Zcela v její moci

Se zaklapnutím dveří pokoje jako by zmizel i dosud známý svět. Potvrdilo to i chování jeho Paní. Rázně se k němu otočila, obdařila ho autoritativním pohledem a se slovy „Tak, jsme sami, doufám, že víš, co máš dělat“ odešla. Věděl. Pravidla chování hovořila jasně. Po drobném zaváhání – které Paní naštěstí díky své nepřítomnosti neviděla a které bylo způsobeno sbíráním odvahy k prvnímu kroku – začal odkládat své oblečení. Paní se vrátila zrovna když se s třesoucíma rukama připravoval na stažení spodního prádla. Její razantní příchod mu paradoxně pomohl v tom, že zapomněl na stud: vše okamžitě shodil a doslova sebou práskl do pokleku k Jejím nohám. 

Madam se spokojeně postavila přede něho a bezeslova nastavila svou nožku. V mžiku ji – i tu druhou – pokryl polibky, jak se sluší a patří, a pokračoval v tom až do doby, než ho zastavilo Její tiché, leč výrazné „Stačí.“ Odvážil se vzhlédnout vzhůru a jeho oči se střetly s Jejím spokojeným pohledem. Chvíli se na sebe v tichosti dívali. Každý si užíval toho krásného pohledu optikou, jakou tolik miluje. On pohled zezdola nahoru, Ona naopak. Najednou se ale v Jejích očích něco změnilo. Sáhla vedle sebe a on spatřil, že ve své ruce drží obojek. Mlčky mu ho podala a on ho chvějící rukama vzal. Byl nádherný... Úzký, z černé kůže, s jedním pochromovaným očkem. Jedním slovem elegantní. Pocítil touhu mít ho na krku a být po boku své Paní ve společnosti – přirozeně té, která to ocení. A pak si toho všiml! Na obojku stálo cosi vyryto. Jméno jeho i jeho Majitelky vedle sebe. Tělem se mu rozlil pocit horka ze záchvěvu vděku a lásky k jeho Paní.
Vzhlédl k Ní. Jejich pohledy se opět setkaly. Všiml si, že ho velmi pozorně po celou dobu sledovala. Než stačil cokoliv říct, začala mluvit Ona. Pokud Jí prý ten obojek podá, nasadí mu ho a on se tak stane skutečně Jejím majetkem. Nic pak už nebude jako dřív. Celý jeho život se promění. Má tedy poslední možnost zamyslet se, zda je tohle to, po čem touží. Zatím ještě může odejít a oni dva zůstanou přátelé. Pokud Jí ovšem ten obojek podá a Ona mu  ho nasadí, stane se jeho Paní se všemi právy i povinnostmi, které to pro ně oba bude znamenat... On neváhal víc, než příslovečnou vteřinku. Pokorně, se sehnutou hlavou natáhl ruce s obojkem směrem k Paní – a čekal. Když ucítil, že si jej bere, stáhl ruce zpět a ještě více sklonil hlavu. Za chvíli již cítil, jak ta nádherná kůže obepíná jeho krk. Věnoval nyní už opravdu své Paní pohled plný díků a ihned se sklonil k Jejím nohám, aby Jí poděkoval, jak Paní náleží. Byl to první z nádherných okamžikou toho večera, plný pocitů absolutního souznění.

