Lancellus a Elies: Prolog

Tento příběh vznikl ve spoluautorství s Paní Elis, která Lancellovi laskavě dovolila mým prostřednictvím vstoupit do svého světa, a volně navazuje na příběhy, popsané v cyklech Primus a Mares, které naleznete zde:

https://www.elisd.cz/?page_id=2

Měl dojem, že už nemohl klesnout hlouběji, do ještě větší špíny. Poté, co okusil trpkost zajetí, bolest, ponížení a stud ve Stájích otroků (jak vznešeně to zní, stojí-li člověk před venkovním prahem), poté, co si potvrdil své nejhorší předsudky o zkaženosti onoho světovládného Říma, musel nyní vypít víc než pomyslný kalich ponížení až do dna a projít si uličkou hanby – po půlročním boji a vzdorování, kdy už doufal, že se cvičitelé smíří se ztrátou investice a dopřejí mu milosrdenství smrti, se ovšem stalo to, s čím ani jedna ze stran již nepočítala. Nepoddajný otrok našel svého kupce. Paní Stáje otroků si s nepokrytou radostí plácla s nečekaným kupcem s domněním, že ať prodá neprodejné zboží za jakoukoliv cenu, netratí vlastně mnoho. A tak se stalo, že Lancheloth, druhdy hrdý syn Galie, byl potupně veden uličkami Říma v poutech jako zvíře, přičemž jeho doprovod nešetřil ranami, aby usměrnil jeho pramalou míru spolupráce žádoucím směrem. Lancheloth ovšem rány ani nevnímal, působil apaticky, rezignovaně, pohroužen do vlastních temných myšlenek. Jen tu a tam – při obzvláště silném úderu – se v jeho ocelově šedých očích zableskl na okamžik plamen vzdoru. Po nějaké době průvod odbočil z hlavní cesty a zanedlouho vstoupil do bran jedné s výstavních usedlostí, kterými byla ta část města proslulá. Žili zde jen ti nejváženější, nejvlivnější a nejbohatší. Lancheloth se ovšem nestihl kochat nádherou okolí, i kdyby na to měl pomyšlení. Než se stačil zorientovat, vůdce družiny jej nevybíravě srazil k nohám jakési ženy.

  „Opatrně na to, jak to zacházíš s mým majetkem!“ zaslechl Lancheloth poprvé její hlas a když vzhlédl, strnul i proti své vůli ohromen její krásou.

Brzy se však jeho srdce znovu zatvrdilo. Sklopil s demonstrativně přehnanou pokorou zrak a čekal. Kolem ovšem vládlo naprosté ticho, jen vánek si hrál v korunách okolních stromů, jež nabízely tak vítaný úkryt před neodbytnými slunečními paprsky. Muži, kteří ho přivedli, mlčeli a poklekli před onou paní, mlčela i ona. Jen se dívala, nechtěla nic. Nemluvila, nerozkazovala, nezakazovala. Zvědavost a hra nervů byly nakonec silnější. Nenápadně vzhlédl a odvážil se na ni podívat. Kolik jen za tento, prý drzý, pohled schytal v minulých dnech, týdnech a měsících tvrdých ran... Podvědomě se přikrčil v očekávání toho, co nevyhnutelně přijde. Leč nic. Nepřicházel ani úder biče, ani zákaz pohlédnout té paní do očí. Jen koutky jejích úst jako by se stáhly do pobaveného úsměvu.

  „Nechtěl by jsi alespoň pozdravit? Nevypadáš na barbara.“ pronesla klidně.

  „Dobrý den.“ procedil mezi zuby s pohledem, upřeným do jejích očí. S pohledem, do něhož se pokusil promítnout veškerý svůj vzdor, pohrdání i nenávist k celému římskému impériu. Znovu čekal pokyn k bití, ale opět se jeho očekávání nenaplnilo. S překvapením si uvědomil, že v jeho nitru narůstá údiv, nejistota, zájem a zvědavost...

  „Nechceš se zvednout z té země? Je studená...“ oslovila jej znovu ona tajemná Paní svým zvláštním hlasem. Nepřikazovala, vlastně ani neradila, prostě konstatovala. Lancheloth nepoznával sám sebe. Po krátkém vnitřním zápase se jako štvané zvíře rozhlédl kolem sebe a opatrně, pomalu povstal. Paní energicky, beze slova pokynula rukou a než se Lancheloth stačil vzpamatovat, jeho okovy padly s rachotem na zem. Na druhý, neméně autoritativní pokyn nádvoří vyprázdnilo. Lancheloth nedokázal skrýt své překvapení. Zůstal stát před onou paní zcela konsternovaný. Na její pokyn ji následoval dovnitř do domu.

