Lancellus a Marsae: Setkání a proměna

Lancheloth měl pocit, že spal jen chvíli. Ostatně pohled k oknu ho ujistil, že je stále černočerná tma. I přes přítmí všude kolem ovšem okamžitě seznal, že tu nejsou sami. V pokoji byla jakási dívka. Oběhla ho opatrně a rychle klekla k lůžku paní. Spíše viděl než slyšel, jak jí něco šeptala, budila jí. Proč asi? Jeho podezřívavost se opět probudila – dělal že stále spí, ale vše pozoroval z pod přivřených víček.

Paní vyklouzla z lůžka a zahalila se do šálu, který jí otrokyně podala.

     „Vím, že jsi vzhůru. Musím odejít, klidně spi dál.“

Cítil se trapně, tak jenom mlčky přikývl na souhlas a zachumlal se hlouběji do kožešin.

Obě ženy zmizely. Lancheloth ovšem nedokázal usnout, jak záhy zjistil. Začala ho jímat obava – překvapivě ne o sebe, ale o paní Elies.. Co se asi děje? Kam šla? Může si dovolit vydat se za Ní? Uvědomil si, že mu paní vlastně dovolila volný pohyb po domě. S pochybami se zvedl a udělal několik kroků ke dveřím. V chodbě vládlo podezřelé ticho. Vyklouzl z komnaty, ušel několik metrů chodbou, až zaslechl hlasy na nádvoří. Pokračoval dál tím směrem, aby hned po pár metrech narazil do spěchajícího správce.

     „Co se děje? Co se tu motáš?“ obořil se na Lanchelotha Gardus. „Proč jenom se tady pořád musí něco dít?!!“ prohodil spíše pro sebe.

     „Nevím co se stalo, spal jsem.“ zareagoval ne zcela logicky Lancheloth.

     „To určitě! A kde? Tvá postel je nedotčená.“ zaútočil ihned Gardus.

     „U paní...“ vyrazil do protiútoku Lancheloth. Sám byl v duchu zvědav na správcovu reakci

     „No jistě... Zase jeden blázen! Neměl bys zapomínat, že jsi poslední otrok a dát jí pokoj.

Jste jak kobylky!“ uplivl si Gardus.

     „Nemyslím si, že by to bylo moje rozhodnutí. a vůbec, zodpovídat se mám jí...“ nasupil se Lancheloth. Atmosféra začala citelně houstnout...

     „Nemám čas, uhni, jen zdržuješ.“ Gardus odfrknul a odstrčil neoblíbeného otroka z cesty, aby rázoval dál chodbou s pohoršeným mumláním o nevychovaných otrocích a o tom kam že ten svět spěje. Lancheloth se otočil a pospíchal na dvůr, kde slyšel předtím hlasy. Na nádvoří se právě rozjížděl vůz. Elies mluvila s Gardem.... Očividně vedli spor.

     „Má paní, to, co děláte je nebezpečné.“ Naléhal Gardus. Lancheloth zůstal raději tiše stát v přítmí.

     „Je to nutné. To děvče málem vykrvácelo. Zítra napíšu Aktiniovi list, doručíš ho a koupíš ji pro mne. Přestaň a uvědom si, že jsem mohla být na jejím místě!“ Paní rázně otočila na patě a zamířila do domu. Lanchelothovi nevěnovala téměř ani pohled, jen posunkem naznačila, aby ji následoval. Byl vlastně velice rád, že se mohl konečně něčeho chytit, a tak následoval Elies téměř poklusem. Přesto ji dohonil až po několika metrech, jak rázně kráčela chodbou. Šel za ní, oba mlčeli. Ticho přerušila Elies jen jednou, když Lanchelothovi úsečně přikázala, aby z kuchyně přinesl něco k pití. Paní Elies ho svým chováním znervóznila ještě víc. Z hlasu jí čišela zlost. Byl u ní jen chvíli, ale nic takového ještě nezažil. Působila dojmem dámy, která se za každých okolností ovládá. Raději se tedy rozběhl splnit příkaz. Za chvíli byl zpět s karafou vína.

     „Nařeď ho vodou. Hodně, jsem unavená a ráno musím být v pořádku.“ rozkázala mu tiše Elies..

     „Jak si přejete Paní,“ špitl Lancheloth.

Klesla na lůžko a zachvěla se zimou. Poklekl vedle ní a podával jí pohár. Z očí mu četla obavy. Protáhla se a usmála.

     „Copak? Tebe se to netýká... Spíš tvou paní jsem ohrozila.“

     „Co se stalo?“ vydechl. Jen pomalu začínal chápat, že zloba paní Elies nebyla namířená k němu.

     „Výměnou za tvé druidské přiznání?“ povzdechla si paní. „Aktinius je přední Říman. Bohatý, vlivný a... sadista. Právě jsem ošetřila jeho otrokyni. Nechal ji zbičovat. Je v pátém měsíci těhotenství a pravděpodobně potratí.“

Zablýsklo se mu v očích: “Nesnáším muže, co bijí ženy!“

     „A ženy, co bijí muže?“ otázala se Elies s jistým náznakem pobavení v hlase.

