své motivace. Pěkně krůček za krůčkem. Paní Marsae nad ním jen tiše stála a naslouchala.

„Máš štěstí, že jsi mi to vylíčil upřímně a po pravdě. Už jsem předtím mluvila s Corneliem, který se tě, ty bídaku nehodný, běžel zastat ihned, jak jsem se vrátila.“ promluvila Marsae poté, co on domluvil a se sklopeným zrakem v obavách čekal, jaký bude jeho další osud. Když si uvědomil obsah slov paní Marsae, jen s údivem vzhlédl.

„Nezapomeň mu pak poděkovat. Skutečně jsem zuřila a jemu se podařilo mě uklidnit. Dej mi teď připravit lázeň a něco k jídlu. Umírám po cestě hlady. Až se dám do pořádku, promluvíme si dál. Elies má pravdu, že je potřeba vás vychovávat. Potrestám tě samozřejmě. Je ti to jasné?“

„Ano, paní Marsae, vím, že jsem chyboval... Moc mě to mrzí...“

„Udělej, co jsem ti řekla!“ přerušila ona rázně další proud jeho omluv.

Na ta slova se Lancellus bleskurychle ztratil. Co se to se mnou děje? Jsem jak očarovaný, říkal. si. Skutečně několikrát zakopl, upustil málem talíř. Snažil se seč mohl, aby ostatní otroci nic nepoznali. Dusila ho směs zlosti na sebe sama, lítosti ze zklamání paní, obava, že vše zkazil a zároveň mu vzpomínka na to, co paní říkala o výchově a trestu, vháněla do tváře červeň, úzkost, ale i podivný tlak v podbřišku. Paní Elies hned tolik poznala. Kdoví kolik toho pověděla paní Marsae? Proklínal svou nezkušenost. Kdyby se tam ve Stájích raději učil, než aby se vzpouzel... Nechá si ho paní? Nevyžene ho? Najednou si v té záplavě různých pocitů a emocí s úlekem v plné nahotě uvědomil, jak moc mu na paní Marsae záleží a co ona pro něj znamená.

Jeho zmatené rozjímání utnul návrat Marsae. Paní byla převlečená, umytá. Velice jí to slušelo a Lancellus na ní mohl oči nechat. Přesně do doby, než si povšiml, že v ruce drží... Malý bič na koně. V tom okamžiku ho znovu polila červeň. Raději sklopil hluboko hlavu a poklekl.

„Tak co se tebou? Jsi neposlušný...“ Už s ohledem na bičík v ruce bylo zjevné, že ze strany paní Marsae je to jen řečnická otázka.

„Odpusťte, moc mě to mrzí, paní Marsae... Netušil jsem... Chtěl jsem...“ Další kolo omluv.

„Dost. Nemám ráda výmluvy. Udělal jsi chybu – je to tak?“

„Ano, paní...“

„Porušil jsi dokonce o své vůli můj výslovný příkaz – je to tak?“

„Ano... Paní...“

„Zíráš na bič v mé ruce a vlastně bys docela rád smyl vinu...“ Lancellus jen přikývl a do očí se mu opět, jako dnes již po několikáté, začaly drát slzy. Obličej, ještě před okamžikem rudý, náhle zcela zbledl a Lancellus začínal tušit, že bude ještě hůře než se obával.

„Myslela jsem, že ti stačilo mé "jemné" naznačení, ale ty jsi asi obzvlášť tupý a máš ve zvyku o slovech paní pochybovat...“ pokračovala paní Marsae.

„Ale...“ nadechl se Lancellus...

„Neopovažuj se mi odmlouvat, zmetku!“ okřikla ho okamžitě Marsae, až vyděšeně zmlkl.

„Rozhodla jsem se, že nebudu tvoje provinění řešit standardně.“ Při těchlo slovech Lancellus zbledl snad ještě víc... 

„Měl bys to příliš jednoduché. Provinění – trest – konec viny. Nic takového.“ Lancellus se opět začal lehce, leč intenzivně chvět.

„Ztratila jsem kvůli tobě spousty cenného času. Máš jen štěstí, že jsi svou hloupostí nikoho z mých pacientů neohrozil...“ Tato Marsaeina slova a vzpomínka na strach o ni v uplynulých hodinách měla za následek již nepokrytý proud krokodýlích slz.

„Zapřáhneš a Cornelius ti dá seznam věcí, které jsem chtěla zařídit. Myslela jsem, že pojedeme spolu a promluvíme si, místo toho budu pokračovat ve svém programu. Společný čas jsi promrhal, asi o mou společnost nestojíš... Takže se rozejdeme apustíme se každý za svým. Máš pochůzky až do večera, tak dbej ať to stihneš. A koukej se taky najít – ať zas nemusíš okusovat zbytky.“ Když Marsae takto nastínila Lancellovi nejbližší budoucnost, otočila se na podpatku a odešla, ponechávajíc ho plně jeho osudu.

