Lancellus a Marsae: Bouře

     Život v domě paní Marsae nebyl naplněn jen samým dráždivým dobrodružstvím. Naopak. Spousty dnů plynuly ve všedních starostech a radostech. Paní hodně pracovala a často byla z domu celý den. I Lancellus si pilně hleděl svých povinností, vysloužil si dokonce pár pochval za drobné změny, které navrhl. Stejně tak ale  nějaké to pokárání za nedostatky. Tím hlavním byly jeho problémy s prošením paní o svolení ke svému uspokojení. Přitom vytrvale odmítal nabídky otrokyň. Nemohl, paní byla jediná žena o kterou stál. Nedokázal proto přijmout žádnou náhražku, ať by byla sebedokonalejší. Na druhou stranu se také před paní styděl a bál se důvod svého počínání přiznat. Snažil se tak balancovat mezi svými sexuálními potřebami, svým studem před rozkazy paní i láskou k ní. O svolení ke své úlevě roztřeseným hlasem žádal, až když už nemohl vydržet, a bál se, že přetlakem způsobená roztržitost negativně ovlivní výkon jeho povinností. Paní Marsae se jeho koktáním, rudnutím a neobratným lovením slov zpočátku bavila. Přesto však s postupem času začala dávat najevo známku rozladění z toho, jak se Lancellus ke své povinnosti staví  a několikrát mu dokonce odepřela svolení udělit. Lancellus se však očividně rozhodl hrát mučedníka: autoritu své paní plně respektoval a ani jednou se neodvážil potajmu se protivit její vůli, k častějšímu prošení se však také neměl.

Tak ubíhal čas a Lancellus se jednoho dne s překvapením uvědomil, že je v domě již druhý měsíc. Polovina...polovina lhůty do rozhodnutí. Paní po 2 dnech oznámila paní Elies, že si ho dočasně pronajme na 3 měsíce. Odmítla s ním o tom mluvit. Utnula prosby a sliby věrnosti.

     „Oba potřebujeme čas. Nebyla jsem zvyklá na osobního otroka a musím si ověřit, že ho chci. Tobě to pak poskytuje možnost odejít k Elies, která se o tebe postará. Za 3 měsíce se tě zeptám a pak rozhodnu.“ 

Přišlo mu to dlouhé, ale čas tak běžel. Hlavně ve společnosti paní. Spal u jejího lože už trvale, pokud měla čas, společně snídali, někdy i obědvali. Vysloužil si trest, když jednou čekal příliš dlouho s jídlem na ní, takže pak již vždy hodinu počkal a pokud nepřijela, smutně se pustil do jídla. Večer jí předčítal, dokud neusnula nebo masíroval unavené nohy a tělo. Myslel na ni jako na bohyni, neviděl v ní ženu. Pak jednou vezl jídlo do hor – přebral rád tu namáhavou povinnost za paní a potkal vzbouřence na půli cesty a vrátil se o půl dne dřív. Nadšeně vešel do pokoje paní...potichu, nechtěl jí rušit, jen se stulit u jejích nohou a čekat až na něho pohlédně, jako již mnohokrát předtím a strnul:

Paní spokojeně spala, dlouhé vlasy rozpuštěné po polštáři, hlavu položenou na rameni velmi pohledného muže. Na Lancella se zřítilo nebe. Nevěděl, jak se vypotácel z pokoje a zhroutil na zem ve svém pokoji. Schoulený do klubíčka se rozbrečel. Dlouze a vysilujícím pláčem. Přestal, až když mu došly síly. Pak jen apaticky ležel a přál si umřít.

„Myslím, že je to víc než podivné. Neutekl by, příliš tě miluje. Mares nenašel na koni žádné stopy po krvi  nebo boji. A kdo to zvíře odsedlal a obstaral? Nenašla jsi něco v jeho pokoji?“

„Nebyla jsem tam. Kdyby tu byl, přijde za mnou, vždy hned nejprve přišel za mnou.“

„Podíváme se tam.“

Ty hlasy byly ženské a patřily paní Marsae a Elies. Než mu došlo, že mluví o něm, jdou k němu a on tu leží na podlaze, protože zřejmě usnul únavou a vysílením, a že nechce, aby ho našly, byly v pokoji.

     „Lancelle!!!“Paní Marsae se zlobila, ale už na tom nezáleželo.“Hledali jsme tě všude, měl jsi přijet před setměním. Měli jsme strach! On si tu klidně spí.“

Zatímco paní dávala průchod výčitkám, paní Elies si ho zkoumavě měřila a po chvíli přítelkyni zarazila.

     „Co se stalo?“ zeptala se otroka.

     „Vlastně nic. Usnul jsem.“ Měl pocit, že mu ten klidný hlas nepatří.

„Ano? Tak to si ještě probereme.“ pustila  Marsae znovu z uzdy hněv. „Jdu zrušit poplach. Laskavě se odstěhuj do mého pokoje a víš, co máš připravit.“

Lancellus mechanicky vyrazil přikázaným směrem, ani snad nevnímal Elies, která ho pozorně sledovala pohledem, než zmizel na chodbě.

Obě paní vešly společně.Zatímco Marsae stále oči jiskřily rozhořčením, Elies byla hluboce zamyšlená.

„Co to má znamenat?“ zarazila se Marsae na prahu. Čekala klečícího otroka s bičem v ruce. Místo toho stál Lancellus čelem u prázdné stěny pokoje, tuniku staženou do pasu, opřený rukama o stěnu, záda holá. „Kde máš bič?“

„Je na stole, paní Marsae.“ přiškrceně, ale tvrdě vydechl otrok. Neviděl překvapenou paní, která mlčky ukázala Elies tři metry dlouhý rituální bič, položený na stole.

„Přeskočilo mu. Mám chuť ho s ním vážně přetáhnout.“ konstatovala Marsae nevěřícně.

„Možná tuším, co mu je. Promluvím s ním.“to byla Elies.

„Dohlédnu na večeři - doufám, že zůstaneš. Doženu alespoň část práce, kterou jsem neudělala, protože jsem hledala toho blázna a pak se najíme.“

„Lancelle, mohl by jsi, prosím, přestat podpírat tu zeď a šel ke mně?“

Moment to trvalo, ale pak se otrok přece jen pomalu pohnul a přesunul naproti paní. Poklekl.