  „Ráda bych si s tebou promluvila, pokud souhlasíš...“ oslovila ho měkkým, příjemně znějícím hlasem.

  „Nemusíš se bát... Jsme tu sami.“ dodala. „Tím nemůžu nic ztratit...“ odvětil opatrně, čímž vzbudil její upřímně znějící smích, ovšem bez onoho posměšného hrotu, který slýchával v poslední době tak často. Vlastně si ani obyčejný veselý smích nevybavoval.

  „Asi tě zajímá, kam jsi byl přiveden. Jsem Paní Elies a vlastním tuto usedlost. Čistě technicky, koupila jsem i tebe. Nebo spíš vykoupila, chceš-li.“ Odpověděl ji chladným mlčením a jeho pohled zračil opětovné podezření, sílící v jeho nitru. Paní Elies však nereagovala a pokračovala ve své promluvě.

  „Máš hlad? Chceš se umýt“ Po chvíli rozpačitého váhání souhlasně přikývl.

  „Výborně! Moje otrokyně tě odvede do lázně a pak do kuchyně. Dej se do pořádku, poté si v poklidu promluvíme.“ Na zavolání přišla starší žena... To ho překvapilo. Začal věřit, že nejde o další past, na jejímž konci na něj bude čekat zase jen bolest a ponížení. Zažil to za krátkou dobu již tolikrát. Lidé bývají tak vynalézaví, když mají ublížit druhému. Do jeho očí se namísto tupého odporu vrátil zvědavý zájem: Kdo je ta paní? Proč se ke mně takhle chová? Koupila mě přece jako otroka... Pod dojmem neobvyklé situace se Lancheloth po několika krocích otočil a ze rtů se mu sneslo tiché „Děkuji Vám... Paní...“

  „Nemáš zatím zač, hostům i obyvatelům zdejšího domu se dostává slušného zacházení.“ odvětila ona, jen na okamžik zaregistroval blýsknutí ohníčků v jejích očích. Ta slova ho zasáhla jako tvrdý bič. Téměř znatelně se zachvěl, stáhl hlavu mezi ramena a spěšně následoval otrokyni jakoby s Paní domu již nechtěl být raději sám.

Paní Elies se otočila a na tváři se jí nyní rozhostil nepokrytě spokojený úsměv. Usedla ke stolu a zatímco se nový otrok věnoval očistě, jala se vyřizovat povinnosti, spjaté s řízením usedlosti a správou majetku. Jen malý kouteček její mysli přitom řešil jiné starosti než hospodářství a politiku... Leč nakonec přese všechno vědomí odpovědnosti Elies práci vzdala, neboť zjistila, že se nesoustředí. Její ruka se neovladatelně natáhla k listu,který ležel na stole. Milá Elies, musím přiznat, že jsi tehdy měla pravdu, promlouvají k ní znovu, už spíše z paměti, známé řádky. Chápala rozpoložení pisatelky i nechápala. Vnímala v jejích řádcích bolest a zklamání, ale také marnou, nenaplněnou, sžíravou touhu. Elies ucítila, jak jí znovu vlhnou oči. Neměla ráda nešťastné ženy a její přítelkyně byla přitom tak krásná a dobrá.... Možná proto jí osud dosud nepřál. Přitom Elies věděla v hloubi duše, že z její přítelkyně jednou bude mocná, milovaná i obávaná paní. Padlo rozhodnutí. Někdy je třeba jen postrčit kolo osudu správným směrem... To poznání přivedlo její pozornost k tomu druhému, co jí leželo v hlavě.  Kde je ten záhadný zajatec, se kterým si nevěděla rady ani Paní stájí otroků?

  „Garde! Přiveďte toho mládence...“ křikla směřem k správci.

Lancheloth se mezitím nechal otrokyní odvést k lázni. Ona na něho nemluvila, za což byl rád. Neměl pomyšlení na komunikaci. Hlavou se mu honily myšlenky jak rozbouřená bystřina. Co všechno ho v tomto neobvyklém domě asi čeká? Horká koupel mu záhy udělala dobře na duchu, ač probudila k životu některé ne příliš staré rány. Slastně se natáhl, hověl si a vychutnával pohodlí, které mu bylo odepřeno po řadu měsíců. Snažil se pobyt v koupeli protahovat i proto, aby si utřídil myšlenky. Podivné chování té neobyčejné Paní ho velice znejistělo. Myšlenky nad tím, co od něho čeká a co plánuje, ho neupustily ani když se posléze přesunul – již oblečený v nových šatech, jež mu otrokyně patrně na příkaz paní Elies v tichosti nachystala – do kuchyně, kde ho již čekala na poměry nedávných časů bohatá krmě. Myšlenky na útěk byly prozatím ty tam. Zvědavost byla náhle silnější než strategie a hledání slabin místa jeho nuceného pobytu. Sám musel v duchu uznat, že je mu nejlépe za poslední měsíce... To poznání ovšem dalo vzniknout další vlně podezřívavosti...