     „To je něco jiného,“ sklopil oči...“Mohu nějak pomoct, paní?“ zeptal se raději.

     „Ty těžko... Věřím, že to tvá paní zvládne. Poslala jsem jí k Marsae, 6 let studovala u mnichů léčení.“

     „Má paní???“ vydechl údivem.

     „Dnes je v ledasčem lepší, než oni. Kdybych onemocněla, budu ji chtít u lůžka. Je velmi zdatná a neodmítá ani nejnižší kastu.“

Mlčel, ale jeho oči prozrazovaly pozvolna rostoucí obdiv vůči ženě, kterou ještě ani neznal - a zvědavost.

     „Tráví spoustu času u lůžek nemocných a nemá čas na vedení domu. Postarej se, ať si občas odpočine.“ pokračovala Elies..

     „Začínám chápat“, hlesl Lancheloth.

     „Ano, mohl by jsi být nezastupitelný, její Gardus nebo Mares?“ usmála se Elies.. „Mimochodem, neodpověděl jsi mi.“

     „Na co, paní?“ vzhlédl k ní vystrašeně.

     „Co říkáš na  ženy, které bijí muže?“

     „Říkal jsem, že to je něco jiného, paní“ odvětil.

     „Ale? Jak jiného?“ útočila dál Elies..

     „Muž je silnější a bije-li ho žena, je to ostuda. ale ne taková jako když on udeří ženu.“ Lancheloth začínal být zřetelně v rozpacích.

     „Zajímavé, jak začneš šeptat... na tohle téma, předtím jsem tě ani nezaslechla... Proč je to ostuda?“ kula Elies železo, dokud bylo žhavé.

     „Já nevím, Paní. Je to přece tak?“ tonul Lancheloth očividně v nemalých rozpacích.

     „Co je tak?“ Paní v očích svítily ohníčky. On cítil, jak se začíná potit.

     „Pokud silnějšího zbije slabší, je to přece hanba“, šeptl.

     „Tohle mne vážně zajímá....Noc je čas na tajnosti... Nějak mám vidiny...Vidím hrátky v trávě při svitu měsíce... Ale? Druidi jsou až tak rozverní?“ smála se Elies.

  „Ty už jsi byl bit i jinak, než v zajetí, a zase tak moc jsi se nestyděl.... Byly v tom spíš jiné pocity...“ stupňovala tlak. Její dotazy šly už přímo na dřeň.

     „Nevím o čem mluvíte, paní.“ zkoušel se ještě bránit pobledlý Lancheloth. Hlas se mu už zřetelně chvěl a po spáncích mu tekly čůrky potu.

     „Pokud mi něco nechceš svěřit, stačí přímo říct, ale nelži mi, nebo ne tebe vezmu bič.

A neopovažuj se lhát ani Marsae, nezasloužíme si to ani jedna. Rozumíš mi?“ zvýšila hlas Elies..

     „Nikdy nelžu, paní.“ šeptl po chvíli Lancheloth.

     „Pak jsi asi nepochopil mou otázku. Ale to nemyslím... Ty už jsi klečel před ženou i tam u vás, přiznej se...“ šla Elies neodbytně za svým cílem

Podíval se na ni, byl bledý, po tváři mu stékal pot, chvěl se.

     „ Jak to víte?“

     „Vidím druidskou kněžku s bičem v ruce. Občas se říká, že čtu myšlenky.“ lakonicky odvětila Elies..

     „To je ale tajemství! O tom nikdo neví! Všichni si myslí že druidi jsou jen muži!“vyhrkl dílem překvapeně, dílem zděšeně otrok u jejích nohou.

Elies se rozesmála:

     „Nezajímají mě druidi a jejich pohlaví. Jen ty a tvá povaha. Nemáš se proč stydět, poznala jsem to po pár minutách našeho setkání.“

     Lanchelothův pohled se zavrtával do podlahy a jeho tělo se třáslo stále zřetelněji. Neřekl ovšem ani slovo.

     „Přitahují tě energické a vládnoucí ženy. Vzrušuje tě bolest z jejich rukou a bojíš se sám sebe. Řím je v mnohém zkažený, ale tohle už tu máme vyřešené.“ promlouvala k němu tichým, vemlouvavým hlasem Elies.

     „Druidi nežijí se ženami“, špitl opět on, jakoby na obranu.

     „Nesmysl. Snažíme se žít s těmi, které milujeme a poskytnout jim rozkoš. Vzájemnou.

A teď nemluvím o sexu, ke kterému tě nutili.“ kategoricky pronesla Elies..

Bylo na něm přímo fyzicky vidět jak mu téma hovoru začíná být bytostně nepříjemné.

     „Půjdeme spát? Jsi unavený?“ změnila Elies náhle téma hovoru. Vzhlédl k její tváři s výrazem vděku a jen přikývl.