     „Nechceš se posadit?“

     „Na tom nezáleží.“

     „A na čem záleží?“

     „Už na ničem.“

     „Povíš mi, co se stalo?“

     „Nic nečekaného. Byl jsem blázen.“

     „Protože ji miluješ?

     „Protože jsem myslel, že by ona mohla milovat mě.“ vzdychl hořce.

     „Takže tuším správně, přijel jsi dřív a našel paní.....“

     „Prosím...“ vzlykl. „Neříkejte to.“

     „Náš žárlivka. Říkala jsem Marsae dávno, že by si s tebou měla promluvit otevřeněji o sexu a o lásce. A ona, že jsi plachý a nechce ti ublížit, děsit tě. Jako by jsi byl malé dítě.“

Teď se zlobila paní Elies. Málem se přikrčil a vypadl z letargie, když vyskočila a začala rázovat po pokoji.

     „Kde jen začít.... Vždyť ty jsi takové neopeřené pískle.“ povzdechla již mírněji Elies a pohlédla laskavě na Lancella:
     „Chápu, že ti to drásá srdce, protože ji tajně miluješ, ale zároveň se jí nedivím. Právo je na její straně. Je to dospělá žena, která potřebuje sex a lásku. Ne v myšlenkách a snech, ne na papíře. Potřebuje cítit objetí a ohřát se v žáru vášně. Jsi proti ní velmi mladý a nezkušený.... neopovažuj se mi skočit do řeči! Vím kolik je ti let, ale ona je tak o 15 let jinde a to v mnoha věcech. Když ty jsi se hřál v teple kmene, ona stála sama v cizí zemi a budovala pomalu své postavení tvrdě a těžce krok po kroku. Tebe potkala realita života nedávno, jí postavila jako velmi mladou do čela rodiny, kterou musela živit. Když ty jsi okukoval druidky v houští, ona se zasnoubila za tupce, který jí týral a odešla s ním daleko, aby jí ublížil a opustil. Když ty jsi studoval svitky, jí pod rukama začali trpět a umírat lidé. Když ty jsi sbíral první polibky, ona prožívala první orgasmy. Její život je náročný, rychlý a ona potřebuje odreagování. Ty jsi věčně daleko, její lůžko opuštěné. Byla by blázen, kdyby to tak nechala. A pak, ty přece na uspokojování žen nejsi... Pak jí můžeš milovat, zůstat jejím otrokem a nechat si svůj celibát. Pokud chceš víc... Musíš se změnit. Dohnat její náskok a vklouznout do jejího lůžka. Máš jedno štěstí... Zatím se v něm žádný obyčejný muž dlouho neudržel, možná nabízeli jen lásku, rozkoš, ale ne svou bolest a otrockou oddanost. Tam můžeš zvítězit, ale pokud nejsi připraven, budeš se muset radovat z toho, že jsi její jediný otrok.“
Paní Elies vzdychla a pokračovala:
     „Mares byl mým osobním, ale k mému uspokojení v té době sloužili jiní. On procházel výcvikem. Nebylo jisté, zda si svůj post obhájí a zaslouží a já potřebuji svou rozkoš, jsem dospělá žena. Trestala jsem ho i za náznak žárlivosti a trvalo mu déle, než rok, než obhájil a získal své výsadní místo a další rok ho upevňoval. Ovšem dodnes přijímám jiné otroky a je jen na mém uvážení, kam budou smět dojít. Jako já i tvá paní je svobodná a dospělá žena. Tady v Římě to neznamená, že by musela žít celibátu a čekat na manžela. Ostatně ona se nechce vdávat ještě dlouho. Patří své práci. Ale zcela přirozeně se jí líbí uspokojení a potřebuje ho stejně, jako já a každá jiná dospělá žena. Své otroky odnaučím žárlit hned v začátku výcviku, je to sobecké a omezující. Ostatně, pokud vím, tvá paní nepožadovala ani tvou věrnost, přála si jen být informována a sama ti nabízela své otrokyně. Takže v čem je vlastně problém? V tom, že v její posteli nejsi ty? O tom rozhoduje ona a tvou povinností je poslechnout. Nikde ovšem není psáno, že se tam nemůžeš dostat také... Ale to si musíš zasloužit.“

      „Jsem jenom otrok.“ odsekl.

      „To není to, co by mne nebo tvou paní v posteli právě zajímalo.“oplatila mu se zřejmou ironií.

      „Myslel jsem, že mám naději, že mne miluje.“

      „Ovšem, že máš. Myslím si totéž. Jinak bych tě nedoporučila. A co se změnilo?“

      „Ale to přece....“

„Co přece?!?!“

„Nevím…..“ vydechl přemoženě.

„Měl by jsi vědět. Máš problém, opět kvůli tobě zanedbala svou práci, opět jsi ji neposlechl, zlobí se. To by jsi teď měl řešit především. A ještě jsi byl drzý a vzpurný, na jejím místě bych si vymyslela hodně tvrdý trest.“

Elies přestala drtit Lancella každým slovem, otočila se prostě na patě a odešla.

Neměl čas si zoufat, protože se vzápětí objevila jeho paní. Oči jí blýskaly a zjevně byla ve velmi nedobré náladě. Přejela po něm ostrým pohledem a tvrdě pronesla:

„Nebudu tě věčně hlídat. Zřejmě ti má společnost není po chuti. Mlč!! Teď budu mluvit jen já. Byla jsem na tebe příliš mírná. Napravím to. Následuj mne.“

     Lancellus mlčky, jako zosobněná pokora, kráčel za paní Marsae. Jako ve snu ji následoval dolů po zjevně prastarých schodech hlouběji a hlouběji do nitra budovy. Všudypřítomné nánosy prachu i pavučiny po zdech svědčily o tom, že tyto prostory nehostí návštěvníky často. Lancellus ani netušil, že je tu takto rozsáhlé sklepení. Kolem se rozléhaly jen jejich kroky. Mlčela paní, mlčel i otrok. Netrvalo proto dlouho a potemnělá atmosféra začala působit i na jeho psychiku. Po chvíli paní otevřela masivní dveře a a pokynula mu, aby vstoupil. Lancellus tedy vešel. Jejich cesta byla u konce. Lancellus při slabém osvětlení, které louč v ruce paní Marsae skýtala, spatřil prostou kobku, v níž nebylo nic, krom dvou řetězů s okovy, jež byly uchyceny v kamenné stěně naproti vchodu. Tázavě, s nezastřeným strachem v očích, pohlédl na paní Marsae.