  „Kdo je ta žena, která tu vládne?“ dodal si odvahy a zkusil se naslepo zeptat jednoho z otroků v kuchyni. Ten však jeho dotaz přešel mlčením a raději před neznámým cizincem utekl.

  „Paní Elies je mocná žena a naše jediná majitelka....“ zavrčel však Lanchelothovým směrem starší kuchař a věnoval mu dotčený pohled. Lancheloth seznal, že od očividně oddaných otroků se nic nedozví a vrátil se proto k jídlu. Ostatně, je třeba mít sílu k útěku... Nikdo ho nerušil, pro osazenstvo kuchyně jako by neexistoval. Lancheloth již skoro dojedl, když pro něho přišel majordom. Od začátku si, s ohledem na situaci, v níž se setkali, nepadli do noty. Pohledy nového otroka a správce usedlosti se ostře střetly. Ani jeden z nich nemínil uhnout jako první. Nesmím vyvolávat nepokoje. Moje jediná šance k útěku je hrát pokorného a ošálit jejich pozornost, připomněl si Lancheloth silou celé své vůle. Sklopil tedy zrak, odložil talíř a pokojně se zvedl, aby se nechal odvést zpět za paní Elies.

Gardus neviděl rád, když paní zůstávala o samotě s neznámými otroky. Mares mu ji před svým odjezdem za Primem svěřil do opatrování – a paní už zase... Se sebezapřením zaplašil myšlenky nehodné oddaného správce, což byl status, na němž si Gardus zakládal jako na málo čem. Přesto ho chmurná nálada neopouštěla. Nikdy to neskončí. Vzpomínal jak se bál, když se paní zamilovala do Prima, jak šílel, když si koupila Marese a on zjistil jeho divokou minulost... Dělat správce v tomto domě je skutečně velmi složité. Paní představuje jejich největší bohatství, je jediným štítem před zlem a neštěstím okolního světa. A přitom tolik riskuje... Nezbývá, než aby zatnul zuby a chránil ji, byť by se chovala sebešíleněji. Koneckonců, on je otrok a ona paní. Přesto cítil jak vědomí úkolu, ba poslání, pohladilo jeho ješitnost. Trhl proto tím novým otrokem a navenek zachmuřeně ho rázně vlekl k paní Elies. Před vstupem do místnosti na něho ještě zabručel, že nemá paní zdržovat, že ona má moc práce, málo spí, jí, odpočívá... A vůbec. Na výslovný příkaz paní je pak Gardus nechal o samotě. V posledním pohledu, který směrem k němu správce před zavřením dveří  vyslal, četl Lancheloth zcela otevřeně nepokrytou výhružku.   

V okamžiku, kdy znovu osaměli, pocítil Lancheloth téměř okamžitě opětovné rozpaky z přítomnosti Paní Elies. Jen tiše stál uprostřed místnosti a nevěděl, co si počít. Zda pokleknout, což se mu příčilo, nebo usednout. Raději tedy stál a snažil se svou nervozitu maskovat vzdorem. Nevěděl, zda ho paní má přečteného, nedávala na sobě nic zdát. Jen tu a tam se mu zdálo, že v jejích očích záhlédl záblesk skutečného pobavení.

  „Zatoulal jsi se daleko od domova...“ oslovila ho náhle milým hlasem. Jen přikývl. Co také říkat? Situace byla přece zřejmá.

  „Vím, že se ti nevedlo nejlépe...“ pokračovala, opět spíše konstatováním, než otázkou. Na jazyk se mu drala jadrná odpověď, ale ovládl se. Ukolébat pozornost, připomínal si dokola.

  „Cesty osudu jsou nevyzpytatené.“ „Paní.“ dodal.

  „Moje jméno již znáš, povíš mi své?“ padla další otázka. „Jmenuji se Lancheloth“ odvětil on. Elies přitom poodešla směrem k divanu v rohu místnosi a usedla na něj. Chvíli na něho beze slova hleděla, než znovu promluvila.

  „Ani já nemohu dát svobodu otroku, který je válečným zajatcem,dřív, než za několik let.“ pokračovala jakoby pro sebe.

  „Čímž mi odpovídáte na otázku, co se mnou bude.“ odvětil Lancehloth chladně. Elies na něj zamyšleně na něj upřela svůj zkoumavý pohled.