     „Jsem ráda, že pokud něco pokazíš, nemusí tě paní hned vyhodit. Stačí, když ti to prostě přátelsky vytkne – a seřeže tě.“ dodala Elies s úsměvem. Bylo přitom vidět, že se dobře baví. Lancheloth se nadechl – ale z jeho úst nevyšlo ani slovo

     „Nemyslím krutě, jen důsledně a s citem.“ usmála se Elies. „Myslím, že se jí budeš líbit.“

A Elies se znovu stočila na polštář. Lancheloth se mlčky choulil na zemi a stěží dýchal.

     „Mimochodem... Miluješ ji?“ zabrousila Paní Elies náhle k jinému tématu.

     „Koho, paní?“ nechápal Lancheloth.

     „Svou druidku. Chceš se k ní vrátit?“ osvětlila Elies svůj dotaz.

Lancheloth stáhl hlavu mezi ramena a neodpovídal.

     „Vím, že se ti stýská po domově, zatoulal jsi se daleko. Ale stýská se ti i po ní? Čeká na tebe?“ tázala se jemně, ale neodbytně Elies..

     „To už je minulost, paní.“ spíše vydechl než řekl. Chvění jeho hlasu prozrazovalo nemalé pohnutí. „Naše cesty se dávno rozešly. Možná už je Elain mrtvá.“

     „To je mi líto, ale s jednou láskou život nekončí. Ztratila jsem jich několik, než jsem našla tu pravou. Vyspi se, kdo ví, koho potkáš zítra.“ pronesla Elies soustrastně.

Lancheloth využil okamžitě nabídnuté záminky a s viditelnou úlevou, že nepříjemný rozhovor končí, se zavrtal opět do kožešin. Paní Elies opět usnula téměř v mžiku. On ovšem ještě dlouho přemýšlel.

Rozbouřená mysl i vroucí krev v žilách mu nedaly usnout A ráno ho probudily hned první paprsky. Paní ještě spala, ležel tedy bez hnutí, aby ji nevzbudil, a přemýšlel co asi nový den přinese.

     Pak do pokoje vtrhl Gardus. Vrhl na Lanchelotha vražedný pohled, zatímco klesal k lůžku paní Elies.. Ten jeho pohled mlčky opětoval... Příchod správce ho ovšem zneklidnil. Zase se něco stalo? Elies otevřela oči a odpověděla na pozdrav.

     „Povídej, už vnímám.“ Gardus jí zavalil informacemi z domu a panství. A Lancheloth pomalu pochopil, že paní takhle začíná všední den. Náhle sebou trhl, když zaslechl jméno, které ho tolik zajímalo.

     „Paní Marsae poslala časně ráno zprávu - dítě je mrtvé, ale děvče přežije. Nebyla jen zbičovaná...“ Gardus se zajíkl.

     „Ovšem. Znásilnil jí.“ Vyskočila Elies zprudka z lůžka. Lanchelothovi se udělalo špatně od žaludku.

Hovor pokračoval.

     „Potřebuje vykastrovat. Parchant. Koupel, snídani. Dej zapřahat.“ Hlas paní Elies zněl nadmíru zlostně. Lancheloth se mimoděk přikrčil na svém loži a i Gardus spěšně vyklidil pole. Chvíli bylo v pokoji ticho. Lancheloth tázavě a s obavou pohlédl směrem k Elies, jež zamyšleně přecházela sem a tam.

     „Není to poprvé, co jsem ošetřovala jeho oběti. Vím, co dovede.“ vysvětlila mu.

     „Přesně proto nenávidím Řím“, procedil Lancheloth mezi zuby

     „Jak krásná musí být tvá zem, když se tam nic podobného neděje.“ odsekla ironicky paní Elies..

Do komnaty vtrhly 3 mladé rozesmáté otrokyně.

     „Koupel je připravená, paní Elies... Budeme vás koupat my nebo on?“ zeptala se rusovláska a koketně mrkla po Lanchelothovi, který sebou zděšeně trhl

     „Je nějaký neopeřený.“ smála se druhá.

     „Jak si poradíš se služebnictvem, správče?“ rozesmála se Elies.. Veselost, již vnesly do pochmurně započatého rána otrokyně jako by ji nakazila také. Lancheloth raději mlčel a proklínal své rudé tváře.

     „To je správce paní Marsae, hleďte se k němu chovat slušně nebo mu půjčím své důtky, ještěrky.“ zahrozila paní Elies prstem směrem k rozjíveným otrokyním. Děvčata si ho okamžitě přestala dobírat, ale pohledy ho zkoušela škádlit dál.

     „Nepůjdeš se najíst?“ nabídla mu Elies ústup.

     „Děkuji Paní,“ věnoval jí Lancheloth vděčný pohled, ale nějak mu přišlo zbabělé dát se na útěk před partou děvčat. „ Já nějak nemám hlad...“

     „Pak mě můžeš s ještěrkami vykoupat a obléct... Nebo raději dohlédneš na zápřah?“ hrála si s ním Elies.