„Jdi tam a poklekni.“ rozkázala mu úsečně v odpovědi na jeho nevyslovený dotaz. Lancellus tedy šouravým krokem došel na místo a poklekl do prachu. Oči přitom dále upíral k paní Marsae. Ta pomalu, důstojně přešla od dveří k rohu, vetknula louč do stojanu v rohu na zdi a obrátila se ke klečícímu Lancellovi. Světlo z louče ho tak akorát osvětlovalo, zatím co pro něho tonula většina okolí v přítmí. Marsae byla spokojena. Zvolna se tedy přesunula k Lancellovi. Přistoupila k němu a uchopením za obojek zvedla jeho hlavu tak, aby si hleděli do očí.

„Víš, proč jsme tady, že ano?“ Marsae na svůj dotaz položila obzvláštní důraz.

„Ano, paní.“ splynulo ze rtů jemu a očima se pokusil uhnout. Marně.

„Dobře.“ kývla Marsae spokojeně hlavou a přešla od Lancella blíže ke zdi, u níž klečel. Než se Lancellus stačil nadát, zachrastil dvakrát řetěz a na svých zápěstích ucítil dotek chladného objetí. Jeho osud byl na blíže neurčenou dobu dokonán. Paní Marsae se ještě přesvědčila, zda okovy nebrání oběhu krve a přitom pevně drží. Pak opět poodstoupila a zjevně si vychutnávala Lancellovu pozici. Do něho se již za tu dobou, kterou ve sklepení strávili, začal zakusovat chlad a především jeho duši pomalu, ale jistě opanoval strach. Strach z neznámého, který bývá tak iracionálně děsivý a sžíravější než cokoliv jiného. V náhlém pohnutí mysli zvedl prudce hlavu a až se sám lekl své drzosti, když jakoby z dálky uslyšel vlastní hlas, říkající „Prosím... Paní...“ 

„Mé rozhodnutí platí!“ nedala mu ovšem Marsae šanci žadonit. „Zůstaneš tady a budeš v klidu čímkoliv nerušen rozvažovat o sobě a svém chování. Až usoudím, nechám pro tebe poslat.“ A s těmi slovy se paní Marsae otočila a odešla. Zabouchnutí dveří zněla Lancellovým uším jako když se uzavírá hrobka. Místnost ještě více potemněla a Lancellus osaměl se svými myšlenkami. Nějak dobu jen tak klečel a skutečně rozjímal o událostech, jež ho dostaly až sem. Již brzy se ale měl na vlastní kůži přesvědčit jak důmyslné byly myšlenkové pochody paní Marsae a jaký ďábelský cíl sledovala. Relativně záhy ho totiž začaly bolet nohy a holeně i celá záda. Naštěstí délka řetězů dovolovala, aby se místo klečení posadil. Zanedlouho však zjistil, že tím sice ulevil dolním končetnám, ale naopak zvýšil zátěž na své ruce, takže brzy začal cítit víc a víc ramena a paže. Každou chvíli byl tedy nucen změnit alespoň trochu polohu, aby odlehčil té či oné části těla. Přitom zjišťoval, že možností pohybu není zdaleka tolik, jak si myslel. Začínal být poměrně unavený, pravidelné poposedávání a kroucení se v okovech zjevně nepomáhla, spíš ještě více vysilovalo.

Do toho ale stále pracovala jeho psychika. V místnosti panovalo naprosté ticho, rušené jen chrastěním řetězů, když se Lancellus pohnul. Naprosto ztratil pojem o čase. Nakonec rezignoval a zůstal v okovech jen tak viset. Myšlenky svištěly jeho hlavou neskutečnou rychlostí, tak tak, že si je stačil uvědomovat. Dojmy, pocity a emoce na něco útočily ze všech stran, ocitl se v naprostém tranzu. Byl najednou jen sám se sebou. Vlastní nitro se mu otevřelo a on poznával pocity, o kterých dosud nevěděl – nebo nechtěl vědět. Úplně přestával vnímat své tělo. Bolest tělesná najednou začala ustupovat před bolestí duševní. Ticho a samota začaly Lancella přivádět k šílenství. Upínal svoje oči ke dveřím a jeho rty mimoděk šeptaly jakousi modlitbu. Skládala se jen ze dvou slov – má paní... Opakoval je stále dokola. Nepřál si už nic jiného, než aby se ty dveře otevřely a Ona vešla dovnitř. Dal by vše za to, aby nebyl sám tady v té děsivé nepřátelské místnosti, ale aby mohl ležet zase u jejích nohou.

Tu se dveře znenadání otevřely, téměř jako by to skutečně přivolal. O to překvapivější bylo, že Lancellus téměř nezareagoval. Jen pozvedl svou hlavu a podíval se na druhý konec místnosti svým skelným pohledem. Natolik se zdál být ponořen do vlastního světa. Až když mu paní Marsae – neboť to byla ona, kdo vstoupil – sňala pouta, procitl a o to překotněji, aby vyjádřil svůj vděk i radost, že ji opět vidí, se vrhl k jejím nohám, aby je doslova zasypal polibky. Tak vroucími jako dosud nikdy. Její nárty přitom téměř v tom samém okamžiku začaly skrápět je jeho slzy. Slzy úlevy a lásky...              

Lancellovi bylo neskutečně. Jako by prožitek ve sklepení očistil jeho duši a s prolitými slzami se vyplavila i bolest, kterou cítil. Několik dní plnil přání paní jen na ně pomyslela. Tak s ním prožitý zážitek otřásl. I paní Marsae se zdála klidná a milá... Lancellus začínal mít pocit, že je vše v pořádku. Když tu si ho jednoho večera zavolala a když poklekl před ní, jen mlčela a zachmuřeně si ho prohlížela. Netušil, co se děje, ale cítil se provinile i bez příčiny. Co jen se zase děje? Přece se tolik snaží... Neodvážil se zeptat, ačkoliv ho to ticho ničilo.  Klopil oči a pak zas s úzkostí zvedal pohled...

„Jen zpytuj svědomí. Zlobím se na tebe.“ promluvila náhle Marsae chladným, téměř nezúčasněným tónem. Lancellus se podíval na paní se strachem v očích. Uvědomil si, že její zlost se trestem ve sklepě nevybila, že zdánlivý klid byl patrně jen tichem před bouří. Opět se začal slabě třást v očekávání co přijde.