  „Jsou věci, které změnit nemohu, jiné ano. Neposadíš se?“ Zaváhal.

  „Mám si před vás kleknout?“ zeptal se vzhledem k jejímu dotazu zcela nelogicky.

  „Proč? Necítíš to tak....“ odvětila lakonicky. „Tam máš polštář a kožešiny.“ pokynula před sebe. Zjevně jí to nezajímalo,tak proč znejistěl? ptal se Lancheloth sám sebe.

  „Můžu se na něco zeptat?“ dodal si nakonec odvahy, zatímco stále zůstával stát před ní.

  „Tvá otázka? Nač to váhání? Nemusíš se bát zeptat na cokoliv.“ dostalo se mu odpovědi.

  „Proč... Proč jste mě koupila? Víte jistě, že mně nezlomili a jsou se mnou problémy. Nejsem otrok a nikdy jím nebudu.“ snažil se opět pnutí se duše zakrýt odhodláním a zatvrzelostí.

  „To je prosté.“ usmála se Elies. „Nepotřebuji otroka, tedy tě nechci ani lámat, Lanchelothe. Odpusť, zda komolím tvé jméno. Je pro nás nezvyklé a obtížné na vyslovení.“ Mlčel.

  „Nemám ostatně ráda zlomené muže bez vůle. Řada lidí si mylně plete pojmy a zlomenost zaměňuje s oddaností.“ pokračovala Elies v původním tématu hovoru. „Opravdu se už konečně neposadíš?“ dodala s mírnou příměsí autoritativnosti. Výraz údivu se mu nepodařilo na jeho tváři skrýt – tentokráte k jejímu zjevnému pobavení. Aby své rozpoložení alespoň trochu skryl, obrátil se Lancheloth směrem, kam mu paní Elies dříve ukázala, a usedl na polštář a kožešiny. Sotva dosedl, Elies jej znovu oslovila:

  „Na stole je víno, naliješ mi, prosím,červené?“ Náhoda nebo schválnost? Lancheloth se divil sám sobě (je třeba působit pokorným dojmem, omlouval pro sebe své chování), ale beze slova vstal, došel ke stolu, nalil žádané víno do pohárku a s drobnou, sotva znatelnou úklonou podal pohár Elies.

  „Děkuji.“ odvětila ona a obdařila ho zářivým pohledem. Lancheloth zůstal strnule stát vedle ní, viditelně v rozpacích. Jakoby podvědomě čekal na další příkaz či dovolení opět usednout.

  „Smíš si nalít také...“ pronesla Elies dominantně, ale s milým úsměvem. Byla tak uvolněná, tak přátelská.

  „Ještě na něco se chceš zeptat?“ podala mu pomyslnou pomocnou ruku jak se dostat z rozpačité situace. „Děkuji, Paní.“ odpověděl, ale v jeho očích okamžitě rozpoznala záblesk opatrnosti, jak jeho vnitřní zápas postoupil do další etapy. Lancheloth sklopil oči a upil z poháru, který si také nalil. Očividně přemýšlel a dával si načas.

  „Pokud máš pocit, že tě chci opít, vedle vína je voda. Je ti samozřejmě také k dispozici.“ vzala si opět slovo Elies.

  „Co tedy bude dál...?“ zeptal se po chvíli přemýtání a mlčení.

  „Nemohu ti dát svobodu, to jsem ti už řekla, ale mohu ti značně ulehčit život otroka....“ odpověděla Elies. Odpovědí jí bylo ticho a tázavý pohled.

  „Realita je taková, že jen já rozhodnu kde a jak strávíš následující roky.“ pokračovala. On stále mlčel. V jeho chování byly patrné náznaky nervozity, prsty svíraly pohár, oči bloudily po podlaze v marné snaze najít nějakou oporu.

  „Ačkoliv... Rozhodnu já, ale i ty to můžeš ovlivnit. Pokud budeš chtít tedy. Nebo se ti líbí špína a ponížení?“

Napadlo ho pořekadlo o hře kočky s myší. Ta situace, ve níž se nacházel, se mu zdála nápadně podobná. Zadumaně se na paní Elies podíval...

  „Jak?“ zazněl do ticha jeho napětím rozechvělý hlas. „Poslechnu si možnosti. Přiznávám, že mě překvapuje už to, že nejsem v okovech a bičován.“ dodal již pevnějším hlasem.

  „Proč? Něco jsi provedl?“ Sám netušil, zda je údiv v hlase paní Elies hraný nebo skutečný.

  „Formálně (na to slovo položil silný důraz) jsem otrok. Technicky vzpurný a nepoddajný. Je třeba mít jiného důvodu? Paní?“ odpověděl Lancheloth pátravě.  

