Poprvé tváří v tvář své Paní

Tak to konečně přišlo. Jeho velký den, skutečný den D. Den, kdy se poprvé osobně setká se zosobněním svých submisivních snů. Stojí ve stanovený čas na parkovišti a čeká na Ni, jak se po mailu domluvili. Jeho nervy jsou napjaté k prasknutí, srdce buší jako o život, před očima se míhají mžitky, mozek hlásí akutní pocit nedostatku kyslíku... Zdá se mu, že čas ubíhá šílenou rychlostí a Ona přitom nikde. Rozhlíží se, obchází sem a tam. Vyhlíží Ji, ale marně... Něco se stalo? Nestojím špatně, říká si? Na kolik jsme to byli vlastně domluveni? Pohled na hodinky ho vrací do reality... Vždyť tu stojím jen přes 5 minut a už takhle vyšiluju, zastydí se. Snaží se maličko uklidnit. Vždyť čeho se vlastně bojím? nadává si v duchu... S každým přijíždějícím autem sebou trhne a upíná k němu svůj pohled. Marně, marně, marně... Ani neví, koho čekat – instrukce zněly jen „Počkej na parkovišti, tam si tě vyzvednu.“  Netuší nic o značce vozu, barvě, prostě nic. Nezbývá než se pokusit zkrotit nervy a čekat.

Najednou před ním někdo zastavuje a otevírají se dveře. V tom zamyšlení si toho auta ani nevšiml přijíždět. „No tak nastup přece! Jak dlouho si myslíš, že na tebe tady budu čekat?!?!?“ ozve se zevnitř vozu.  Je to Ona! Velmi rozpačitě, s určitým zaváháním nastupuje a tichým hlasem zdraví. Odpověď působí  docela chladně. Rozjíždějí se. Cítí se dost trapně. V autě vládne ticho. On neví, co říct, tak radši mlčí – Ona také. V tichosti tedy opouštějí parkoviště a noří se do nitra města. Jeho pohled se pokradmu tu a tam sveze na Ni. Ve skutečnosti Jí to sluší ještě víc, než na té fotce, co mu poslala. Neumí to vyjádřit, ale cítí bytostné charisma přirozeně dominantní Ženy. Vlastně vedle sebe jen beze slova sedí a přesto od počátku cítí, kde je jeho místo. S každým metrem, který ujedou, se cítí menší a menší. Nakonec je to Ona, kdo prolamuje ledy. Byť klopýtavě, nakonec se debata pomalu rozjíždí. Ač z jeho strany citelně rozpačitě. Zdá se mu přitom, že z té Její naopak cítí jisté pobavení, ba spokojenost...

Konečně zastavují. Po zaparkování je Ona vede do nedaleké kavárny. On se už maličko zmátořil, takže ačkoliv mu stále není moc do řeči, je už natolik ve své kůži, že Jí stíhá otevřít dveře, pomoci z kabátu i s usazením. Prostě se dostává do role. Objednávají si kávu a pokračují v rozhovoru, který obratně vede opět spíše Ona. On je v defenzivě – zmůže se pouze na rozpačité předání dárku a valnou část jeho sil poutá boj s tím knedlíkem, který mu bobtná v krku, kdykoliv se odváží pohlédnout Jí do očí. Ty oči však vyzařují takové kouzlo, že mu postupem času podléhá a nakonec je s to vládnout i slovy. Cítí, jak se Její oči vpíjejí do něho a vtahují jej dovnitř. Není schopný myslet na svůj strach i rozpaky, vidí jen ty nádherné oči. Rozhovor se stává plynulejším a plynulejším, leckdy až dost otevřeným. Cítí, že před Ní nemá a nechce mít žádné tajemství.