„Už jsem myslela, že jsi dostal rozum, ale vidím, že jsem se mýlila. Domnívala jsem se, že jsi dostal rozum, ale vidím, že ne. Máš zjevně problém mne respektovat. Chceš se vrátit k paní Elies? Připadám ti nezkušená a málo přísná? Necítíš se u mne dobře?“ zasypala ho znenadání otázkami.

„Ne, paní!“ vykřikl Lancellus a tón jeho hlasu jasně vyjadřoval paniku v jeho nitru.

„Odpověz mi řádně, Lanchellote!“ Při vyslovení jeho původního jména se Lancellovi zastavila krev v žilách. Pochopil, že je více než zle.

„Co myslíš tím ne? Necítíš se pod mou ochranou dobře?“ nutila ho Marsae k obšírnější odpovědi.

„Paní... Já vás nechci ztratit...“ zašeptal on, spíše už zhroucený na podlaze, než klečící.

„Proč mne tedy urážíš?“ zeptala se Marsae. Lancellus se při té představě zachvěl zděšením.

„To... To bych si přece nedovolil, paní. Mám vás rád... Vážím si Vás... Respektuju Vás.“

„Děláš to neustále. Svou nedůvěrou vůči mně.“ odbyla ho Marsae rázně.

„Ale... To přece... Já...“ koktal zmateně on. Nevěděl kudy kam, netušil co se děje.

„Já už před tebou tajemství nemám. Díky tvé... Řekněme zvídavé schopnosti vstupovat do mého soukromí. Ale narozdíl od tebe jsem neměla s tím, že mám své potřeby, problém.“

„Odpusťte mi, paní.“ vyhrkl Lancellus a vrhl se v náhlem popudu k Marsaeiným nohám.

„Ty ovšem jsi rozhodnutý, že budeš eunuch.“ pokračovala Marsae bez ohledu na Lancella, svíjejícího se u jejích nohou.

„Mohu ti to obstarat. Ale myslela jsem, že tě ta myšlenka děsí...“ Lancellus ve svém zděšení jen objal její nohy.

„Paní... Prosím... To ne... Slitujte se...“ mlel.

„Nařídila jsem ti, že se podvolíš mé kontrole. Nebránila jsem ti ani v sebeuspokojování, ani ve styku s otrokyněmi.“ Každé Marsaeino slovo cítil jako ránu bičem.

„Ale vždyť já... Přece...“ úpěl on.

„A ty jsi reagoval tak, že než být pod kontrolou paní, raději nic. Zřejmě tě ponižuje a uráží má moc nad tebou. Pokud je tomu tak, nejsem dobrá paní. Nedokázala jsem tě vychovat v dobrého otroka.“

„To přece není pravda, paní!“ Ta slova Lancellus opět vykřikl.

„Tak teď nakonec i lžu?!!!“ zeptala se Marsae s výhružnou chladností.

„Ne, paní...“ špitl on. Očividně už nevěděl co si počít, co říct. V očích se mu znovu objevily slzy.

„Tak znovu a naposledy, Lancelle.“ Při té změně oslovení sebou trhl a v pláčem zarudlých očích, které  Marsae pozdvihl, mu svitla kapka naděje. „Proč jsi mne doposud nepožádal o možnost se uspokojit?“ Na Lancellovi bylo jasně vidět, že se až fyzicky snaží vypravit slova z hrdla... Pohled na ni a její výraz ho bolel.

„Paní... Já... Promiňte mi... Já... Já... Nejsem zvyklý... Bojím se... Stydím...“ vykoktal se sebe po chvíli.

„Je mi opravdu líto, že nemám tvou důvěru.“ reagovala Marsae tiše. Jako by mu ta slova dodala sil.

„Paní... Ale to není Vaše chyba. Problém je ve mě... Já nejsem zvyklý o tomhle ani mluvit. Na tož se ženou, natož s paní...“

„Stydíš se, ach tak...“ pronesla Marsae do ticha. Chvíli se sebe oba mlčky hleděli, než se Lancellus znovu rozhovořil.

„Ano, paní... U nás je to jiné než v Římě. Ani rodiče se mnou o tomhle nemluvili... Já...“ hlas Lancella náhle zradil. Tušil, že se situace nevyvíjí dobře.

„Stydíš se před svou paní.“ zopakovala Marsae hořce a pak se otočila. „Není co dodat.“

„Paní Marsae!“ vykřikl Lancellus v nehrané hrůze.

„Věřím, že najdeš paní, které budeš důvěřovat.“ oslovila jej s tváří odvrácenou.

„Prosím Vás...“ Ta slova Lancellus už jen zašeptal. Po tvářích se mu koulely slzy.

„Jdu do koupele.“ oznámila mu ještě Marsae suše. „Máš čas na rozmyšlenou. Nechci otroka, který mi nepatří, který mi nedůvěřuje, který se mě bez důvodu bojí. Pokud se do hodiny rozmyslíš, přijď pokleknout k mým nohám a poprosit mě jako svou paní. Myslím svou paní nikoliv ze zákona, ale ze srdce. Pokud ne, vezmi si své věci a vrať se k paní Elies. Dnes jsem se s ní radila o tom, co mne trápí, takže ví vše. Slíbila mi, že pokud nenajdeš sílu mi věřit, můžeš zústat v jejích službách.“ Poté Marsae s povzdechem odešla.

Lancellus jen ležel na zemi a plakal. Byl úplně na dně, naprosto zoufalý... Celý svět se mu rozpadl před očima. Najednou mu to došlo! Nemůže přece jinak. Nejde to... Poznání a prožitý strach, kdy si sáhl až na dno svých psychických sil, mu dodaly sílu k činu. Zvedl se ze země a pomalým vratkým krokem se vydal do koupelny paní Marsae.

Přestože si dodával odvahy než vešel, přece jen po vstupu zarazil. Paní Marsae totiž sice seděla v lázni, ale nebyla sama. Přirozeně ji omývala otrokyně. Lancellus chvíli přešlapoval a nevěděl co si počít, jak paní oslovit. Zdráhal se odprošovat paní Marsae v přítomnosti otrokyně. Ta po něm zvědavě po očku zahlížela, paní se však tvářila jako by si jeho přítomnosti nepovšimla. Nakonec se Lancellus rozhodl a šouravým krokem popošel blíž k lázni, aby poklekl těsně před paní. Teprv v tomto okamžiku na něho milostivě pohlédla.