  „Nerozumím ti.  Snažím se vědět o všem, co se děje v tomto domě a nevím o tom, že bys někomu ublížil nebo někoho urazil.“ zareagovala Elies opět s údivem. „Mimochodem, jak se projevuje ta vzpurnost? To mně zajímá. Zatím spolu přece bez potíží komunikujeme.“ Výsměch či upřímnost? Opět si nebyl jist. Z její tváře a očí nedokázal nic vyčíst.

  „Mé chování k Vám, paní, by tak leckdo označil. Byl jsem ještě nedávno bičován za mnohem méně...“ pokusil se vysvětlit.

  „Ach tak, ty myslíš, jak jsi mi nalil víno nebo jak jsi čekal na mé vyzvání, abys usedl. Či snad to, jak zdvořile se ke mně chováš? Mám tě za to zbičovat? No, pokud ti to udělá radost...“ pobavení paní Elies již bylo zřetelnější.

  „Co po mně vlastně chcete?“, vyhrkl náhle, až se sám nad výbuchem svých emocí zarazil.

  „Zatím nic, chci tě poznat, Lanchelothe, a rozhodnout co nejlépe o tvém zařazení. Ve tvých pohybech, jednání, mluvě je vidět dobrá výchova a lepší časy.“ zamyslela se Elies. Do Lanchelotha ovšem jak když píchne.

  „To je výsměch? Připomínat otrokovi lepší časy?“ Posměsná intonace ovšem zjevně maskovala hlubokou bolest, jež se zrcadlila v jeho očích. Elies se dokonce zdálo, že se v nich zaleska i slza.  

  „Nikoliv, neposmívám se ti. Jen konstatuji zjevné. Nerada posílám do stájí nebo na zahradu muže, který se může uplatnit lépe, úměrně svým schopnostem a vzdělání. Vede mne jen můj zájem.“ Z hlasu Elies byl náhle cítit chladný profesionální tón.

  „Mám se plazit? Prosit a žadonit?“ Opět podrážděný tón.

  „Proč?“ zasmála se Elies. „V mém domě si post nevyplazíš. Jde jen o schopnosti a především snahu.“ Lancheloth vypadal zamyšleně a mlčel... Elies pokračovala bez ohledu na něj:

  „Mnohokrát jsem našla právě v takových, jak říkáš beznadějných případech, dobré pracovníky i přátele. Tento dům i panství díky nim vzkvétá.“ Podařilo se jí očividně vzbudit jeho zájem:

  „Přátele?“ „Mezi otroky?“, neudržel se jízlivosti, kterou však paní Elies přešla mlčením.

  „Bohužel mnohem častěji mezi otroky, než svou rodinou.“ řekla zadumaně se zřejmou stopou smutku v hlase. Lancheloth se jí hluboce zadíval do očí a ona pohled klidně opětovala. Ucítil, jak ledová krusta kolem jeho srdce proti jeho vůli a předsevzetí začíná tát...

Jeho zkrabatělé čelo prozrazovalo bouřlivý vnitřní svár. Najednou začal sám od sebe mluvit. Potichu, pomalu, zadrhával se.

  „Pocházím z Galie, jsem jedním z posledních keltských druidů. Vlastně jen adept. Naše víra je pronásledovaná Římany a skoro rozprášena, žijeme tajně v ústraní a skrýváme se.“ Elies nic neříkala, tiše čekala a dávala mu prostor. Nechtěla přerušit proud upřímnosti.

  „Mám tedy vzdělání, umím latinsky číst i psát. Už tohle přiznání k druidské víře by stačilo, abych byl popraven...?“ Po těch slovech na Elies zkoumavě pohlédl. Ona však stále mlčela, Lancheloth tedy pokračoval dál ve své chvilce upřímné otevřenosti.

  „Já nejsem hrdina. Do zajetí jsem se dostal z hloupé ušlechtilosti – ale možná právě proto raději zemřu než abych se nechal ponížit. Čest našeho lidu je to poslední co máme. Nedokázal jsem zemřít v plamenech jako moji učitelé, ale nemám méně odvahy. Vaše investice do mě byla zbytečná...“ Elies zkoumavě pohlédla do očí rozohněného Gala:

  „Nechceš zemřít? Pak to nedělej. Není důvod.“ „Myslím, že má investice je dobře uložená.“ dodala ještě.

  „Neřekl jsem že nemám tu odvahu. Jen jsem neměl to štěstí, zajali mě dřív.“ hlesl Lancheloth.

  „Ani já ne“, odvětila souhlasně Elies. „Konstatuji jen, že nevidím důvod, aby tu někdo umíral.“

  „Čestná smrt je ovšem lepší než život beze cti,“ začalo víno proudit Lanchelothovými žilami. Odpor jakoby paní Elies rozlítil.