Lancellus vypadal jako učiněná hromádka neštěstí. Cítil se hůř, než kdyby jej paní tvrdě, až do krve, zbičovala. Jako tělo bez duše se vydal najít Cornelia, aby mohl plnit úkoly, jež mu paní zadala. Starého otroka nalezl po chvíli hledání ve stájích, jak krmí koně. Nejprve se mu jak s velkým pohnutím a vděkem děkovat za přímluvu u paní Marsae a bylo vidět, že to nedělá jen proto, že mu to paní nakázala. Na Corneliovi bylo v tu chvíli vidět velké pochopení, Lancellus by dokonce přísahal, že na něho v jednu chvíli mrkl. Poté, co tedy Lancellus splatil alespoň v základní rovině dluh, jehož tíži cítil, mohl se již Cornelia poptat na úkol, který mu dala paní. Cornelius mu sestavil poměrně obsáhlý seznam pochůzek, připravil bryčku a Lancellus se vydal na cestu. Nebylo toho skutečně málo. Vyzvednout to, nakoupit ono, doručit něco jiného. V kombinaci s tím, že Lancellus stále ještě neznal město, to skutečně bylo na hodně dlouho, jak se Lancellus často musel ptát na cestu a jak bloudil. Měl přitom relativně dost času na přemýšlení a zpytování svědomí. Znovu ho přepadly výčitky, doprovázené strachem, že o paní Marsae přijde, že ji tak rozzlobil a zklamal, že ho již nebude chtít a pošle ho zpět k paní Elies. To jméno zapůsobilo jako blesk z čistého nebe! Paní Elies! Ona je ta jediná, kdo mu může pomoct... A na seznamu... Na seznamu je přece i její jméno. To byla poslední kapka, která rozhodla. Lancellus obrátil koně a rozjel se jak o život k usedlosti paní Elies.      

Lancellus vtrhl do domu paní Elies jako velká voda. Garda, kterého málem porazil na schodech si nevšímal. Prolétl k paní do pracovny a klekl.

„Někdo tě honí?“ zasmála se Elies.

„Já... Přijel jsem pro věci pro paní.“ vyhrkl Lancellus.

„V pořádku. Mares už ti určitě nakládá vůz. Ale proto tu nejsi, že? Tak se posaď na své oblíbené místo a povídej.“ Elies se na Lancella zpytavě zadívala. Odpovědí jí byl jeho vděčný pohled, že nemusí kroužit kolem problematického tématu.

„Nejsem pro ní dost dobrý... Prostě paní si zaslouží víc.“ 

„Tak na sobě pracuj, ať jsi víc.“

„Zklamal jsem jí.“

„Copak jsi natropil?“

„Spoustu chyb hned od začátku.“

„To je naprosto normální. Tak je to vždy. Bude trvat, než jí poznáš a přizpůsobíš se jí a jejím zvykům.“

„Zkazil jsem to. Nařídila mi jí probudit. Pracovala předešlou noc, byla unavená. Neudělal jsem to.“

„Pak ti nařeže za neposlušnost a bude to smazané.“

„Musela kvůli mně jet na druhý konec města, nevěděl jsem...nenapadlo mě. Myslel jsem...“

„Ó jé...tak to je horší...výčitky svědomí?“

Do očí mu vlétly slzy. Prudce zakýval.

„Lekce číslo jedna. Paní se poslouchá, ačkoliv mnohdy nevíš proč to nebo ono přikázala, ona to ví. Pokud jdeš proti příkazům, čeká tě přísný trest. Tohle nářez nevyřeší.“

„Poslala mne pryč.“

„Máš na krku její obojek....takže jen pryč, nevyhodila. Takže si to shrneme.....ta paní, co jsi v její existenci nejprve nedoufal, pak odmítal a pak o ní snil....tě přijala do svých služeb. Je ochotná i přes tvou naprostou nezkušenost a svůj nedostatek času, se ti věnovat. Přijala tě do svého domu, živila a věnovala se ti. Nějak nechápu, v čem je takový problém.“

„Nezvládnu to, je krásná, mohla by mít spousty otroků.“

„Přesto si vybrala tebe... Je hloupá?“

„Nic takového...“

„Já tě doporučila, jsem hloupá i já?...“

„Ale já...“

„Možná, že jsme obě opravdu úplně hloupé....“ Ozval se v tu chvíli jiný hlas, ale čišela z něho stejně štiplavá ironie, jakou ho už chvíli tlačila do kouta paní Elies. Lancellus strnul, protože ten hlas hned poznal. Ticho v pokoji se prodlužovalo, narušoval ho jen přibližující se klapot podpatků. Až utichl i ten. Lancellus zvedl v obavách oči. Nemýlil se. Paní Marsae stála vedle paní Elies a obě na něho hleděly přísně. A paní Marsae měla v ruce bič. Polilo ho horko a zbledl jako stěna. Viditělně se třesoucí sjel z polosedu v kožešinách do kleku, hlavu pokorně skloněnou.