     „Myslím, že na dvoře se pro mě najde lepší uplatnění,“ vycouval Lancheloth okamžitě, mírně pobledlý. Veselý smích slyšel ještě kus cesty na dvůr. Prohlédl povoz, okování koní a další náležitosti. Paní se pořád nevracela, sedl si tedy na dvoře a pohroužil se do svých myšlenek. Pociťoval nervozitu z toho, co ho čeká, ze setkání s novou paní. Paní Elies přišla zhruba za půl hodiny, byla očividně svěží, krásně oblečená a nikdo by nehádal jak krátkou má za sebou noc.

     „Pojď sem.“ rozkázala Lanchelothovi úsečně. Něco přitom držela v ruce. „Učili tě ve Stájích otroků rituál a pravidla nebo jsi se bouřil a nic neposlouchal?“ zkoumavě se otázala Elies..

     „Nevím jaké jsou tu zvyklosti, paní,“ přiznal Lancheloth rozpačitě a poprvé cítil potřebu se ospravedlnit. „Popravdě, měli mě nejspíš za neprodejnou investici, vhodnou maximálně do dolů.

     „Bez obojku nemůžeš z domu.“ informovala ho Elies..

     „To jste říkala, paní,“ kývl na souhlas.

     „Ale obojek ti nasadí pán nebo paní až po slibu poslušnosti. Paní Marsae tě s ním seznámí, aby jsi teď mohl ven, půjčím ti svůj. Ty ani nikdo z domu neprozradí, že nejsi zasvěcen. Pokud neuspěješ, požádáš mne o nasazení a rituál, pokud ano, bude na tvé nové paní, aby ti nasadila svůj.“

     „Děkuji vám, paní. Nezpůsobím vám tím těžkosti?“ zeptal se opatrně Lancheloth.

     „Jen kdyby jsi moc mluvil. Navenek vše vypadá správně. Oficiálně tě prodám tvé nové paní.“

Při těch slovech sebou Lancheloth opět sotva znatelně trhl.

     „Nebudu se zdržovat rituálem a žádat tvůj slib pro den, dva v mých službách. Ber to tak, že mne zastoupila tvá tajemná.“ smála se Elies a Lancheloth pocítil slabost v oblasti žaludku.

     „A teď naskoč na vůz nebo mám zavolat kočího? Pak si už nepromluvíme...“ ukončila Elies rázně jeho váhání a rozpačité přešlapování.

     „Přestaň se klepat a pobídni koně. Marsae řeknu, že ani neumíš pomoct paní při nastupování do vozu. Jsi zkrátka nevychovaný, ale pokud si dá práci, jsi vzdělatelný.“ Lancheloth pohlédl na paní Elies pohledem štvané zvěře, ale poslechl a vůz se rozjel.

     „Ostatně pokud si padnete do noty, ještě se uvidíme – budeš se učit od Garda a Marese. Je toho hodně, co musíš umět, máš-li být paní oporou.“

Cestou si toho nakonec mnoho neřekli, Lancheloth se chvěl a upadal do vnitřních záchvatů přemýšlení.

Paní si z něho utahovala, smála se, ale když mu ukázala cíl cesty, už ani nemluvil. Z vozu ho vyhnala a na nádvoří spíš vklopýtal.

     „Vzpupný a hrdý? Co to o tobě šířili za pomluvy?“ zabručela Elies.. Ani se nevzmohl na slovo, měl dost starostí aby se držel na nohách. Elies se tvářila tak, že snad ani odpověď nečeká.

     „Kde máte paní?“ obrátila se na staršího muže, který nesl koš s ovocem.

     „Dobrý den, paní Elies. Paní Marsae je v horách.“ odpověděl uctivě oslovený.

     „Pomoz mu.“ nařídila Lanchelothovi Elies.. Ten okamžitě uposlechl, očividně byl velice rád za každé zaměstnání, které ho odvedlo od jeho myšlenek. Následoval neznámého muže až skončili oba v kuchyni.

     „Děkuji ti za pomoc. Je nás málo, ale paní nemůže mít nikoho nespolehlivého.“ vydechl muž a zadýchaně usedl. „Paní Elies najdeš v knihovně o patro výš, vzal bys jí občerstvení? A vezmi si i pro sebe. Jídla je dost, pacienti platí hlavně jím.“

Lanceloth mu poděkoval, vybral pro paní Elies ty nejlepší kousky a zanesl jí je do knihovny.

     „Posaď se a dej si, budeš potřebovat sílu.“ usmála se paní a dál se věnovala svitku. „Chceš ještě něco vědět, než přijde tvá paní?“

     „Děkuji vám, paní Elies, ale já nemám hlad.“ odvážil se tiše odporovat. Elies postřehla jeho chvění.

     „Nebo víno? Málo jíš.“ Bylo zřejmé že se mu do jídla nechce.

     „Mám ti to dát příkazem?“ hlas paní Elies okamžitě nabyl na důrazu.

Lancheloth si třesoucí rukou nalil pohárek vína a téměř jej obrátil do sebe.