  „Na stole leží dýka... Chop se jí, pokud si myslíš, že jsi ve svém životě vše vyplnil!“ rozkřikla se na něho zprudka. „Neberu ti čest a nevzala jsem ti ani svobodu. Neurážej mě!“ Prudce vstala a stála nad ním moment výhrůžně rozkročená jako lvice. V očekávání dalšího výbuchu vystřízlivěl a přikrčil se. Elies ale jen zlostně hodila pohárem o stěnu a odvrátila se. Ticho v místnosti bylo mrazivé. Lancheloth se choulil na zemi, Elies mlčky seděla na divanu. Jako první promluvila ona.

  „Odpusť. Jsem unavená a mám příliš starostí. Ukončíme tento nikam nesměřující rozhovor. Mám pro tebe nabídku.“

  „Ano? Paní? špitl stále ještě zaražený Lancheloth.

  „Vlastně jsem tě nekupovala pro sebe.“ Údiv v jeho tváři byl nehraný.. .

  „Má dobrá přítelkyně potřebuje správce domu. Zkusíš to 2 dny. Pokud se ti ta práce nebude líbit, smíš si vybrat kterýkoliv post v mém panství. Máš den na rozmyšlenou. Otázky?“

  „Děkuji Vám, Paní Elies“, odpověděl Lancheloth tiše.

  „Dobrá tedy. Beru to tak, že jsme domluveni. Smíš se pohybovat volně po domě a zahradě. Neopouštěj zdi usedlosti...“

  „Ale já nevím, co taková práce obnáší. Ani z pozice správce, ani z pozice otroka“ vstoupil Lancheloth Elies náhle do řeči.

  „Nepřerušuj mě a pořádně poslouchej. Vím co dělám. Nech si mou nabídku projít hlavou, později si o ní promluvíme.“ odbyla ho neobvykle rázně. „Jde o tvůj život. Nemáš obojek, nic tě nechrání. Kdokoliv ti může ublížit, mám nepřátele.“

  „Nikdo mě přece nezná...“ namítl on.

  „Nevím kolik toho víš o pozicích a postavení otroků.“ jala se ho poučovat Elies. „Bez obojku nejsi ničí. Kdokoliv tě beztrestně poníží, ne-li hůř. Nechrání tě paní. Jen v domě jsi v bezpečí. Tebe nikdo nezná, mne však ano. Je to výhoda i prokletí.“ usmála se hořce Elies. Lancheloth pokýval mlčky hlavou – a poklekl se zvláštním výrazem v očích před paní Elies.

  „Nemusíš přede mnou klečet, pokud to tak necítíš.“ pohlédla na něho Elies, on šak mlčel, jen sklonil hlavu, aby jí nemusel hledět do očí.

  „Ten den se rozhlédni po domě. Ptej se koho chceš, v kuchyni ti dají jídlo. Po setmění přijď do mých pokojů, budeme pokračovat v rozhovoru. Teď smíš odejít.“ On však zůstal klečet a sotva slyšitelně řekl:

  „Nevím, jestli Vám můžu věřit. Ale cítím, že Vám náleží moje úcta. Alespoň prozatím...“

  „Úcty se nám obvykle dostává, pokud si jí zasloužíme.“ usmála se Elies ironicky, ale to už nepatřilo jemu. „Příjemně se s tebou povídá, ale musím pracovat. Běž.“ zopakovala příkaz. Nyní již uposlechl.

Den strávila paní Elies starostí o své panství, Lancheloth se zatím seznamoval s domem. Nikdo se mu nestavěl do cesty, nikoho popravdě nezajímal. Všiml si, že to, že nenosí obojek z něho dělá v místním společenství neviditelného. Jakoby byl nic. Přistihl se, že mu ten pocit není moc příjemný. Zbytek dne tedy raději strávil v zahradě sám se sebou, až do doby, než usoudil, že je čas hlásit se u paní Elies. Odešel tedy vyhledat správce...

  „Má paní, pustil jsem ho tam už před hodinou. Zdržela jste se.“ podotkl Gardus vyčítavě, když pomáhal paní Elies z vozu. „Mám ho poslat do stáje a přivést ho zítra?“ Elies si svlékla plášť a podala ho správci:

  „Ať nás nikdo neruší, běž spát, měl jsi dlouhý den, Garde.“

  „I vy, má paní.“ namítl on.