„Ale moje milá, to je ale příjemné překvapení. Ráda Tě vidím.“ přivítala Elies Marsae. „Tvůj otrok právě přijel pro Tvé věci, co sis vyžádala. A zdá se, že má cosi na srdci.“

„Vím, co ten lump chce, Elies. Jsem moc ráda, že jsem tady, s chutí si poslechnu jeho verzi.“ obrátila se Marsae na Elies. Ta se otočila zpět s Lancellovi a obdařila ho pohledem z něhož mrazilo.

„Tak šup, vyprávěj, na co čekáš...“ vyzvala Marsae Lancella ledově chladným hlasem. Lancellus ovšem mlčel, koukal ho země a třásl se.

„Zdá se, že s námi otrok odmítá mluvit.“ pronesla Marsae opět směrem k Elies. „Nu nevadí, vylíčím Ti to tedy já sama.“

„Dala jsem svému otrokovi zcela jednoduchý úkol. Nařídila jsem mu probudit mě za svítání, abych stihla vyřídit všechny své povinnosti. Neposlechl. Vysvětlila jsem mu to a dala mu práci, abych ho neměla na očích. Nechal ji ležet a jak vidím, běžel za Tebou. Čili opět neposlechl. Takže přemýšlím... Mám Ti ho vrátit, Elies?“ Lancellus zdřevěněl hrůzou...

„Nebo je možná chyba ve mně, možná jsem moc citlivá a nebere mne jako paní.“ Na ta slova se Lancellus vrhl Marsae k nohám, aby je pokryl polibky. Začal je také skrápět prvními slzami. Marsae však na něco nebrala ohled, naopak ho nohou od sebe odstrčila a pokračovala v hovoru s Elies“

„Co kdybys ho seřezala pořádně, moje drahá? Když jsem tak slabá paní.“ s těmi slovy podávala Marsae Elies i svůj bič.

„Tys neposlechl paní PODRUHÉ?“ v hlase Elies byla víc než patrná výhružka. Lancellus si okamžitě vybavil, co mu slibovala, pokud paní Marsae ublíží nebo ji zklame. Začal se třást ještě víc a psychicky se ocital blíž a blíž zhroucení.

„Když já... Měl jsem tu vyzvednout věci.“ vymáčkl Lancellus ze sebe. Sám však cítil, že to není odpověď na otázku, kterou mu Elies položila. Při pohledu na výraz obou dam se začínal skutečně bát. Víc, než kdykoliv jindy v celém svém dosavadním životě.

„Ovšem jen to.“ sekla po něm Marsae.

„Hned mě napadlo, že místo toho, aby plnil svoje povinnosti, poletí hned za Tebou.“ obrátila se opět k Elies.

Lancellus se neodvažoval pohlédnout na svou paní. Zoufalství ho přimělo prosit pohledem paní Elies. S vážným výrazem ve tváři na něho kývla. Přistoupil tedy k ní a ona mu podala bič, který jí předtím dala Marsae. Lancellus si ho nechápavě vzal.

„Myslím, že víš, co máš udělat. Trest smývá vinu.“

Lancellus ještě chvíli hleděl na Elies. Očividně sbíral odvahu. Elies se pousmála a kývla směrem k Marsae. Lancellus tedy ztěžka polkl a vykročil. Poklekl před paní Marsae a podal jí bič s přiškrceným zašeptáním:

„Prosím, paní Marsae, potrestejte mě za mou ostudnou neposlušnost a odpusťte mi. Moc mě to mrzí.“ Do očí mu přitom znovu vlétly slzy. Svět kolem něj zmizel. Byl tu jen on a jeho paní. Bohyně. Váhání bylo to tam. Jediné, po čem nyní toužil, aby paní přijala jeho nabídku a vyměnila jeho bolest za své odpuštění.

„Šaty dolů!“ pronesla Marsae do naprostého ticha. Lancellus neodmlouval. Neřešil, že paní Elies stojí opodál. Strhl ze sebe tuniku a odhodil ji stranou. Pak poklekl před paní Marsae a prosil ji očima.

„Dolů. Na lokty.“ následoval další příkaz. Lancellus sklonil hlavu k zemi, k nohám své paní a v očekávání věcí příštích se zakousl do vlastní dlaně. Její levá nožka se přisunula těsně pod jeho obličej a dotkla se dotkla se rtů. Lancellovým tělem projela vlna oddanosti.

„Chci, abys myslel na to, že budeš přesně plnit mé příkazy. Rozumíš?“ promluvila k němu paní Marsae. Sice nadále přísně, ale již ne s tím mrazivým vztekem v hlase.

„Ano, paní Marsae, rozumím. Budu se opravdu snažit. Je mi to líto.“ vyhrkl oslovený.