„Ale... Můj správce. Copak mi neseš? Zdá se, že tvá zpráva nesnese odkladu.“ Lancellus po jejích slovech zbledl. Zdá se, že ho chce ponížit až na maximum a nechat ho vyzvávat se ze svých vin před svědky. Nasucho polkl.

„Já... Chci Vás požádat o Vaše odpuštění, paní Marsae...“ hlesl klečící Lancellus, s hlavou pokorně sklopenou. Neviděl tak, jak po chvíli mlčení Marsae v tichosti pokynula otrokyni a tak stejně tak tiše jako myška opustila místnost.

„Tak povídej co máš na srdci.“ vyzvala Marsae Lancella poté, co se dosytosti vynadívala jak se smaží ve vlastní šťávě.

„Paní Marsae... Já... Musím se vám omluvit. Já jsem se choval jako blázen. Co jako blázen. Ještě hůř. Choval jsem se nevděčně, hulvátsky, urážel jsem Vás, nebyl jsem Vás hodný. Vím, že si to nezasloužím, ale drze si dovoluji žádat Vás o odpuštění a udělení trestu, který si zasloužím.“ Lancellus se sebe soukal omluvu a Marsae ho se zadostiučiněním poslouchala, aniž by jej přerušovala.

„A co dál?“ zeptala se, když Lancellus skončil se sypáním si popela na hlavu a žadoněním o milosrdenství. „Myslím, že mi dlužíš ještě něco...“ 

Lancellus pokl a několikrát zhluboka vydechl. Bylo na něm vidět, že uvnitř svádí krutý vnitřní boj sám se sebou. Podíval se na Marsae, ale ihned zase s pohledem zamířil k zemi. Nadechl se ještě jednou a z jeho úst začala polohlasně plynout slova:

„Má paní... Prosím Vás o Vaše laskavé dovolení... K mému vyvrcholení...“       

„Výborně… Takže přece jen nechceš být eunuch.“ rozesmála se paní potěšeně. Místo aby se cítil uražený, že si z jeho těžkého boje tropí smích, zaplavila ho úleva a štěstí. Jsem jak pes, vděčný i za ránu…pomyslel si, ale jediný pohled do modrých očí zahnal ten pocit daleko a oddanost, vděk a láska zaplnily prázdné místo. Bylo mu nádherně. Paní ho pohladila. Podruhé v životě. Udělal by pro ní cokoliv. Je tak krásná…

„Je ti doufám jasné, že si zasloužíš trest?“ položila Marsae s ohledem na situaci zcela zjevně řečnickou otázku.

„Ano, má paní Marsae.“ vyhrkl Lancellus, jako zhypnotizovaný a ani neměl čas se začít bát.

„Ale tak ne, jak myslíš. To by jsi měl příliš jednoduché….“ Teď už mrazivý závan strachu přišel. Vzpomněl si na sklepení, na tu úzkost, strach, samotu, opuštění… A přesto oddaně hleděl  do těch nádherných očí. Čekal, protože nic jiného nemohl.

„Vymyslela jsem ti trest, aby nebylo nutné příště řešit stejnou situaci. Vím, že bojuješ sám se sebou a pokud bude trest horší, než to, čeho se bojíš...“ Marsae nechala větu nedokončenou a jen se usmála. Čímž v Lancellovi jen umocnila ochromující pocit, že je bezbranný asi tak jako myška před hadem.

„Až se vykoupu, mám dnes volno. Osedláš nám koně, pojedeme na oběd k paní Elies. Obě si sedneme v její krásné zahradě a ty nám doneseš víno...“ Marsae se tvářila zasněně a na tváři měla úsměv. Lancelllus naopak začínal pomalu blednout.

„Lancelle, přestaň se chvět a podívej se na mne. Posloucháš , co ti říkám?“ zaměřila paní Marsae jeho pozornost na současnost.

„Ano, paní... Poslouchám Vás“, šeptl. Zkrotit chvění se mu však nepodařilo. Když si byla Marsae opět jistá, že se na ni v rámci možností opět plně koncentruje, pokračovala ve své promluvě:

„Původně jsem myslela, že ti nařídím uspokojit se před námi, ale to není trest a možná by nám také vystydl oběd, že?“ Lancellus jen vyděšeně vyvalil oči.

„Tvým úkolem tedy bude přijít, pokleknout u mých nohou a požádat mne o svolení k uspokojení.“ Lancellus cítil, jak se mu zhoupl žaludek.

 „A protože mi jich dlužíš několik,“ pokračovala Marsae bez slitování, „Zopakuješ to i s příchodem a pokleknutím celkem pětkrát.“ S Lancellem se při té představě zatočil celý svět.

„A abys to neměl tak jednoduché...,“ dávkovala mu to Marsae, „... každé další požádání bude o jednu větu delší a ty věty nebudou obecné, ale konkrétní. Mám ti to rozvést nebo si chceš udělat zkoušku na nečisto?“ Výraz v Lancellově tváří mluvit sám za sebe.

„Jak znám paní Elies, jistě se bude bavit a ptát na detaily.“ rozesmála se paní. Lancellus stále víc a víc vypadal, že ho obestřou mrákoty. Dotaz paní k němu dolehl jakoby z nekonečné dálky. Jen vyhrkl:

„Ano, paní Marsae... Tedy ne, paní... – a zmateně sám od sebe zmlkl. Slovo si tedy vzala opět Marsae:

„Utři mě a běž se obléknout. Až budeš mít osedláno, přijď pro mne do mé pracovny.“

Lancellus se tedy zvedl ze země, pomohl vstát paní a pečlivě ji osušil. Poté ji pomohl se obléci a vydal se s nelehkým srdcem do stájí připravit koně k odjezdu, zatímco paní Marsae se odebrala do své knihovny. Když Lancellus připravil koně a zajistil i něco proviantu na cestu pro případ potřeby, vrátil se za paní. Marsae seděla u okna a četla. Lancellus tedy mlčky přistoupil blíž a s jistými rozpaky si klekl si vedl ní, jak byl zvyklý. Díky rozdílné poloze tak měl přímo před očima nožky paní Marsae. Ta si jej nevšímala a dále si četla, Lancellus tedy tiše klečel a pozorně čekal, až na něho bude mít paní čas. Třebaže naprosto neměl náladu, neovládl se a nemohl odtrhnout oči od kotníků paní. A tak se stalo to, co se stát muselo. Zanedlouho pocítil touhu. Téměř okamžitě na to se zastyděl. Snad nikdy se mu tento pocit nezdál tak nepatřičný jako nyní. Touha, stud, pocit viny a strach z nadcházejícícho trestu se mísily v jeho nitru. Začalo mu být horko, cítil, jak mu rudnou uši. S úlevou proto přivítal, když na něho paní Marsae konečně promluvila:

„Takže je vše nachystáno? Můžeme vyrazit?“

„Ano, paní Marsae.“ potvrdil jí Lancellus.