To je chvíle, na niž Ona nejspíše čekala. Najednou Její do té doby usměvavá tvář zvážní a ptá se ho, zda splnil úkol, který mu uložila. S drobným zadrhnutím odpovídá, že samozřejmě ano. Ona ihned vstává a se slovy „Dobrá, přesvědčíme se“ mu velitelsky kyne, aby Ji následoval. On mlčky vstává a jako pod vlivem hypnózy jde za Ní. Míří na toalety... Ale dámské!!! On se před dveřmi rozpačitě zastavuje s otazníkem v očích a nevyslovenou prosbou. Odpovědí je mu však pouze Její důrazný autoritativní pohled a významné gesto: jen dál! S citelně se chvějícími koleny tedy vstupuje. Naštěstí je prázdno! Je to neskutečná úleva. Ona mezitím otevírá dveře jedné z kabinek a ukazuje mu, aby vstoupil dovnitř. Sama ho následuje a zavírá dveře. „Tak mi předveď, jak jsi splnil zadaný úkol.“ nařizuje okamžitě. S určitým zaváháním a rudý až do morku kostí rozepíná a stahuje na půl žerdi kalhoty i trenýrky a ukazuje Jí důkladně podvázané koule. Ona si důkladně kontroluje pečlivost utažení a nakonec ho spokojeně poplácává po tváři. Byť samotný podvaz nenechal objem oněch partií bez vlivu, tato zevrubná pobídka mu jen dodala. Rudne a neříká nic. Cítí se tak trapně. Jejím speciálním přáním bylo ponechat jeden konec smyčky dostatečně dlouhý. Tak se i stalo. Ten mu nyní nařizuje strčit do kapsy a obléci se. Pak oba opouštějí kabinku. On znovu děkuje osudu, že na toaletách nikdo kromě nich nebyl. Ona se na rozdíl od něho tváří poklidně – vlastně aby ne, jen on je tam vetřelec… Jeho štěstí však netrvá dlouho.Už jsou skoro u dveří, když tu se téměř sráží s nějakou dívkou. Ona nehne ani brvou a prochází středem, on opět rudne a stahuje hlavu mezi ramena. Trapas nad trapasy. Cítí své pulzující rudé uši i nechápavý pohled oné dívky, vypalující mu pomyslnou díru do zad. Hledí, aby byl rychle pryč. Ona mu únik naštěstí usnadňuje – tím, že na něj nečeká...

Jejich stůl mu konečně skýtá kýžené bezpečí. Znovu objednávají a Ona opět vede rozhovor. On se nakonec uklidňuje, topí se v Jejích očích a okouzleně naslouchá Jejímu smíchu. Tu se k němu nakloní a šeptem, leč o to autoritativněji, mu nakáže, aby Jí pod deskou stolu podal ten volný kousek provázku, co má v kapse. Tak sladce pronesené přání nelze odmítnout… Sahá do kapsy a podává Jí provázek. Ona ho přijímá s širokým úsměvem a významným mrknutím. Oba nenuceně pokračují v rozhovoru – on tedy nenuceně až do doby, než Ona s potměšilým úsměvem a ohníčky v očích začne za provázek tahat. Nebolí to přespříliš, ale vyvádí ho to očividně z koncentrace. Jen při obzvláště silné potáhnutí mu tu a tam unikne tlumené syknutí. Má neodbytný dojem, že Její čas od času přicházející smích je reakcí na jeho výraz v obličeji, nikoliv na jeho nemotorný pokus o vtipnou konverzaci.

Jeho mučení (nejhorší je strach, že si někdo všimne, co se děje) trvá relativně dlouho. Nakonec však dopíjejí, platí, on rychle schovává na poslední chvíli upuštěný provázek do kapsy, opatrně si s tichými, ale pokornými slovy díků zapíná poklopec a rychle vyskakuje, abych Jí pomohl obléci se. Pak Ji následuje ke dveřím. Vycházejí ven z kavárny a míří pod Jejím vedením dál do města. On netuší, kam jdou, ani co ho ještě dnes čeká. Tuší ale, že toto byl teprve začátek na rozehřátí... Jeho? Nebo Její? Toť prozatím nezodpovězená otázka...