„To stačí. 20 ran. Záleží mi na tom, abys nezapomínal.“ rozhodla paní. 20 ran. To snad zvládnu, problesklo mu hlavou. Ale Marsae jako by jeho myšlenky tušila. Hned první rána Lancella přinutila k heknutí a zasténání. Zatnul zuby, pak si dokonce narval dlaň do úst. Druhou ruku zatnul do koberce. Proč to jen tolik bolí? Byl přece zvyklý na mnohem horší bičování. Mlčky zvládl další dvě rány, ale paní tím zřejmě neuspokojil. Další rána přejela přes citlivou dolní hranu zadku a otřela se mu o varlata. Pokojem se rozlehl první výkřik, zcela netlumený. Možná vyvolaný spíš vyděšením než jen bolestí. Další dvě rány do stejného místa jej už přiměly k tlumenému vzlykání. A paní pokračovala dále. Sice změnila místa doapdu v mírnější, tedy výše na zadku, ale za to přidala na intenzitě. Lancellovy oči se naplnily slzami. Úporně se snažil, aby neuhnul. Pro bolest zapomínal počítat, už ani rámcově netušil, kolik ran ještě asi zbývá. Skučel, sténal, ronil slzy, začínal se potit. Že opět vykřikl si uvědomil až po chvíli a samotného ho to překvapilo.

„Tak co? Chceš přidat?“ ironický hlas paní Marsae k němu pronikl až po chvíli. Zvedl hlavu, ale až poté, co si setřel slzy z tváře.

„Neumí počítat.“ přidala se k přítelkyni i paní Elies. Lancellus se bezmyšlenkovitě otočil po hlase a letmým pohledem zjistil, že Elies si hoví na divanu s číší vína v ruce.

„Otrok smí po potrestání políbit ruku své paní a poděkovat za trest...“ instruovala dále Lancella. Ten pohlédl na paní Marsae, aby se ujistil, že neprotestuje, s vypětím zbytku svých sil se vyškrábal na kolena a blaženě se sklonil k ruce k bičem. Políbil ji s pocitem, že v poslední chvilce ucukne... Nádherně voněla.

„Budeš si to už pamatovat nebo ti mám rovnou přidat?“ otázala se Marsae.

„Děkuji, paní Marsae, prosím odpusťte mi, budu Vás poslouchat na slovo...“ breptal unavený a ponížený Lancellus.

„Vida ho, buřiče a rebela.“ smála se Elies scéně před sebou, čímž pobavila i Marsae, který se ke smíchu přidala. Potom Lancella pohladila! Nevěřil tomu, že není, ale opravdu, letmo ho pohladila... Nevěřícně se zachvěl blahem.

„Oblékni se, sežen Marese a připravte nám lázeň. Paní Elies nás pozvala na večeři. A uč se, ušetříš si nářez.“ přikázala Marsae dosud zkoprnělému Lancellovi. Ten čapl tuniku a doslova vyletěl z pokoje, aby kousek na chodbě vrazil do Garda.

„Zase! A pro změnu nahý!“ rozprskal se správce.

Lancellus už tentokrát neměl moc sil na ovládání. Citově rozjitřený po přestálém vypětí, plný potlačované energie zrudnul a v příští vteřině by se po správci vrhnul...

„Garde, nech ho!“ zaznělo zvučně a nějak nebezpečně. Lancellus se ohlédl a uviděl Marese svižně rázujícího chdbou k nim. Pružně se prosmykl a stanul mezi oběma rozkacenými kohouty. Lancella překvapilo, jak nebezpečně a rozhodně najednou osobní otrok paní Elies vyhlíží.Oči mu blýskaly a měřil si jimi správce.

„Nebo ho chceš vyprovokovat a všichni skončíme u nohou paní s tresty? Ty by jsi to snášel nejhůř.“ Maresův hlas se sice ztišil, ale stále zněl velmi nebezpečně.

Gardus odfrknul a s otočkou na patě odkráčel. Odpustil si i mumlání a gesta a Lancellus si uvědomil, že správce není v tomto domě zjevně nejmocnějším otrokem, jak předpokládal.

„Děkuji.“ vydechl Lancellus vděčně.

„Obleč se a kroť se, taky jsem míval horkou hlavu, ale paní Elies mne rychle vyléčila.“

Lancellus s povzdechem přetáhl tuniku přes hlavu.

„Od začátku mě nesnáší. Nechápu jak s ním dokážeš žít pod jednou střechou.“

„Velmi snadno, máme společné zájmy.“usmál se Mares. „A krom toho není zlý, jen mu je někdy smutno ze samoty a ...to je na dlouhé povídání. Zdá se, že jsi někam mířil?“

„Proboha! Paní mi nařídily, abych tě našel a přichystali jsme koupel. Ztratil jsem čas...bude zle.“        

„Jen nepanikař. To stihneme. Napadlo mě, že se budou chtít umýt, když se chystá společná večeře. Koupele už se připravují, jen to dojdeme doladit.“

Lancellus s úlevou vydechl a s obdivem následoval zkušeného otroka. S pohledem na rozložené ručníky a zapálené svíce v krásné černobílé koupelně se mu vrátila úzkost:

„Já... Já nevím, co mám dělat.“

„Ještě jsi nekoupal paní?“

 Pobledlý otrok zavrtěl hlavou se zjevnými rozpaky. Mares popsal přípravu koupelny a přešel „k věci“:

 „Pomůžeš paní z šatů, pokud  si to bude přát, a pak ji umyješ. Tady jsou mořské houby a mýdlo. Hoď si na zem ručník, nebudou tě tolik na dlažbě tlačit kolena, pokud tě paní nechá déle klečet. Ostatní podle jejích příkazů. Paní Elies chce, abych byl nahý a čekal v kleče u      vany na její příchod. Pak mi podle času, který máme na koupel, někdy i dovolí, abych vklouzl  k ní do lázně.“ Lancellus zesinal.

 „Myslel jsem, že se ti paní Marsae líbí.“ rozesmál se Mares, ale zdálo se, že rozumí rozpakům. „To nic. Zvládneš to... Když ne, paní už se postará... Jen to pak víc bolí.“

 „Jak dlouho jsi u paní?“změnil raději Lancellus téma hovoru.

 „ 3 roky, ale někdy se mi zdá, že celý život. No určitě tu jeho část, která za něco stála.“

Na chodbě se ozval ženský smích a klapot podpatků. Mares bez váhání strhl tuniku, hodil jí do rohu místnosti a poklekl. Lancellus zaváhal, ale vzpomínka na modré ledy v pohledu paní Marsae ho rychle přiměla k akci. Strhl šaty pomaleji, ale pak už bez přemýšlení klesl vedle Marese a rychle sklopil hlavu i oči co nejhlouběji, aby ukryl ruměnec a nejistotu v obličeji.

 „Podlaha je čistá, nemusíš jí kontrolovat.“ ozval se těsně u něho rozesmátý hlas jeho paní. Poslušně zvedl pohled a okouzleně sledoval krásu paní Marsae.

 „Zvedej se a nezdržuj. Těším se do vody.“

Lancellus se rozechvěle se vyškrabal na nohy a s údivem zjistil, že jsou sami.

 „Elies nám přenechala svou koupelnu a zamířila do  menší v druhém křídle.“ dostalo se mu vysvětlení od paní, která se spokojeně rozhlížela.

 “Něco tu chybí.“ podotkla vzápětí a Lancellus strnul v obavě, zda něco pokazil.

 „Bič na tebe... No, doufám, že už jsi dostal rozum a nebudeme ho potřebovat. Co říkáš?“

„Doufám, že ne, paní,“ špitl s očima opět sklopenýma k podlaze.

„Víc by mne potěšila jistota, než doufání. Alespoň už jsi svlečený... To ovšem může být i dobrý vliv Marese...“ nechala Marsae otázku volně viset ve vzduchu.

„Ano, paní, poradil mi.“ přiznal pokorně barvu Lancellus.

 „No skvěle... Tak uvidíme jak moc ti poradil.“ bavila se Marsae jedovatě na Lancellův účet a pobaveně si ho prohlížela. Lancellus cítil že mu opět rudnou uši.

„Dost žertů. Tak co kdyby ses přestal kroutit a pomohl mi ze šatů? Nebo budeme mít večeři o půlnoci a studenou?“ zavelela Marsae. Lancellus tedy roztřeseně vstal a přistoupil ke své paní. Tím však jakoby se jeho odvaha a odhodlání vyčerpaly. Zůstal stát před paní k ničemu se neměl.

„Když já nevím...“ špitl.

„Pohni se, jinak tě vážně pro ten bič pošlu!“ neměla Marsae pro otrokovo dilema zjevně pochopení. „Pomoz mi stáhnout pallu, tuniku a zuj mne přece. Nevím, co je na tom za potíž.“ Lancellus několikrát hluboce vydechl, poté poklekl a rozpačitě začal paní zouvat. Nejprve políbil botku, vyzul, ji a nakonec políbil i nožku. S oběma nožkama se doslova mazlil, snad aby tak aspoň o trochu oddálil onen okamžik, který v němž vzbuzoval takové chvění.

„Řekla jsem nejprve pallu a tuniku. Ty si budeš pořád dělat co chceš...“ povzdechla si paní. Lancellus se na ni z pokleku zmateně podíval a zašeptal omluvu.

„Mohl bys poslouchat, co říkám, a pokusil se myslet něčím jiným než jen tím tam dole? Vím, že jsi muž, ale trocha tvé snahy by nám oběma prospěla.“ Marsae byla obzvláště ironická a tón jejího hlasu nechával Lancella tápat, jak vážně svá slova myslí. Raději tedy rychle vstal a nemotorně začal paní pomáhat se svlékáním šatů.

„Pokud se budeš dívat, co děláš, nebudeš mě tahat za vlasy.“ usmála se Marsae. Lancellus zamumlal další omluvu a rudý až po kořínky vlasů nerozhodně postával se svlečenou pallou v rukou.