  „Běž si lehnout.“ zpřísnila tón Elies a Gardovu uraženou úklonu kvitovala povzdechem. Pak potřásla hlavou a vešla do pokoje. Podráždění na její tváři rázem vystřídal úsměv. Její host spal pokojně na zemi u jejího lůžka. Elies si položila prst na rty a vzala od přicházející otrokyně tác s pitím. Potichounku ho položila na stůl a vklouzla na postel. Zahleděla se do spící tváře muže, kterému se rozhodla svěřit nelehký úkol. Napravit to, co jiní pokazili. Zvládne ten úkol? Zahnala pochyby a napila se z poháru. Lancheloth náhle otevřel oči a s omluvou na rtech spěšně vyskočil. Jeho rozpaky byly rozkošné. Elies se královsky bavila a náročný den jakoby hned byl minulostí.

  „Zůstaň na zemi...“ nakázala mu. „Tedy pokud nechceš pití, je na stole.“ Lancheloth se znovu posadil a mžoural na Elies. 

  „Budeš mít otázky, předpokládám. Až se probereš, ptej se.“ pokračovala ona.

  „Všechno jsem uvážil, jak jste si přála paní.“ Elies s potěšením seznala, že společenské konvence mu jdou už mnohem lépe a po vzdorovitém chování není již téměř ani stopy. Na její tváři se rozhostil vítězoslavný úsměv. Začala tušit, že vyhrála a on je její.

  „Co ta služba obnáší, paní?“ zeptal se mezitím on. Zřejmě si na ní ničeho nepovšiml.

  „Má drahá přítelkyně, paní Marsae, vlastní zatím malý, ale útulný dům na okraji města. Postaráš se o jeho a její bezpečí. Postupně jí vystřídáš v běžných starostech o její pohodlí, ale i domácnost. Budeš obstarávat komunikaci se služebnictvem, budeš plnit všechna její přání...“ předestřela Elies Lanchelothovi jeho nejbližší budoucnost.

  „Za jakých podmínek?“ vstoupil do její řeči.

  „Budeš mít čas si její požadavky nechat vyložit.“

  „Podmínky?“ zbystřil. „Zní to až příliš lákavě, aby pravdu řekl. Kde je háček?“

  „Podmínky jsou prosté. Tvá snaha, poslušnost a zdrženlivost.“ odpověděla mu Elies.

  „Odpusťte, ale to je hodně neurčité.“ zatvářil se Lancheloth rozpačitě.

  „Tobě připadá zdrženlivost neurčitá?“ zatvářila se paní Elies překvapeně. „A já zaslechla, že právě tam jsi měl problémy...“ Lancheloth citelně ztuhl...

  „Co tím myslíte, paní?“

  „No pokud jsou moje informace správné, odmítl jsi se naučit uspokojovat paní. Odmítl jsi i velmi krásné otrokyně, nechal se bít a neustoupil jsi.“ Její oči jej provrtávaly skrz na skrz, zatím co měl rty pevně sevřené, oči zavrtané do podlahy a mlčel.

  „Je to tak?“ otázala se Elies zvýšeným hlasem. Nic...

  „Co je? Neumíš si stát za svým?“ otázala se důrazně. „To by mne zklamalo.“ dodala již jemněji.

  „Ano, paní, je to tak.“ špitl on a oči se mu jako by se mu orosily.

Elies ho nechtěla dále trápit. Tedy prozatím. Proto jen odvětila:

  „V pořádku. Přesně takového muže hledám.“ V tu chvíli sebou Lancheloth trhnul a jeho oči vyhledaly tvář Elies. V jeho pohledu mohla číst naprosté zděšení. Naprázdno otevřel ústa jako ani nebyl mocen slova.

  „Paní... ... Není tou podmínkou... nějaké zmrzačení???“ vydechl mrtvolně bledý, s očima navrch hlavy.

  „Slyšel jsem něco o egyptských zvyklostech, které se prý rozmáhají i v Římě...“ Elies ho bylo upřímně líto, ale nemohla si prostě pomoci. Vybuchla smíchy a smála se dlouho, upřímně a od srdce. Jeho rostoucí úděs ji bavil o to víc.

  „Nu, stejně ho nepoužíváš.... Jako eunuch budeš mít po starostech...“ neodpustila si Elies potrápení. Jeho pohled byl dostatečnou odpovědí na otázku, jak se cítí.

  „Raději zemřu“, procedil mezi zuby, ale oči ho usvědčovaly z hraného hrdinství.

  „Paní Marsae je velmi krásná, muži jí obtěžují, hlavně ti nespolehliví, přelétaví, namyšlení...“ zvážněla po chvíli Elies. Nebo se spíš zkusila tak alespoň tvářit.

  „Jde o to, že se budeš se starat o její pohodlí, ale nebudeš ji obtěžovat sexem a podobnými nabídkami. Rozumíš?“ Výraz v jeho obličeji měl v tu chvíli do inteligence vskutku daleko.