     „Nebo tě mám rovnou seřezat? Kdepak má Marsae asi důtky? Tak a teď kus toho dortu.“ Elies se bavila. Méně už Lancheloth. Se zřejmou neochotou si vzal zákusek a začal se v něm rýpat, každé sousto jakoby do sebe tlačil násilím. Přesto, povzbuzován přísným pohledem paní Elies, se mu podařilo ho do sebe nasoukat celý.

     „Dobrý den, má paní, jsem rád, že vás vidím!“

Lanchelothem to šťastné zvolání cuklo. Do místnosti vtrhl jako velká voda  muž a klesl Elies k nohám. Zatímco jí láskyplně líbal kotníky, paní se rozzářily oči a natáhla ruku. Otrokova hlava vklouzla pod její dlaň a on na moment zavřel blaženě oči.

     „Já také, Maresi. Chyběl jsi mi.“

Lancheloth si ve zlomku okamžiku pod dojmem té scény tak bolestně uvědomil, co mu v jeho životě nejvíc chybí... Sklonil proto hlavu ani ne z diskrétnosti či rozpaků, ale spíše proto aby skryl stopy slz ve svých očích.

     „Přijel jsem pro vás, má paní.“ pokračoval muž, jménem Mares. „Gardus říkal, že jste jela bez kočího. Paní Marsae přijela se mnou také. Šla se umýt po cestě. Mám Vás přivítat a oznámit, že hned přijde.“

Lanchelothovi se po těch slovech vrátila třesavka. Už je to tady, okamžik, kterého se tolik bojí. Sotva si trochu zvykl před paní Elies a opět ztrácí i tuto jistotu. Postřehl přitom, že Mares se po něm kouká se zřejmým pochopením. Na znamení vděku nenápadně kývl hlavou Maresovým směrem. 

     „Seznamte se.“ kývla jim Elies a oba muži si na její pokyn podali ruce. Vzápětí se ovšem ozvaly kroky a vešla světlovlasá žena.

     S Lanchelothem se v tom okamžiku zatočil celý svět. Téměř mimoděk klesl na kolena a  naprosto ochromeně vnímal, že paní Elies mu z krku odepíná obojek. Paní domu si ho mlčky prohlížela, zatímco on se ztrácel v jejích nekonečně modrých očích.....

     „Nějak je poslední chvíle úplně mimo...“ konstatovala Elies směrem k Marsae.

     „Ano?" usmála se ona. Lancheloth nevěřil, že by to bylo možné, ale ještě zkrásněla. Měl pocit, že ta žena vymazala z jeho hlavy jakékoliv pomyšlení na ženy před ní. Byla tu jen ona. Jeho paní. Očarován klečel a nemohl od ní odtrhnout pohled. Elies a Marsae se mezitím srdečně přivítaly. Elies poté Marsae stručně představila jejího nového otroka. Lancheloth v tu chvíli toužil být menší a ještě menší. Neodvažoval se zvednout zrak a jen jakoby z dálky slyšel, jak se paní Marsae pokouší vyslovit jeho jméno.

      „To tvoje jméno je o zlomení jazyka . Budu ti říkat Lancellus po našem. Co ty na to, budeš na to oslovení slyšet?“ promluvila Marsae poprvé přímo k němu s náznakem pobavení v hlase.

     „Eeee... Cokoliv si budete přát... Paní Marsae.“ vyhrkl Lancheloth, nyní tedy už Lancellus.

Elies se rozesmála a Marsae se přidala:

     „Opravdu vzpupný a nezkrotný, nespletla jsi se, drahá Elies? Mám hlad, najíte se se mnou?"

     „Děkujeme, ale nebudeme zdržovat.“ odvětila Elies přítelkyni. „Těšíme se domů. Doufám, že se Ti bude líbit nový otrok. Docela mne pobavil, třeba na tom budeš stejně. Pokud dáš na mou radu, klidně ho seřež, prospěje mu to." Pobaveně dodala Elies a Lancellovo zrudnutí a zajíknutí jí zjevně potěšilo. „Měj se krásně a snaž se....Lancelle.“

      Paní se rozloučily, Mares Lancellovi kývl, obřadně pozdravil paní Marsae a společně s paní Elies svižně vyšli z domu. S nepochopitelnou směsicí hrůzy i potěšení si Lancellus uvědomil, že osaměli a on není právě moc schopen slova. Nevěděl co dělat, kam dát ruce, kolena se mu chvěla, krk se mu svíral. Raději tedy mlčel a hleděl do země. Jen občas se odvážil kradmo pohlédnout na paní Marsae. Téměř pokaždé se však jeho pohled střetl s jejím, následkem čehož on okamžitě sklopil zrak. Paní Marsae mlčela také. Pohodlně se posadila a jen gestem mu ukázala, kam má pokleknout. Ticho ovládlo pokoj, ač Lancellus měl dojem, že i zvuk jeho dechu představuje nepředstavitelný rámus. Paní Marsae se tvářila dílem zamyšleně, dílem pobaveně. To když sledovala jak není schopen snést její pohled. Ta situace se pomalu ale jistě začínala stávat pro Lancella nesnesitelnou.    

     „Máš hlad? Kolik jsi toho dnes snědl?“ prořízl náhle ticho hlas paní Marsae, až sebou Lancellus trhl.

