Stvořen pro radost své Paní
Při rozhovorech s BDSM pozitivními lidmi se lze občas setkat s názorem, že v rámci D/s vztahu není pro submisiva přípustné, aby před nimi dominantní Dáma dala najevo nějakou slabost, např. smutek, obavy, nejistotu a podobně. Osobně se pro mě jedná o dost nepochopitelnou věc, která ostře koliduje s mým chápáním takového vztahu, s jeho podstatou i ideálem. Pokud totiž nahlížím na D/s vztah jako v základě na jakýkoliv jiný, předpokládám tedy, že partneři (mám za to, že toto slovo nevylučuje respektování D/s rolí) jsou tu od toho, aby se podporovali a sdíleli spolu příslovečné strasti i radosti. V mé optice je pak známka takové emoce či stavu u Paní nikoliv důvodem ke ztrátě respektu, tím méně lásky, ale právě naopak – možnost být oporou své Madam v takové chvíli mě těší a představuje v mých očích vrchol toho, co pro ni můžu udělat. Opačně bych to vnímal jako zásadní nedůvěru ke mě, kdyby mi takové stavy zatajovala – znamenalo by to, že jsem ve své roli ve vztahu zklamal!
Podle mého soudu se jedná o hloupé zacyklení v rolích, ovšem nikoliv přirozených, ale těch "hraných". Žádná Dáma přece není kamenná, emocí a citů prostá sfinga, ale Žena se vším všudy, a nedovedu si představit, že by sfinga byla mým subím ideálem. Ve výsledku se tak obě strany stávají oběťmi vyžadovaných (?) rolí, jakéhosi absurdního pseudobontonu, jak si alespoň já popisovanou situaci vysvětluji. Není mi ale zřejmé, kdo je viníkem. Jsou to skutečně submisivové, kteří vyžadují obraz skálopevného nelidského dominanta (dovoluji si navázat tu na článek Princess Bellatrix o teoretickém femdomu: https://www.fem-dom.cz/redakce/index.php?lanG=cs&slozka=26490&xsekce=26542&clanek=26678&)? Nebo se jedná o sebeklam dominantů? Je jasné, že problém není černobílý a skutečnost se bude lišit případ od případu, zde tedy nabízí prostor pro vzájemně obohacující diskusi. Své názory na celou věc si dovoluji proměnit v následující malou povídku coby navození do tématu i jeho atmosféry:
Choulím se u nohou své Paní a rozjímám. V pokoji vládne ticho, jen drobně narušované tichým zvukem jakéhosi televizního pořadu, který si Madam pustila. Já ale zřetelně vidím, že ho nevnímá, jen tiše sedí na pohovce, spíše usrkává, než upíjí víno a tváří se zamyšleně. Cítím její smutek a nedobrou náladu. Trvá to tak dlouho. Rád bych jí pomohl, potěšil ji, rozveselil. Ale nevím jak, nevím, zda ji můžu vůbec rušit v jejím rozpoložení. To dilema je veliké: na jedné straně riskovat hněv své Vládkyně, na druhé straně mě její smutek tak strašně bolí, že je to k nesnesení... Tu padá rozhodnutí: Pokud si mým potrestáním vybije vlastní špatnou náladu, pokud svou tělesnou bolestí vykoupím její bolest duševní, není co řešit! Za otroka přece mluví skutky... Přesto najít odvahu k přechodu od myšlenek k činu trvá několik sekund.
Rozechvěle klesám z dosavadního pokleku k jejím božským nožkám a opatrně, přejemně je začínám líbat. Rozechvěle vyčkávám na reakci. Zprvu se nic neděje. Ticho před bouří? Osměluji se a jemně začínám olizovat prsty. Konečně přichází odpověď – nožky mé Vládkyně se sunou kupředu a derou se majetnicky do mých úst. Je mi srozumitelný nevyslovený příkaz: ocucávám jednotlivé prstíky své Paní, pomalu a důkladně, jeden za druhým. Obzvláště si dávám záležet na spodních ploškách. Madam mi kyne a já uléhám na zem, zatímco Ona klade své nožky na můj obličej. Můj jazyk se věnuje jejím chodidlům, masíruju každou plošku. Jsem celý šťastný, Paní se také tváří spokojeně – působí najednou uvolněnějším dojmem.