„Pokud to položíš... Možní se dočkám i toho, že mi pomůžeš dál. Co myslíš? Tedy... Myslíš?“ Paní mu svou zřejmou ironií příliš nepomáhala. Připadal si jako naprostý nešika.

„Když nebudeš neustále odvracet oči a vzdychat, také to půjde líp.“ pokračovala Marsae v deptání. Lancellus nevěděl kudy kam, pořád dokola se jen omlouval a měnil barvy. nakonec sebral síly a se zjevně třesoucíma se rukama jí začal pomáhat se svlečením tuniky. Marně zápasil se sponou, jež úspěšně vzdorovala chvějícím se prstům. Proud omluv nebral konce.

„Už mě nudíš. Takže máš zákaz mluvit a přísný příkaz mne co nejrychleji svléknout.“ rozhodla se paní utnout omluvy.

„Ano, paní...“ vyhrkl Lancellus.

„... Promiňte...“ opravil se, aby následně vyděšeně zmlkl ze strachu před dalším zamotáváním se do nastražené pasti.

„Ty vážně neumíš poslouchat!“ zvýšila paní Marsae hlas.

„5 ran za to, že nemyslíš.“

Lancellus jen sklopil hlavu a stál před ní jako solný sloup. Tato slova paní Marsae mu na sebejistotě vůbec nedodala.

„A to buď rád, že to neberu jako neposlušnost! Jen jako tvou obvyklou zbrklost.“ Marsae si zjevně vychutnávala situaci, do níž si její otrok sám naběhl. Výraz jeho obličeje jasně ilustroval, jaký boj se v jeho nitru odehrává. Nemohl ani mluvit, jak byl vykolejený, a tak paní jen zoufale prosil očima o slitování. Marsae si ten pohled moment si užívala, ale pak řekla s povzdechem:

„Umrzla bych tu.“ A jedním ladným tahem rozepla sponu, s níž předtím Lancellus tak zápasil. Její spodní tunika se sesypala k zemi a paní náhle stála nahá uprostřed koupelny. Lancellův zrak okamžitě letěl k zemi a aby zamaskoval, vrhnul se k nohám paní sebrat z podlahy tuniku, již upustila.

„Pomůžeš mi konečně do koupele?!“ hrála si pobaveně Marsae dál. Lancellus chvíli přešlapoval na místě a pak s pohledem odvráceným stranou nabídl paní ruku, aby jí pomohl vstoupit do lázně. Neviděl tak pobavený a lišáčký úsměv na její tváři, jenž pro něho nevěstil nic dobrého.

„Nebo mám zavolat nějakého normálního otroka? Nějakého, pro něhož nejsem tak odporná, aby se na mne neštítil i jen pohlédnout?“ Lancellus nevěděl, co říct. Na jednu stranu toužil být pryč a nenacházet se v téhle situaci, jež ho tolik stresuje, na druhou stranu tolik toužil být užitečný své paní a vynahradit jí to, co zpackal. Rozhodl se tedy hrát mrtvého brouka a raději tvářil že neslyší.

„Spousta paní se baví tím, že otrokům nařídí zavřít oči nebo jim je zaváže šátkem.“ pokračovala paní Marsae na oko jako by nic a držíc pevně jeho ruku velmi pomaloučku, krůček za krůčkem vstupovala do koupele. Mistrovsky tak natahovala Lancellovo psychické utrpení.

„Vypráví se i příběh o kruté paní, která měla na koupele jednoho konkrétního otroka, jenž ovšem za tuto poctu zaplatil tím, že mu paní nechala vypíchnout oči.“ Lancellus po těch slovech jen polkl a jeho oči podvědomě vyhledaly tvář paní Marsae, snad aby zjistil, zda ta  slova myslí vážně. Při pohledu na výraz v jeho obličeji se Marse neovládla a vyprskla smíchy. Snad aby své pobavení zakryla, navázala rychle na svá předchozí slova:

„Já jsem zřejmě příliš laskavá. Nezavazuji ti oči, natož, abych ti je chtěla vypíchnout. A ty si toho nevážíš. Jsem zvědavá, jak mě budeš umývat...“ Lancellovi oči málem vypadly z důlků a úděs a panika v nich byly nehrané. Jeho rty se otevřely jako by vyslovovaly tiché prosím, žádný zvuk ale jeho hlasivky nevydaly. O to usilovněji prosil paní o smilování právě očima.

„Hmmm, asi tě budu muset poslat za Elies pro Marese, pokud chci být čistá a ty se k plnění svých povinností nemáš. Když jí požádám, snad se nade mnou slituje.“ Marsae konečně vstoupila do vody a rozložila se v lázni.