     „Děkuji, paní, ale hlad nemám“ hlesl tiše, poznatelně chvějícím se hlasem.

Paní Marsae se na něho zkoumavě podívala, ale neřekla nic. Místo toho zazvonila na zvonec, který měla poblíž ruky a zanedlouho vstoupil jeden z otroků. Poručila přinést víno a připravit večeři. Otrok mlčky kývl na znamení, že rozumí a bez meškání odběhl, aby splnil přání paní. Pozornost se tak znovu přenesla směrem k Lancellovi. Paní mu začala klást nejrůznější otázky. Zprvu spíše konverzačního rázu, postupně ale dotazy paní Marsae začaly mířit více a více na tělo. Lancellus odpovídal tiše, pomalu, zdráhavě, občas se zadrhával – především při osobně laděnějších dotazech. Odmítnout odpovědět jej však nenapadlo, ony studánkově modré oči jakoby ho začaly zcela ovládat. Cítil, že kdykoliv sebere sílu a pohlédne do nic, je ztracen. Sdělovaly mu jasně, že jejich majitelce nelze říci ne, nelze ji odmítnout. To ostře kontrastovalo s hlasem paní Marsae, který byl velmi tichý, leč o to autoritativnější. Výraz jejího obličeje mu nedával znát co si myslí, zda je s jeho odpověďmi spokojena, což jen umocňovalo Lancellovu nejistotu, která ho užírala zevnitř. Čas tedy zvolna plynul, Lancellus měl tolik starostí sám se sebou, že ani netušil jak dlouho je zpovídán. Paní Marsae ho příliš nepřerušovala, jen občas položila upřesňující dotaz nebo ho vyzvala, aby jí dolil pohár. S určitým překvapením zjišťoval, jak postupně začíná otevírat paní Marsae svou duši víc a víc a sděluje jí věci, které by si nepomyslel, že vůbec někomu řekne.   

Náhle se otevřely dveře a do místnosti znovu vstoupil otrok, tentokráte s večeří. Mlčky paní Marsae obsloužil, vrhl letmý pohled na Lancella, klečícího nehnutě před paní Marsae a stejně tak nenápadně jako vstoupil i odešel. Než se stačil rozkoukat, paní Marsae před Lancella beze slova postavila misku s jakýmsi pokrmem. Podíval se na ni udiveně:

     „Děkuji, paní. Ale já nemám hlad, opravdu...“

     „Jíst se musí. K čemu by mi byl otrok, který nebude mít sílu a energii...“ přerušila Lancellovy výmluvy rázně Marsae.

     „Když ale já... Opravdu nemůžu...“ koktal Lancellus, leč paní Marsae jeho slova opět bez ohledu na cokoliv utnula:

     „Nebudu jíst sama.“ Její slova mrazila.

     Lancellus pohlédl paní Marsae do očí a jejich výraz ho přesvědčil, aby se bez dalších slov protestu sklonil k misce s pokrmem. V jejím pohledu se zračila taková autorita, že vlastně ani nepotřebovala k docílení žádaného efektu bič. V tom okamžiku, kdy se Lancellova hlava sklonila bez jediné známky odporu k misce, rozhostil se na tváři paní Marsae blažený výraz spokojenosti a vítězství. To již Lancellus ale neviděl. Soukal do sebe se zjevným utrpením sousto za soustem, každé polknutí znamenalo boj se sebou samým a Lancellus tak poprvé v praxi poznával co to znamená potlačit svou vůli a plně se odevzdat přání paní.

V tichosti oba, paní i otrok, dojedli. Lancellus se zvedl ve snaze vyhnout se tichu, které tak mučilo jeho nervy, nebo dokonce dalším nepříjemným otázkám své nové majitelky. Paní Marsae ho však zastavila s tím, že nádobí uklidí otrok.

     „Měli bychom si spolu promluvit ještě o jedné důležité věci. O budoucnosti.“ Po těchto jejích slovech Lancellus strnul a v obavách pohlédl na paní Marsae.

     „Asi už jsi pochopil, že já i Elies máme ne úplně obvyklý vztah ke svým otrokům. Nenech se ale  mýlit. Není to o tom, že bychom otroctví neschvalovaly nebo že bychom byly změkčilé a neuměly si své otroky vychovat k respektu vůči nám. O tom se ostatně sám přesvědčíš, bude-li to třeba. Myslíme si ale, že se lepší, když se otrok motivován oddaností a řekněme i láskou, než jen strachem. Stává se pak lepším služebníkem. a to bez toho, A nemsí se investovat přemíra energie do jeho kontroly. Zatím nám tenhle přístup nese ovoce. Ostatně v Římě není problém si mezi otroky vybírat. Nechám tedy na tvé svobodné vůli, zda si vybereš cukr nebo bič.“ hovořila paní Marsae k Lancellovi tiše, leč důrazně. On bez hnutí klečel u jejích nohou, s očima upřenýma k její tváři a jakoby bez dechu lapal každé slovo paní Marsae.         