„Dobrá tedy. Nemůžu se už dočkat.“ uštědřila mu paní pomyslný, leč dle všeho o to účinnější políček. Lancellus se jen přikrčil a vtáhl hlavu mezi ramena. Pohled na zkroušeného otroka Marsae naplnil uspokojením. Usmála se a v jejích modrých očích se zablýsklo až vypadaly jako ledové hvězdy. Pokynula Lancellovi rukou, aby ji následoval, a vykročila směrem na nádvoří. Lancellus pomohl paní do sedla a ona ihned vyrazila, aniž by na něho počkala jako obvykle. Bylo to další gesto, které mu přitížilo. S povzdechem se vyšvihl na koně a popohnal ho, aby paní co nejrychleji dostihl. Za celou cestu nepromluvili ani slovo. Marsae Lancella demonstrativně přehlížela, on byl na jednu stranu za její mlčení rád, ač jej ničilo. Stejně ale nevěděl co by si s paní povídal. S každým kouskem cesty, o který se přiblížili usedlosti paní Elies, sílil i jeho strach a pomyšlení na nemilosrdně se blížící trest. Zřetelně se mu před očima rýsovalo dilema: buď ovládnout sebe sama a svůj strach, způsobený vlastním mentálním blokem, nebo o paní Marsae navždy přijít. Při té myšlence mu projela hrudí vlna ostré bolesti. Pokradmu se po paní Marsae podíval. Její nádherné zlaté vlasy zářily v pomalu zapadajícím slunci ještě více než kdy jindy. Lancellovi se srdce rozbušilo jako o život. Vždyť také jde o život, blesklo mu hlavou a začal v duchu vzývat zapomenutá jména keltských bohů i bohů římských, aby mu dali sílu zvítězit sám nad sebou.

Černé myšlenky Lancella již neopustily do chvíle, kdy zastavili na dvoře paní Elies. Otroci jim podrželi koně a Lancellus seskočil, aby pomohl své paní. Ta však na něho a jeho pomocnou ruku nečekala ani nyní a seskočila. Právě přicházející Mares se přítelkyni své paní uctivě uklonil a přivítal ji, přesto však dokázal směrem k Lancellovi vyslat udivený pohled. I on ve zlomku okamžiku poznal, že se děje něco vážného. Lancellus rozpoznal nový pocit. Vedle strachu z trestu se dosavadní stud z provinění začal před osobním otrokem paní Elies zvolna proměňovat ve sžíravý pocit ponížení a hanby. Mares... Jemu by se nic takového nikdy nestalo. Proč jen nemůžu být alespoň trochu jako on, proč se mi to přes veškerou mou touhu nedaří, posteskl si Lancellus hořce. Maresovi ani neodpovídal, ten ostatně už uváděl paní Marsae za Elies. Lancellus zhluboka vydechl a následoval se s odstupem do jámy lvové.

Cestou narazil na vracejícího se Marese.

„Pojď se mnou, Lancelle. Paní nakázaly, že jim máš donést víno a nějaké lehké občerstvení. Ty sám.“ oslovil Mares Lancella.

„A můžu se zeptat? Tvá paní se tváří dost vážně a stejně tak moje paní. Asi se něco děje, že ano?“ váhavě se zeptal Mares.

„Ano, děje...“ příkývl po chvilce váhání Lancellus. „Urazil jsem svou paní a projevil se jako naprosto nehodný její přízně. Přesto mi ještě dala šanci. Ale musím se podrobit trestu...“ Mares, když viděl jak přešle se Lancellus tváří, nic nekomentoval, jen mu položil ruku na rameno a pohlédl mu vědoucně do očí.

„Tak pojď. Je vždy lepší mít to za sebou...“ vyzval poté Lancella a odvedl ho do kuchyně pro žádané občerstvení. Tác byl obratem připraven a tak se mohl Lancellus téměř okamžitě vrátit zpět. Mares ho ještě informoval, že obě paní čekají v zahradě. Poslední kroky před vstupem do zahrady byly neskutečně těžké. Lancellus měl co dělat, aby nerozlil víno, jak se mu rozklepaly ruce. Byla v něm malá dušička. Okamžik, který rozhodne o všem dalším, byl tady. Stále nevěděl, zda v sobě nalezne tolik síly, aby zlomil ty neznámé okovy, jež svazovaly jeho vůli a bránily mu dostat se blíž k paní Marsae. Sebral všechny síly – a vykročil.

Marsae s Elies seděly v potemnělé zahradě při svitu svící a povídaly si. Když Lancellus přistoupil, obě naráz zmlkly. Lancellus odložil tác na stolek vedle paní a poklekl, aby políbením nohou pozdravil paní Elies. Ta mu na pozdrav odpověděla a v jejím hlase byla patrna vážnost okamžiku. Lancellus se znovu postavil – všiml si přitom, že vedle obou žen leží i jejich biče, což mu ihned způsobilo sucho v krku – a pokusil se nalít víno do pohárů. Třásly se mu ale natolik ruce, že musel lít pomalu a i tak několik čůrků ukáplo do trávy. Podvědomě mrkl na paní Marsae. Ta se však tvářila, že ho nevnímá. Naopak paní Elies ho sledovala bedlivě. Ani ona však nic nekomentovala. Lancellus oběma podal jejich pohár a poklekl s pokorně sklopenou hlavou před paní Marsae.