Pak mu Paní ukázala, pro co si předtím odešla. Nádherné obláčkově modré páskové botičky na podpatku, který dostačoval na to, aby vzbuzoval respekt. Podala mu je a výmluvně natáhla nožky. Opatrně botičku nasadil... A ejhle, problém! Po obtočení pásků kolem Jejích krásných kotníčků chtěl botičku zapnout – aby zjistil, že neví jak. Systém byl jakýsi důmyslný, jemu ovšem neznámý. Začal koumat, obhlížet, zkoušet – vše marně. V pokoji vládlo ticho, které se po chvíli začalo stávat mrazivým. Cítil se strašně ponížený svou vlastní nešikovností. To trápení se zdálo být věčností. Očividně nejen jemu, protože najednou na jeho záda dopadl úder bičíku následovaný rozzlobenými slovy: „Nějak ti to trvá, ne?“  Odstrčila ho a pomalu, demonstrativně si botku zapnula sama, aby o to více vynikla jeho neschopnost. Druhou botičku už poté zvládl obléci a zapnout i on. Následovala řečnická otázka, zda by chtěl své Paní namasírovat záda. V tom okamžiku jako by se mu rozzářila očka... Paní jeho odpověď očividně očekávala, protože mu zároveň podala lahvičku s olejíčkem. Na to si svlékla si blůzičku, pohodlně ulehla na postel a vyzvala ho k rozepnutí podprsenky. Byť se mu mírně chvěly ruce, obstál v souboji s háčky a mohl se začít věnovat svým překrásným povinnostem. Přes prvotní obavy ze své nezkušenosti se poddal svým instinktům, hebké pokožce své Paní a Jejímu tichému nasměrování. Soustředil se jen na své ruce a horká záda své Paní. Čas plynul kolem nich nepovšimnut, jejich těla jakoby splynula v jedno.   

Po nějaké době ho Paní zastavila a přikázala mu zaměřit se na Její nožky, které byly viditelně unavené celodenním pobíháním. Bez váhání se tedy sesunul k Jejím nohám a začal se jim okamžitě věnovat. Něžně Paní vyzul botičky a svlékl silonovou ponožku. Neodpustil si přitom několik polibků předtím, než si znovu rozetřel olejíček po rukou, a začal své Milované v pokleku masírovat i nožky. Tuto činnost naprosto miloval, takže i z toho důvodu nikam nepospíchal. Jeho prsty se doslova mazlily s chodidly Paní a on se znovu a znovu opájel dotyky s Její sametovou pokožkou. Občasný pohled vzhůru ho uklidnil, že i jeho Vládkyně je s poskytovanou péčí spokojena a užívá se ji. Posvátné ticho přerušila až Madam, když se svého zasněného subíčka zeptala, zda se mu líbí Její nové botičky. Z Jejího hlasu bylo zřejmé, že sama pokládá dotaz spíše za konverzační. Kterýpak subík nemá slabost pro botky své Paní? Botičky byly navíc skutečně nádherné, v moc pěkné barvě, páskové – prostě tak akorát k dráždění fantazie. Moc dobře si povšimla jeho pohledů a zyrchleného dechu, když Jí je obouval. Jak čekala, nebyl pro něho skutečně problém vyseknout náležitou poklonu jak kráse Paní, tak Jejímu vkusu – Její spokojený úsměv mu pak byl odpovědí. „Jsem ráda, že se ti botičky líbí. Jakpak by se ti asi libily, až bych se ti v nich proběhla po zádech?“ zeptala se. „Paní určuje, co je správné a co není.“ vyhrkl jedno z pravidel Desatera. „A vida... To mi připomíná... Přeříkej mi Desatero.“ zareagovala ihned Paní.