     „Elies má o tobě velmi dobré mínění. Je to má dobrá přítelkyně a rozumíme si. Rozhodla jsem se proto dát na její instinkt a přijmout tě do svých služeb. Na dva dny ti dám svůj obojek. Po uplynutí té doby ti ho zase sejmu a zeptám se tě, zda ho chceš přijmout, tentokrát už se vším, co k tomu  náleží. Ano?“ 

Intonace hlasu a především důraz, jaký paní Marsae položila na poslední slovo, vedl Lancella k pochybám, zda je to ze strany paní otázka či oznámení. Síly mu stačily jen na to, aby souhlasil.

     „Ano... Paní,“ hlesl.

     „Výtečně. Jsem ráda, že si rozumíme.“ zasmála se spokojeně Marsae a její zvonivý smích se nesl pokojem.

     „Na stole leží můj obojek. Podej mi ho a popros o nasazení.“ zvážněla náhle Marsae.

     „Porušujeme římská pravidla, tak ať alespoň vím, že to opravdu chceš...“

Lancellus vyskočil tak překotně, že to vzbudilo tu Marsae další smích. V mžiku opět klečel před ní, hlavu pokorně skloněnou a vztáhl k Marsae ruce, v nichž třímal obojek.

    „Paní Marsae, prosím Vás o nasazení Vašeho obojku...“ Lancellův hlas se slyšitelně třásl, těžko říct, zda obavami či vzrušením.

Paní beze slova povstala z divanu, na kterém si hověla, přistoupila ke klečícímu Lancellovi. Jeho oči se v tu chvíli fascinovaně zabodávaly do jejích kotníků. Vzala si z jeho napřažených rukou obojek. Poté ho pomalým krokem obešla, až stanula za jeho zády. Klečel bez hnutí, jeho dech se stával rychlejším. Najednou sebou lehce trhl, to když poprvé ucítil na svém krku její ruce, nasazující mu obojek. Jediným škubnutím Marsae zacvakla sponu a pruh kůže se utáhl kolem Lancellova krku. Ani moc, ani málo, tak akorát. Lancellus sice mohl pohodlně dýchat, obojek nebyl utažený natolik, aby ho škrtil, ale při každém nádechu cítil jeho sevření, připomínající mu jeho postavení. V Lancellově zorném poli se náhle zjevila nožka paní Marsae, která mezitím opět stanula před ním. Okamžitě mu došlo, co se po něm žádá. Sklonil se k nastavené nožce a pln pokory ji na výraz díků políbil, to samé pak zopakoval i s druhou.

     „Děkuji Vám, paní...“ Tón jeho hlasu i očividné rozechvění jasně vyjadřovaly pocity, jež se snoubily v jeho nitru. Radost, štěstí, lásku, ale i očekávání, napětí a obavy.

     „Tímto jsem tě přijala do své domácnosti a pod svou ochranu. Každé moje slovo bude pro tebe zákonem. Pamatuj si to a chraň se toho udělat mi ostudu nebo se jinak provinit. Přesto ti dávám šanci navrátit se ještě do domu paní Elies. Jak jsem řekla, za dva dny ti obojek sejmu a znovu se tě zeptám, zda ho chceš nosit. To již ale trvale a se vším, co to obnáší. Teď vstaň.“ rozkázala Marsae Lancellovi.

     „Ukážu ti dům, představím tě ostatním, vysvětlím ti tvé povinnosti a denní harmonogram.“ oznámila mu dále paní Marsae a bez dalšího otálení vykročila směrem ke dveřím. Lancellus ji hbitě následoval. Důkladně ho provedla po domě i hospodářském zázemí, pečlivě mu osvětlila jeho povinnosti i provoz  panství a nakonec jej představila svým otrokům. Ti si Lancella s nepokrytou zvědavostí prohlíželi, což mu nebylo příliš milé. Nikdy nebyl rád středem pozornosti. Naštěstí po něm nikdo nic nechtěl, tak jen stál vedle paní Marsae a snažil se tvářit nezúčastněně. Čas od času pokradmu pohlédl směrem k paní. Zdálo se, že si ho nevšímá a neměla se k tomu mu se situací, v níž se necítil dobře, pomoci. Stál raději bez hnutí a snažil se zachovat kamennou tvář. Šlo to ve Stájích otroků, proč by to tedy nemohlo jít zde, říkal si. Nakonec se do svých myšlenek zabral natolik, že téměř přeslechl hlas paní Marsae, velící mu, aby ji následoval. Šel pár kroků za ní, procházeli celým domem směrem dovnitř, do soukromých prostor. Lancellus s pocitem uklidnění kvitoval, že už se začíná v domě docela orientovat. S překvapením však poznal, že už nemyslí na útěk, jak tomu bylo ještě v době paní Elies. Ty oči! Ty nádherné modré oči! Stále se jich nemohl zbavit, pořád je viděl před sebou. To, co nedokázala bolest a všechny biče Stájí otroků, dokázaly ony, oči paní Marsae. To teprve ony ho dokázaly zotročit. Zasažen tímto poznáním si začal uvědomovat, že v jeho nitru začíná přebírat vládu jiná touha, než myšlenka na útěk - přání zůstat nadosmrti v blízkosti paní Marsae.