  „No nezírej, dostane se ti přesně toho, co jsi tak hájil, i za cenu veliké bolesti.“ útočila dál Elies. Lancheloth se opět zatvářil podezřívavě:

  „To je třeba zdůrazňovat otrokovi?“

  „Ano.“ odsekla Elies. „Nevidím nikde ten háček...“ dodal on.

  „Jak přece víš, otroci jsou běžně používáni k uspokojení svých paní.“ trpělivě vysvětlovala Elies.

  „Ostatně i pánů.“ dodala zlomyslně a bavila se jeho vylekaným cuknutím.

  „Ale to není tvůj případ. Ty naopak budeš podobné držet od paní dál. Pokud si tedy sama nevybere a nedá najevo, že ten či onen má přistoupit blíž. A ty sám si dej pozor na velké důvěrnosti, ať nemáš bič na kůži.“

  „To slíbit mohu.“ řekl Lancheloth tiše. „Je v tom jestě nějaký problém? Je krutá? Sadistická? Nenávidí muže? Ta pozice by přece měla být snem všech. Proč tedy já?“

  „Ne, není další háček. Bude k tobě spravedlivá, ale důsledná a přísná. Dokud tě nepřijme do svého domu, jsi v mém majetku a neradím ti, abys ji zklamal, urazil nebo jí snad dokonce ublížil.“ trpělivě odpovídala Elies na Lanchelothovy otázky.

  „Smíš samozřejmě post správce u paní Marsae odmítnout a odejít, ale pokud zůstaneš, budeš dřít a budeš tím nejlepším služebníkem. Ne z povinnosti či strachu, ale z vlastní vůle. Rozumíš? Ještě něco, pokud se vrátíš, nebudu ti vyčítat selhání a MÉ SLOVO O MÍSTĚ PLATÍ.“

Lancheloth na Elies tiše hleděl a přemýšlel. Minuty ubíhaly...

  „Chceš mi odpovědět až ráno?“ rozhodla se Elies pomoci mu.

  „A víte, zda mně ta paní bude vůbec chtít?“ zeptal se po chvíli nalomeným hlasem. Kontrast s dřívějším sebevědomím chováním byl zřejmý. „Nemám vychování, ani vzdělání, ani zkušenosti....“

  „Doporučila jsem tě. Oba máte 2 dny. Je to na tobě i na ní.“ pokusila se rozptýlit jeho obavy Elies. „Má nabídka samozřejmě platí i v případě jejího odmítnutí. Nemusíš mít obavy. Záleží mi na tom, aby jsi uspěl, ale pomoci ti mohu jedině radou. Dveře mého domu máš otevřené.“ Koukal na ni naprostě konsternovaně:

  „Vy jste mě už doporučila????“ Elies se usmála:

  „Nejen druidi dají na instinkty. Místo zkušeností zapoj rozum a hlavně srdce.“

  „Srdce? Co to do toho má co mluvit? To mi diktuje něco zcela jiného...“ Sám se zarazil nad svou opovážlivostí.

  „Zase myslíš jako muž?“ zasmála se. „V rozhovorech se mnou jsi srdce přece používal. Pokračuj v tom. Oba máte co ztratit i co získat. Tobě jde o přežití, jí o štěstí a klid.“

  „Jak jinak bych měl myslet než jako muž?“ nechápavě se otázal Lancheloth.

  „Jako přítel.“ poučila ho Elies. „A nehádej se alespoň jednou. Nechci ti ublížit. Ale to moc dobře víš. Jinak tu neklečíš téměř po celý náš rozhovor.“ usmála se.  

  „Právě srdce mi nevelí myslet jako přítel Římanů.“ odvážil se Lancheloth pronést.

  „Já ovšem nejsem Římanka a to mi působí hodně problémů.“ uzemnila ho ukamžitě Elies. Zatvářil se jako by ho ta slova zasáhla jako rány bičem.

  „Odpusťte, Paní...“ šeptnul. „Vím, že jste ke mě velice laskavá.“

  „Já ti to usnadním.“ usmála se Elies nad jeho reakcí. „Smíš spát tady.“ Pak se prostě obrátila na bok a její dech zpravidelněl. Lancheloth byl zaskočen. Považoval to zprvu za hru. Nejdříve se neodvažoval ani pohnout. Ale minuty plynuly a on pochopil, že paní Elies opravdu spí. Chvíli marně přemýtal jak se zachoval. Bál se ale pohnout, aby paní neprobudil. Nakonec tedy ulehl zpět k jejímu loži a nedlouho se už potemnělým pokojem ozývalo oddechování dvojí.