Najednou ale nožky sundává! Zaskočeně očekávám, co je špatně, podvědomně se choulím. Mé obavy jsou ale zbytečné... Paní se ke mně naklání, hladí mě (s pobaveným svitem v očích nad mou reakcí) po tváři. U srdce mě zahřeje viditelná proměna v jejích očích, naznačující, že už se cítí líp. Madam si přeje koupel. Okamžitě vyskakuji ze země, pospíchám do koupelny a napouštím své Vládkyni teplou lázeň tak jak ji miluje – s bohatou pěnou a především její zamilovanou vůní esence ebenového dřeva. A nesmím zapomenout na sklenku chladného sektu s několika jahodami. Když je voda napuštěna, zkouším její teplotu, kladu na zem osušku a poklekám vedle vany, abych se skloněnou hlavou vyčkal příchodu své Vládkyně. Zrovna včas! Několik sekund na to má Paní vchází. Odkládá si župánek a s mou pomocí klouže do vany. Několik desítek minut si vychutnává teplo, prostupující jejím tělem, a chuť sektu s jahodami k tomu. Pak konečně skleničku odkládá a já smím umýt její božské tělo. Chápu se žínky a mýdla a jemně počínám omývat a masírovat bělostnou pokožku své Bohyně, centimetr po centimetru. Cítím, jak se Madam pod mýma rukama uvolňuje. Obzvláštní péči věnuji jejím nožkám. Snad o něco déle, než bych musel, ale Paní to nechává bez komentáře – a naštěstí prozatím i trestu.
Když jsem u konce, pomáhám Madam z vody a podávám jí ručník k osušení, posléze župánek. Madam se pak chápe sklenky se sektem a odchází. Mou starostí je uklizení koupelny. Naštěstí je to dílem okamžiku – tak moc chci být k ruce své Paní, hotov být objektem jejích rozmarů a přání! Když mám v koupelně hotovo, beru zbytek nachlazeného sektu a pospíchám za milovanou Paní. Nacházím ji v ložnici. Leží v posteli s prázdnou sklenkou a častuje mě významným pohledem. Přiskakuji a dolévám. Má Madam pak pohodlně ulehá na břicho a poroučí mi, abych ji ještě namasíroval záda. Přináším si její oblíbený olej, vkládám do přehrávače CD s její oblíbenou hudbou a upínám se cele na ramena a záda své Vládkyně.
Mé myšlenky odplouvají, vše se upíná jen na tuto činnost, na to, abych se správně řídil tím, co mi naznačují vzdechy Madam. Mé ruce tančí po její pokožce jemně, ale důrazně, s cílem odplavit všechen stres, únavu a vůbec negativní emoce, a vrátit své Paní vše, co pro mě udělala: lásku, čas a úsilí, jež do mě investovala, odvděčit se za to, že si mě vybrala mezi řadou jiných za svého osobního otroka, dokázat jí, že její výběr nebyl krokem vedle, že její výchova nese ovoce... Zdá se, že se mi daří. Paní dokonce odkládá sklenku, ze které usrkávala, zavírá oči a slastně se protahuje a vrní. Pak je mi povoleno přesunout se k nožkám. To už není služba, to je čest, odměna. Na okamžik zapomínám na celý okolní svět, existují pro mě jen nožky mé Madam. Vychutnávám si ten okamžik a vášnivě se s nimi mazlím. To již není obyčejná masáž. Tohle je řád světa, tak jak má být. Nemusím vidět tvář své božské Paní, ale podvědomně cítím její vítězoslavný, vědoucí úsměv.
Když se naše oči po chvíli znovu setkávají, čtu v nich spokojenost, štěstí, lásku – a díky. Slov netřeba. Má Paní mě miluje jako miluju já ji. Zaplavuje mě vlna štěstí. Podařilo se mi vyhnat černé myšlenky z její hlavy a dokázat, že jsem tím, o koho tak stála – oddaným otrokem, který je natolik silný, že je s to být své Majitelce oporou v časech nelehkých, ne někým, komu by byla submisivita jen prostředkem k tomu, jak vysávat životní energii z druhého. To poznání zaplašuje mučivé pochyby, které mě čas od času pohlcovaly, pochyby, zda jsem své Paní vůbec hoden. Nyní už jsem si jist, že jsme našli každý svůj ideál – nejen já, ale i ona. Krásnou tečkou je pak povolení nalakovat své Bohyni nehtíky – rudý lak totiž doporučují ke zlepšení nálady 4 z 5 dominantních Dam... :-)