„Tak rozmyslel sis to? Už jsem Elies stačila říct, jaký jsi nezvedenec a i ona se na tebe zlobí. Urazil jsi nás svým chováním obě. Ale přesto je Elies tak hodná, že mě přesvědčovala, abych ti dala další šanci, že jsi to prý nemyslel ve zlém úmyslu, ale jsi jen tupý nevycválaný mezek. Je na místě, abys pak Elies poděkoval, rozumíš? A snaž se mě přesvědčit, že měla Elies pravdu a nejsi beznadějný případ! Na co čekáš? Víš přece co chci od tebe slyšet.“ rozkázala Marsae klečícímu Lancellovi. Tím opět proběhl záchvat zimnice... Je to tady. Podíval se na paní a v jejích modrých očích neviděl ani náznak slitování. Nedivil se. Sám věděl, že není proč. Opět se roztřásl a kolena mu změkla. Raději se sklonil k nohám paní Marsae a vroucně je políbil. Zdálo se, že se od nich nemůže odtrhnout, očividně si vychutnával vůni své paní. Snad aby načerpal sílu pro to, co ho čekalo. Lehkým odtažením své nohy dala po chvíli Marsae najevo svou nelibost. Lancellus se narovnal a ještě jednou se podíval na paní. Okamžitě ale oči zase sklopil. Chvíli zhluboka dýchal, uši mu opět začínaly červenat. Bylo vidět, že hluboko v sobě urputně bojuje. Tělo se mu schvělo, ruce zatínal v pěst. Otevřel sice ústa – ale nevycházel z nich žádný zvuk. Až po další chvíli...

„Má paní...“ splynulo z Lancellových rtů. Jeho hlas byl k nepoznání jak měl strachy vysušený krk a sevřené hrdlo. Bylo vidět, jak vyslovení každého slova ho stojí velké fyzické úsilí.

„Má paní...“ zopakoval. „Prosím Vás... dovolte mi... dovolte mi...“ odsekával jednotlivé části věty. Marsae i Elies svorně mlčely a nechávaly Lancellovi prostor, aby nad sebou zvítězil sám.

„Prosím dovolte mi... Buďte tak laskavá... Dovolte mi...“ Blok v Lancellově hlavě se očividně nechtěl vzdát bez boje.

„Prosím  dovolte mi... ulevit si...“ vyhrkl nakonec celou větu. Čelo měl zbrocené potem, těžce dýchal a chvěl se. Ani jednou se přitom nedokázal na Marsae podívat, při vyslovení posledních slov oči dokonce zavřel. Bylo mu naprosto jasné, že tohle jeho paní stačit nebude. A nemýlil se.

„Ulevit si? Ano, ráda, určitě se ti uleví, až začneš respektovat má přání a rozkazy. Pokračuj dál. Tohle není to, co si přeju slyšet.“ Paní Marsae byla naprosto nemilosrdná.

„Má paní, jako Váš majetek Vás prosím o Vaše laskavé dovolení...“ splývalo pomalu z Lancellových rtů. Zdálo se, jako by bojoval o každý okamžik, který mu dovolí oddálit vyřčení těch slov, která mu tolik nechtěla vyjít z úst.

„... Prosím o Vaše laskavé dovolení, abych si směl... abych si směl vyhonit... vyhonit svůj nadržený slintající ocas.“ pokračoval Lancellus koktavým hlasem a bylo vidět, že každé slovo tlačí z hrdla vysloveně násilím. Když vyslovil poslední slovo, umlkl a s napětím čekal co na to jeho paní.    

„No to je vážně divadlo...měla jsi pravdu. Je neskutečné, jakou vědu z toho dělá. Opravdu jsem neodhadla, jak velký je to zajíček.“ ozval se místo hlasu paní Marsae hlas paní Elies. „Mimochodem, znáš nějaké tři další názvy pro to, co nazýváš ocasem? Docela by mě zajímalo, jak vy barbaři tomu říkáte.“ Elies se ani nesnažila tvářit, že se nebaví. Naproti tomu Lancellus ještě více zrudl, ač by se zdálo, že to již není možné. Na jeho čele se objevily nové kapky potu.

„Pták... Ohon... A... A... Ehm... Čurák...“ Lancellus jen lapal po dechu, ale natolik už znal paní Elies, že odhadl, co chce slyšet a že nepřestane, dokud nedosáhne svého.  

„Je tohle možné, Elies?“ obrátila se Marsae k přítelkyni? Když vidím, jak vyvádí, ani se už nemohu smát. Budeme tedy doufat, že přežije a neumře hrůzou, než dokončí svůj trest. Pokračuj, Lancelle. Zdá se, že to bude dlouhé, ještě, že jsme si nechaly donést občerstvení. Jistzě si pamatuješ, jak znělo zadání. Zopakuj mi ho.“

Bylo to tady, jiskřička naděje, že paní zapomene nebo prostě nebude mít chuť zabývat se jeho koktáním, zhasla. Obě paní se domluvily a teď trvaly na svém. Polila ho hrůza. Tohle v životě nedá dohromady. Tolikrát skládal zkoušky u druidů, patřil k nadaným žákům a teď tu měl vyhořet na tématu o kterém žertují výrostci.

Jeho paní do něj netrpělivě dloubla nožkou:

„Chceš mě rozzlobit? Spusť.“

Ani teď se jí nedokázal podívat do očí. Několikrát pokl, nadechl se – a nic. Znatelně se chvěl a tělo mu opět zalil pot.  

„Má paní, chtěl bych vás co nejpokorněji poprosit, abych směl.....“, hlas mu selhal. Musel polknout, aby se zbavil sevřeného hrdla. Obě paní mlčely a nechaly ho, aby ten zápas se sebou samým vybojoval sám. A Lancellus se snažil. Byl rudý, chvěl se, oči nedokázal odtrhnout od podlahy, zadrhával se, hlas se mu třásl, výjimkou nebyly ani dlouhé odmlky mezi jednotlivými slovy i celými větami. Pot z něj už doslova crčel proudem. Trvalo to snad věčnost, ale nakonec ze sebe dokázal těch 5 vět doslova vymáčknout.

Když zaznělo poslední slovo, Lacellus jako by se klečící schoulil, svěsil hlavu mezi ramena a čekal co bude dál. V hlavě měl absolutně prázdno, vnímal jen divoký tlukot svého srdce a marně se snažil ovládnout chvění svého těla. Absolutně neměl odvahu ani sílu podívat se na paní Marsae. Natolik se bál její reakce, vůbec si nebyl jist jejím naladěním. Z jeho rozechvělého zadumání ho vytrhl až hlas paní Elies:

„Ty snad nevíš, kde je tvoje místo?!“

Lancellus sebou trhnul a vyplašeně se podíval směrem k Elies. Ta mu mlčky pohled očí ukázala na zem k nohám Marsae. Lancellus se ještě obrátil přímo k Marsae jako by prosil o dovolené. Ta sotva znatelně přikývla. Padl tedy k zemi a chvíli bez hnutí ležel. Stále se ještě třásl. Jen pozvolna se uklidňoval a uvědomoval si, že je konec, že to zvládl. Duší se mu rozlil pocit obrovské úlevy i obava co bude dál. Sklonil tvář k nohám paní Marsae a hnán náhlým vnitřním popudem, začal je uctivě a láskyplně líbal a jedně se k nim tulit.