V tu chvíli to ještě netušil, ale právě teď se mu mělo dostat první subí lekce, a sice že pýcha předchází pád. Desatero své Majitelky se samozřejmě naučil, počítal s tím, že na něj dojde. Chtěl Jí excelentním přednesem potěšit a ukázat, jak si váží toho, že může být Její. Ještě cestou ve vlaku si ho četl a opakoval, aby se ujistil, že to zvládá – přesně jak když Paní bičem mrská. Pln sebedůvěry v sebe sama tedy po slovech Paní vzorově poklel, vypjal pyšně hruď, ruce sepnul za zády, nadechl se... A nic... Jak ryba na suchu. Naprosté okno! Jeho dosavadní sebevědomí se sesypalo jak domeček z karet. Paní zprvu neříkala nic, jen obcházela kolem a bičíkem si rytmicky pleskala do dlaně. On se zatím pokoušel bojovat se svou zrádnou pamětí a vybavit si první bod Desatera. Který přece ještě před pár hodinami bezpečně uměl. Jenže v jeho mysli bylo prázdno. Nedokázal odpoutat svou pozornost od kroků kolem a především od toho nervy deroucího zvuku, jak kožená kapičky bičíku dopadala opakovaně do dlaně jeho Paní. To už zřetelně docházela trpělivost i Madam. „Tak co bude?!? Na co čekáš!“ zeptala se chladným hlasem. „Má Paní... Když... Já si nemůžu vzpomenout...“ vykoktal ze sebe on – a nadskočil leknutím, když vedle něho udeřil bičík. „Znamená to, že si nesplnil svou povinnost a nenaučil jsi se, cos měl???“ Její hlas se začínal stávat mrazivým. Přímo úměrně tomu on začal cítít, že se i přes svou nahotu potí a třese se. Začínal poznávat, co je to strach z hněvu Paní. Horečnatě se snažil si vzpomenout. Papír s textem Desatera nosil stále při sobě v pěněžence, úplně ho nyní viděl před sebou napsaný, jenže jaksi v mlze, takže ho přes veškerou snahu nemohl přečíst. „Dobrá budu počítat do doby než to začneš sypat ze sebe – za každou vteřinu dostaneš jednu ránu.“ dodala mu Paní svými slovy na už tak nemalé motivaci. Leč výsledek byl nakonec přesně opačný. Každé vyslovené číslo mařilo jeho soustředění, takže už někdy u pětky rezignoval a jen se útrpně smiřoval s neodvratností trestu.       
„6 - - - 7 - - - 8 - - - 9 - - - 10.  Máš, cos chtěl, už mě nebaví čekat – očividně to nemá smysl.“ stvrdila Paní svými ústy jeho osud. „Opři se o postel!“ nakázala. Poslušně, leč s ohledem na chmurnou náladu viditelně se třesoucí subík zaujal žádanou polohu: tělo opřené o postel, klečící se zadkem vystrčeným a připraveným k vykonání trestu. Samotného ho překvapilo, že ani neměl moc velký strach z výprasku. Věděl totiž až moc dobře, že si to zaslouží, sám na sebe měl obrovský takový vztek, že zklamal svou Paní. Dopadla první rána. Nebyla tak zlá, jak se obával. Ze zamyšlení ho ale okamžitě vytrhl hlas Paní: „A kdo bude děkovat – hmmmm? A počítat mám rány taky sama? Takže začínáme znovu...“  Podruhé tu chybu už neudělal. V půlce výprasku Paní náhle přestala. Celý ztuhnul a čekal, co bude následovat. Tu pocítil, jak bičík jede vzhůru po jeho zádech... Byl to nepopsatelný pocit, směsice vrzušení a strachu. Pak se k němu opět snesl hlas jeho Paní. Tázala se opět – nyní ale zvláštním, uklidňujícím hlasem – proč neuměl Desatero. Bylo mu do pláče... Nevěděl co říct, uvnitř věděl, že je to nevysvětlitelné, neomluvitelné. Cítil tak strašný smutek v srdci. Vykoktal ze sebe nějaká slova... Bez ladu a skladu  tak, jak mu ty vlny myšlenek vpluly na jazyk. Jak vysvětlit, že se Desatero učil, že ho uměl nazpaměť, ale že má prostě z celé situace okno? Paní mu v tichosti naslouchala a když  se odmlčel, navrhla mu zpestření. Že prý když uhádne, čím mu uštědří následující ránu, ukončí trest na původních deseti ranách. Když ne, nástrojem, který nepoznal, dostane dalších deset ran... Byť měl z důtek (to měla být ta alternativa) už od pohledu velký strach, odkýval to, snad i pod vlivem výčitek svědomí, které ho trápily.
Paní si dávala na čas. Střídavě ho hladila jedním či druhým. Pak najednou přišel úder. Oproti předchozímu byl překvapivě silný. Až sykl bolestí. Byl to jeho první výprask z rukou Paní, ale díky předchozím ranám měl trochu s čím srovnávat. Vsadil vše na jednu kartu – a uhádl. Byly to důtky! Madam mu ještě dala přelaskavě vybrat, čím má dokončit můj trest. Bez váhání vyhrkl: „Bičíkem, má Paní!“ a dodal „Prosím...“ Zbylých pět oproti té jedné důtkami vnímal už jako velmi mírné, jen s výjimkou posledních dvou. Po poslední desáté ráně se svezl k zemi a své Paní políbením nohou za trest (a především za Její velkomyslnost – bylo mu jasné, že výprask mohl být mnohem silnější) poděkoval.