„Ale ne. Nic takového. Nebudu ti to ulehčovat, jsi přece můj otrok. Nezajímají mne tvé výmluvy, ostatně jsem ti k nim sebrala prostor. Jako tvá paní chci vidět snahu a činy, nic jiného mne nezajímá.“ tlačila paní Lancella do kouta. Ten klečel vedle lázně studem bez sebe a bojoval sám se sebou. Zvažoval, zda oči radši zavřít nebo je mít jen sklopené, nahé tělo paní ho naprosto vyvádělo z míry. Ve spodní části jeho tělo už to ostatně začínalo být vidět, což jen přispívalo k jeho duševní nerovnováze. Paní Marsae však jeho dilema skutečně nezajímalo:

„Vezmi houbu a umyj mne! A podej mi víno. Bílé, neředěné.“ její hlas řezal, očividně jí docházela trpělivost.

„Abys neomdlel, smíš dnes začít u nohou.“ přidala pomyslný cukr na znamení, že ona zde vládne. Lancellus se chopil houby a po vděčném pohledu, věnovaném paní, se přesunul k jejím nohám, aby je začal umývat.

„Elies si možná libuje v neustálém stresu, ale já dávám přednost klidu. A to zřejmě vlastnictví osobního otroka vylučuje. Spíš jsou to neustálé potíže, průtahy a problémy všeho druhu.“ Marsae se tvářila, že promlouvá spíše k sobě než k otrokovi. Ten se krčil, tvářil se, že se celou svou myslí věnuje očistě nohou paní a ani nedutal.

„Už chápu, jak to myslela, že se mi uleví. Opravdu mi mé všední starosti, které mne vysilovaly, připadají nějak menší ve srovnání s těmi, které mne čekají s tebou.“

Lancelllus vypadal s každým slovem paní menší a menší a v panice drhl její nohu jak o život. Když dospěl ke kolenu, zastavil se a obrátil se k druhé. V tom jeho počínání přerušil slyšitelně podrážděný hlas paní Marsae:

„Tak dostanu své víno?!!!“

Lancellus si s hrůzou uvědomil, že úplně zapomněl splnit příkaz paní. Už už se nadechoval, aby vykoktal omluvu, ale včas se zarazil. Ihned tedy vyskočil, ale díky své překotnosti uklouzl na mokré podlaze a tak tak udržel rovnováhu. Díky tomu, že měl dost starostí sám se sebou si ani nepovšiml pobavených ohníčků v modrých očích paní Marsae. S bolestí skřivenou tváří, jak se přitom kopl do palce, doklopýtal ke stolku s občerstvením a zpět k paní. Poklekl před ní a s pokorně zabarveným pohledem jí podával pohár s žádaným nápojem.   

„Moc a moc bych tě chtěla poprosit...“ oslovila přitom Marsae a vážně mu hleděla do očí, „Nemohl bys začít používat maličko mozek? Je hezké, že věnuješ takovou péči mým nohám, ale nemáme na to celý večer. Dostávám už pomalu hlad. A dál, dál mne umyje kdo?“

Lancellus se podíval se na paní pohledem vyplašené laně a jako hlemýžď se přesunul dál, aby dosáhl na patřičná místa těla paní a mohl ji umývat dál. Bylo na něm ovšem vidět jak se mu do toho nechce, jeho ruka vypadala, že na poslední chvíli ucukne a Lancellus samotný se tvářil jako kdyby mu se mu mělo každou chvíli zastavit srdce. Nemluvil, jen hluboce dýchal jako by se snažil uklidnit.

„Co se zase děje? Jsi jako namrzlý. Smíš mluvit, ale bez těch otravných omluv.“ Lancellus paní poděkoval, jinak ale raději mlčel. Nějak nevěděl jakými slovy jí přiblížit co se s ním děje.

„Dobrá... Jak chceš. Nebudu tě zneklidňovat. Máš prostor. Umyj mne.“

Po těch slovech  se Marsae slastně rozložila v lázni a zavřela oči. Lancelus mezitím dospěl od kolene ke kyčlím a rychle se přesunul k druhé noze, aby se vyhnul oněm inkriminovaným místům, na která se tolik bál byť jen pohlédnout – a zároveň to ten pohled tolik přitahoval. Věděl sice, že tomu stejně neuteče, ale každá chvilička oddálení byla pro něho výhrou. Samotnému mu bylo jasné, že je to jen otázka času. Když měl Lancellus umytou i druhou nožku, na chvíli s činností přestal a rozmýšlel co dělat dál, jak získat čas a to tak, aby se neprozradil před paní. Poté, co chvíli rozvažoval, se rozhodl přesunout se na opačný konec a začal tak paní omývat ramena a ruce. Marsae otevřela oči, mrkla jeho směrem a s tajeným úsměvem podotkla:

„Samozřejmě mě umyj celou.“ A zavřela zase spokojeně oči, potěšena reakcí, kterou její slova vyvolala. Na jejích rtech se v tom okamžiku rozhostil spokojený, jako by vědoucí úsměv. Lancellus stále bojoval a snažil se neprohlížet si tělo paní, samotné mytí mu ovšem z toho důvodu šlo velmi ztuha. Ruce paní omýval hlemýždím tempem, houba mu několikrát vyklouzla z rukou. Začínal pomalu ale jistě vyšilovat. Avšak paní Marsae už či neotevřela a jeho nešikovnost ponechávala překvapivě bez komentáře. Naopak její dech se začínal stávat více a více pravidelným, jakoby usnula, unavena náročným dnem.