Paní ho nechaly odpočinout si, byla na něm vidět víc než dobře, že si sáhl až na samé dno svých fyzických i psychických sil. Až po dlouhé chvíli na něho opět promluvila paní Elies:

„Tak co, otroku? Už víš, kam patříš? Už víš jak se chovat ke své paní? Už jsi poznal, že její vůle je silnější než tvůj vzdor i strach? Ano? Takže náš už víckrát nezklameš?“

Lancellus dále ležel u Marsainých nohou a nevzmohl se na slovo. S očima upřenýma na kotníky paní jen kýval na znamení souhlasu a poddání se.

„Já nevím, drahá Elies. Jsem s Lancellovým chováním nespokojená ještě v jedné věci.“ promluvila náhle Marsae. Lancellus okamžitě zkoprněl a rázem by se v něm kve nedořezal. Co? Co ještě??? V tom samém okamžiku stejnou otázku vyslovila i Elies.

„Milý Lancellus je totiž neobvykle tvrdohlavý a vytrvale si hraje na hrdinu, když ho trestám. Pravda, není to příliš často, což byla asi chyba, jak teď vidím. A přitom jsem mu všechno tolikrát vysvětlovala. Až mám dojem, že to bere jako zápas kdo z koho. Není to vlastně drzost, co říkáš, Elies?“ pokračovala Marsae.

„Ale? Vážně si pořád hraje na hrdinu? Odpírá Ti svou bolest? Své paní? Kterou tolik ctí a miluje, jak stále tvrdí? To je k nevíře...“ kroutila Elies hlavou nad slovy přítelkyně. „Nemyslela bych si, že s ním bude tolik práce. Jevil se přitom tak inteligentně. Co bys vlastně čekala od chlapa... Ale třeba Lancellus cítí potřebu poděkovat Ti za tvou velkomyslnost a věnovat Ti něco své bolesti? Nebo se pletu?!?“ Poslední věta již byla věnována Lancellovi. Ten se pomalu zvedl do pokleku a s hlavou pokorně sklopenou jen šeptl: „Ano, paní...“

Elies a Marsae poté povstaly. Obě již držely v rukou své biče. Elies Lancellovi beze slova hodila na zem kožená pouta. Jen krátce na ně pohlédl, pak zpátky na Elies a se otočil z paní Marsae s prosbou, aby mu je nasadila. Pouta kolem kotníků si již uchytil sám. Poté zůstal klečet a čekal na další příkazy. Ty přišly vzápětí. Paní Marsae mu úsečně příkázala, aby povstal a paní Elies mu bičem ukázala ke sloupům zahradního přístřešku. Až nyní si Lancellus povšiml, že jsou v nich kovová očka a pochopil, že místo nebylo vybráno náhodou a že celá konstrukce slouží i jiným účelům než jen ke chvílím odpočinku paní domu. Přistoupil tedy na určené místo a paní Elies během okamžiku obratně zafixovala ruce i nohy. Lancellus stál široce rozkročený v prostoru a zhluboka dýchal v očekávání toho, co nevyhnutelně nadejde. Ve svém rozpoložení si ani nevšiml, že paní Elies poodstoupila.

Probral se, až když na jeho tělo dopadla první rána! Čekal ji, samozřejmě, ale přesto byl překvapen. Podvědomě zaťal pěsti a zuby i rty stiskl pevně k sobě. Paní Marsae se ho očividně rozhodla nešetřit a tak její rány dopadaly na jeho těla rychlém sledu jedna za druhou. Až po několika ranách, kdy paní na okamžik přestala, si spolu s šířící se bolestí uvědomil, že paní zvolila namísto biče rákosku. Neměl ale čas přemýšlet. Téměř okamžitě zase začala rákoska dopadat a jeho tělo zachvátila další vlna bolesti. Lancellus už se začal i kousat do rtů. Jeho mentální blok byl ovšem zatím ještě silnější. Letitá výchova, že muž přece nedává najevo bolest, natož aby brečel, spolu se studem projevit se takto před milovanou paní, zapříčinily, že Lancellus zatnul svaly, zavřel oči, aby slzy zůstaly skryty alespoň za víčky a jal se za pomoci dalších a dalších úderů paní podstupovat další kolo nelehkého zápasu se sebou samým. Cítil ale, že už slábne. A nebo naopak vyhrává? Několik ran ho totiž už donutilo, aby bolest vypustil vyfrknutím nosem. Netrvalo dlouho unikl první bolestný sten. Zprvu se Lancellus lekl a o to silněji zatnul zuby, ale síly ho už opouštěly. Poznával, že nevydrží déle vzdorovat, cítil, jak si ho bolest více a více podmaňuje a nezadržitelně se dere s každým dalším úderem ven. I slzy už začaly z pod víček prosakovat a pomalu stékat po tvářích. Sténání, nejprve tlumené, nabíralo na hlasitosti.

„Vyhrála jsi.“ zaslechl v tom okamžiku z povzdálí hlas Elies. „Vlastně vyhráli jste oba. Nebojoval totiž s tebou, ale se svou falešnou hrdostí.“  

Lancellus, zpočátku zahanbený svou slabostí, si náhle s překvapením uvědomil, že tím, že bolest nedusí v sobě, ale dovolí jí odejít, stává se pro něho najednou výprask snesitelnějším. To poznání opět zamíchalo už tak rozbouřeným mořem jeho emocí a bolest těla byla najednou upozaděna záchvěvem lásky k paní Marsae. K jeho paní, která mu uštědřenou bolestí pomohla naučit se bolest snášet a pracovat s ní. Uvědomění si této skutečnosti jako by se stalo kouzelným klíčem, otevírajícím jeho ústa: Lancellus náhle totiž uslyšel sám sebe, jak chvějícím se hlasem prosí paní Marsae o slitování. Zanedlouho již Lancellus s dosud vlhkýma očima klečel u své paní a vroucím políbením jejích nohou i trestající ruky stvrzoval svou otrockou oddanost a poddání se její vůli.