Paní pak odložila bičík na postel vedle důtek, pohodlně se usadila  a vyzvala ho, abyc si jako Její pejsek lehl vedle Ní. Přišel tak první náznak, že trest skutečně provinění smazal a jejich vztah Paní a otroka je nezatížen minulými prohřešky. Radostně vyskočil a na Její opakované vyzvání se schoulil vedle své Paničky. Paní se na něj dlouze dívala a skrze jeho oči četla v jeho duši jako v knize. Pohrávala si přitom s dárečkem, který od něj dostala, s nádherným červeným péřovým vějířem. Chvíli ovívala sebe, brzy Ji to ale přestala bavit a tak zaměřila svou pozornost na svůj majetek. Jezdila s vějířkem po jeho těle sem a tam, choulostivá místa nevyjímaje, a očividně se královsky bavila tím, jak se po každém dotyku zachvěl... „Tak můj pejsek je i lechtivý... To je rozkošné... Je dobré to vědět.“
Netrvalo dlouho a důmyslné lechtání nezůstalo bez více než zřetelné odezvy v intimních místech. To subíkovi znovu připomnělo jeho pozici a především stud z nahoty před Paní, který si dosud ani nestačil v podstatě uvědomit. Pokusil se proto nenápadně alespoň přeskupit nohy, aby to hlavní bylo schováno, ale kampak na Madam! Vyměnila vějíř za bičík a nohy mu opět roztáhla. Pak si se ním hrála podobně jako předtím s vějířkem, jen ještě s větším důrazem na jeho intimní místa a bavila se jeho studem.

I toto ale Paní nakonec přestalo bavit. Rázně subíkovi poručila, aby slezl z postele a klekl si na všechny čtyři. Byl dole jako blesk a ihned zaujal žádanou pozici u Jejích nohou. Paní mu do úst strčila svůj bičík, přikázala „Drž“ a bez dalšího slova vysvětlení odešla. On klečel, uklidňoval se po odeznívajících zážitcích a v plné nahotě si uvědomoval, že se mu tahle situace skutečně moc líbí. Určitou část jeho pozornosti ovšem vázalo i soustředění se na to, aby Paniččin bičík na jednu stranu moc neoslintal či dokonce neokousal, na druhou stranu aby ho neupustil. Netušil jaké by to mohlo mít následky, ale předsevzal si, že udělá vše pro to, aby už dnes s důtkami nepřišel do styku. Po chvíli přestal vnímat čas a prostor, soustředil se jen na bičík ve svých ústech a na své pocity a dojmy, které ho plně pohltily. Díky tomu ani nepostřehl návrat Madam. Její přítomnost si uvědomil až tehdy, když mu po zadku jemně přejely řemeny důtek. Přesto sebou trhl leknutím. Paní si vzala z jeho úst bičík a poručila, aby si klekl. Pak před něho zem hodila kouzek provázku a úsečně se zeptala, jestli ví co s tím má dělat. „Ano, má Paní.“ řekl potichu a začal si podvazovat varlata. Když byl hotov, Paní tahem vyzkoušela kvalitu odvedené práce. Následně uchopila volné konce tkaničky a jako na vodítku ho vodila po pokoji. Jako Panička svého pejska. Samozřejmě po kolenou. Obešli takhle několik koleček, než se Paní nad pejskem slitovala, ač na něho byl zábavný pohled jak usiloval na jednu stranu neodřít si moc kolena o koberec, na druhou odtušil směr Paniččiny chůze a rychlým pohybem oním směrem zmírnit intenzivní tah v jistých místech.