Lancellovi, plně se topícím ve svých vlastních starostech a děsech, chvíli trvalo než si toho všiml. V prvním okamžiku strnul a poslouchal. Skutečně to vypadalo, že paní spí. Ne, že by se jí divil, měla za sebou skutečně náročný den. Jeho vinou... Zase se v něm probudily výčitky... Tentokrát je ale zaplašil překvapivě rychle. Jeho mysl byla totiž zaměstnána větším problémem: vůbec nevěděl jak se v takové situaci zachovat. Má pokračovat v umývání paní? Ale... Co když ji vzbudí? Nebo... Je snad dokonce na místě, aby ji probudil? Lancellus klečel u lázně, hleděl na poklidně oddechující Marsae a přemýšlel. Už jednou se spálil – jak se tedy zachovat teď? V první chvíli ho napadlo odběhnout a zeptat se Marese... Sám se ale vzápětí musel v duchu usmát jaký je to hloupý nápad. Mares má jistě své práce dost u paní Elies. A navíc... Co kdyby se paní Marsae mezitím probudila a zjistila, že on je pryč a nechal ji klidně samotnou? Nebo – a při té myšlence se naprosto zhrozil – co kdyby se jí třeba něco stalo? Mohla by se i utopit! Co dělat? Co dělat? Voda ale stydne, co když se paní nachladí? A paní Elies ji čeká s večeří...

Lepší bude paní vzbudit, rozhodl se. Jenže na druhou stranu... Je to příležitost, které by mohl využít, zahlodal červíček pochybností. Ano, nejlepší bude, když si nejprve splní své povinnosti. To mu nebude moci nikdo nic vytknout. A když přitom paní vzbudí... Možná lépe. Odpadne mu starost co se hodí nebo nehodí udělat. Lancellus si opět bolestně uvědomil svou nezkušenost v pozici osobního otroka paní. Povzdechl si a raději se vrátil myšlenkami ke svému úkolu. Potichu se tedy nahnul nad tělo spící paní Marsae a velice opatrně a přejemně, aby ji nevzbudil v nevhodné chvíli, dokončil mytí. Ač se snažil, neudržel v tu chvíli své pudy na uzdě a dovolil očím, aby se pokochaly krásou nahého těla paní. Styděl se za svou slabost, ale zároveň ho to tolik vzrušovalo. Z krásy paní Marsae se mu úplně podlamovala kolena a náhle se objevivší pnutí mezi nohama zcela jasně dokreslovalo co Lancellus cítí. Strašně se v tu chvíli třásl, že se paní probudí a potrestá ho za jeho opovážlivost... Úlevou si oddechl až v okamžiku, když omyl i její intimní partie bez toho, aby se ona probudila. Zbývalo tedy už jen jediné. Vzbudit paní. To už byla pro Lancella hračka... Potichu přistoupil, jemně uchopil jednu nožku paní Marsae a začal ji něžně líbat, hladit, masírovat a mazlit se s ní. Netrvalo skutečně příliš dlouho a Marsae s drobným trhnutím procitla.

„Já jsem usnula?“ zareagovala se smíchem. „Tak teď nevím, jestli to mám přičítat jemnosti tvých dotyků a tvým masážním dovednostem nebo zda tě mám potrestat za to, že jsem tu usnula nudou a marným čekáním...“

Po těch slovech sebou Lancellus trhnul a vyjukaně se podíval na svou paní. Ohníčky v jejích krásných pomněnkových očích mu však prozradili, že tentokrát se nezlobí, ale utahuje si z něho. Neubránil se šťastnému úsměvu.

„Jak dlouho myslíš, že tady budu čekat? Elies už určitě sedí u stydnoucí večeře! Koukej mi hned pomoci z vody, osuš mě, obleč, ať můžeme jít!“ zchladila ho paní vzápětí.

Lancellovi skutečně zmrzl úsměv na rtech a jen vykulil oči. Zaváhal ovšem jen na krátko, vstal a pomohl paní z koupele. Jen nevěděl kam s očima. Poté se chopil osušky a začal otírat Marsaeino tělo. Okamžitě se vrátil jeho stud a rozpaky, zvláště když se jich teď za plného vědomí paní měl dotknout. Klopil oči, ale statečně bojoval se svým studem. Paní Marae mlčela a jen se pobaveně usmívala. Nakonec Lancellus pomohl paní se obléci a společně se vydali směrem k jídelně paní Elies. Lancellus si mohl konečně oddechnout. Úkol, kterého se tolik děsil, byl za ním. A snad obstál se ctí a ke spokojenosti paní. Navíc se mu podařilo uchovat si své tajemství...