Zastavili se opět u postele. On zaujal obvyklou polohu – klečící, kolena od sebe, mírně sklopená hlava, ruce sepjaté za zády. Paní si ho chvíli prohlížela. Obcházela kolem něj a Její bičík opět jezdil po jeho nahém těle a vykonával kontrolní prohlídku. Tu se Její kroky zastavily. Cítil, že stojí za ním. Neodvažoval se ani pohnout - jen klečel, strnulý jako socha. Ticho kolem rušil jen jeho přerývaný dech a přejíždění bičíku po jeho těle. Z obojího měl pocit, že mu to trhá uši. Najednou se mu zatmělo před očima a on na obličeji ucítil pohlazení hedvábného šátku, který ho zbavil zraku. Už jen dotyk té látky mu postavil všechny chlupy na těle. A nejen ty. Pak ucítil studený dotek na svých rukách – a kolem zápěstí mu bez varování zaklapla pouta! Od této chvíle se s konečnou platností nacházel zcela v moci své Paní, vydán na milost a nemilost Jejím rozmarům. Jako by četla jeho myšlenky, Její ruce mu okamžitě dokázaly, že jeho tělo je skutečně jen Její hračkou. Především bradavky se staly vítaným objektem pozornosti Madam a dosyta pocítily ostrost Jejích nehtíků. Zavázané oči zesilovaly intenzitu prožívaných pocitů – subíkovo tělo téměř explodovalo při každém dotyku, bez rozdílu, zda ho Paní laskala svýma jemnýma rukama, dráždila bičíkem, hrála si s podvázanými varlaty či zarývala své nehty do jeho zad. Nebyl ničím rušen – ani časem, díky absenci zraku ani prostorem, soustředil se jen na své pocity, potažmo vnímal tělesné teplo své Paní, když se k němu přitulila. Bylo to tak nádherné, vzrušující i uklidňující zároveň.

Tu ucítil ruce své Paní na svém zátylku. Zlomek okamžiku si hrála s jeho vlasy, prohrabovala se jimi i za ně tahala, jezdila prstem po šátku, zakrývajícím jeho oči... Pak ucítil Její dotyk na svém rameni a Její ruka sjížděla po jeho paži níž a níž. Až v tuto chvíli začal vnímat své obrovské vzrušení.... Náhle si uvědomill, že ruce má již volné, zbavené pout. Ve stejnou chvíli, kdy mu hlavou problesko toto poznání, mu Paní beze slova rozvázala šátek a ještě než stačil zaostřit, přitiskla si jeho obličej ke svému tělu a zvolna, tak aby si dosyta vychutnal Její vůni, si ho přitahovala výš a výš, až si téměř hleděli tváří v tvář. Nádhernější pohled z očí do očí ještě nezažil. On nahý, stále klečící před svou oblečenou Paní, ale i přes to vnímající Její rozpálené tělo, zatímco Její oči zářily nad ním jako hvězdy. Poznal v tu chvíli jak moc se cítí u své Paní šťastný a v bezpečí, jak moc Ji miluje a jak moc miluje Ona jeho. Tyto slastné pocity však pojednou přerušil pocit jiný. Uvědomil si z ničeho nic dotyk něčeho cizího na svém zápěstí. Zkusmo pohnul opatrně pravou rukou. Ano, cosi tam bylo. Přitom pouta byla dávno sundána. Pohlédl tázavě na svou Paní. Její úsměv na rtech a svit v očích mu prozradily, že se docela docela baví. „Ano, můžeš... Jen se podívej.“ odpověděla na jeho nevyslovenou otázku. Podíval se na svou ruku a strnul jsem překvapením! Na pravém zápěstí se skvěl nádherný stříbrný náramek! Jen polkl a neschopen slova se s vykulenýma očima podíval zpět ke své Paní. „To je můj dárek pro tebe. Obojek, který budeš nosit stále, aby sis pamatoval, komu patříš, a to i ve chvílích, kdy nebudeš moct mít na krku skutečný obojek. Nosívala jsem ho sama, takže to není jen tak nějaký dárek, ale dárek skutečně osobní. Věřím, že si ho budeš náležitě vážit.“ Jen při těch slovech třeštil oči – střídavě na Paní, střídavě na náramek... Až lehké kopnutí do kolene ho vyvedlo z jeho vytržení a připomnělo mu slušné vychování. Veškerý svůj vděk a lásku tedy obratem proměnil v horoucí polibky, jimiž zasypal nožku své Majitelky.

Ty nádherné pocity ho neopustily ani později, když už ležel ve svém pelíšku u postele Madam, koukal na Ni a hrál si zálibně s řetízkem na svém zápěstí. Pomalu se propadal do snu, který ovšem nadále ovládal Její vědoucí pohled a spokojený úsměv. Ano, jeho srdce se dnes samo navléklo do obojku a vodítko od něj už bude navždy třímat Ona. Po dnešním večeru to bylo zcela jasné oběma...