Paní Marsae se náhle zastavila. Lancellus, pohroužen do svých myšlenek, do ní téměř vrazil.

     „Tady je tvůj pokoj, zde budeš spát!“ oznámila mu Marsae suše, jeho prohřešek však velkomyslně přehlédla, téměř jakoby tušila, co se v jeho hlavě odehrává za zápas.

     „Pokud ses snad ještě nezorientoval, mé pokoje jsou opodál. Tvým hlavním úkolem bude být mi k službám. Rozumíš?“ Lancellus opět jen mlčky přikývl.

     „Dobrá. Hned si tě vyzkouším.  Zajdi do kuchyně a přines víno a ovoce do mého pokoje.“ Bez dalšího slova se Marsae otočila a Lancellus už jen polozasněně stál na chodbě jako sloup a sledoval jak se za ní zavírají dveře jejích soukromých pokojů.  Až když ji ztratil z dohledu, probudil se ze svého vytržení a rozběhl se o to rychleji ke kuchyni, aby splnil příkaz paní. Bylo mu jasné, že není radno nechat ji dlouho čekat. Schody bral proto po dvou, ale dával pozor, aby nic nevysypal, nerozlil nebo nerozbil. Do pokoje paní Marsae vtrhl jako vítr, udýchaný, jen stěží popadal dech. Položil karafu s vínem i tác s ovocem na  stůl před paní a doslova sebou plácl o zem. Chvíli setrval bez hnutí a jen čekal, zda si paní povšimla jeho zpoždění. Bylo však ticho, tak se po chvíli odvážil vzhlédnout a podívat se směřem k paní. Okamžitě ovšem strnul, neboť jeho pohled neomyslně jako první padl na bič, který paní Marsae držela v ruce. Současně s tím mu přeběhl mráz po zádech a v obličeji zbledl. Jeho vytřeštěné oči se nemohly odtrhnout od rukou paní. 

     „Elies mi radila nezanedbávat tvou výchovu....“ přešla Marsae bez dlouhých řečí k věci. „Vím, že tě bili. Je to tak?“

Lancellus jen polkl a neschopen slova pouze kývl hlavou na znamení souhlasu.

     „Ovšem, bojoval jsi a nevzdával se s myšlenkou na svobodu.“

Lancellus raději mlčel.

     „Se mnou nemusíš bojovat, nechci tě zlomit. Chci tě jen přiblížit k sobě, umožnit ti, abys pochopil sám sebe.“ pokračovala Marsae. „Pokud nechceš zůstat, smíš odejít do svého pokoje. Ale ty zůstaneš, že? I když se bojíš, tak neodejdeš. Vím to. Cítíš to stejně?“ 

     „Ano... Paní...“ hlesl Lancellus s očima jako přikovanýma k podlaze.

     „Podívej se mi do očí!“ zvýšila Marsae náhle hlas.

Lancellus sebral veškerou sílu a pomalu, pomaloučku pohlédl do očí paní Marsae. Cítil, jak se mu její pohled zavrtává až na dno jeho duše.

     „Chci, abys pochopil, že ti nechci ublížit.“ promlouvala k němu dál Marsae. 

Lancellus opět jen přikývl a fascinovaně hleděl do jejích hlubokých modrých očí.

     „A přesto chci, abys ucítil na své kůži můj bič, kterého se teď tak bojíš. Běž vedle, svlékni si šaty a přijď mne o to požádat.“ Hlas paní Marsae náhle nepřipouštěl pochyb. 

Lancellus chvíli klečel bez hnutí jako by mu až postupně docházel obsah Marsaeiných slov. Ještě jednou jí pohlédl do očí, snad doufal, že se jedná jen o žert. Paní Marsae na něho ale hleděla bez jediného slova a její tvář se podobala kameni. Lancellus tedy pomalu začal vstávat a ještě pomaleji zamířil směrem ke dveřím. Ani nyní jej však paní Marsae nezastavila. Sklíčen odešel do svého pokoje a tam rozvažoval co udělat. Cítil, že se stydí, že má strach, zároveň byl k paní Marsae přitahován neskutečnou silou. Pochopil, stejně jako věděla ona, že nemá volby. Poprvé si uvědomil její moc nad svou osobou. I to, že ona o své moci moc dobře ví. S povzdechnutím se začal svlékat... Chvíli mu trvalo, než sebral sílu k návratu. Bylo jí potřeba nemálo. S odložením šatů jako by přišel i o veškerou svoji sebedůvěru. Poslední metry, dělící ho od paní Marsae, Lancellus překonal nápadně rychlým krokem a překotně klesl k jejím nohám. Paní Marsae se na něho pobaveně podívala. Rozdílnost jejich postavení byla zřejmá více než kdykoliv jindy – a oba o tom věděli.

     „Tak rozhodl jsi se?“ položila Marsae Lancellovi očividně toliko řečnickou otázku. „Chci to slyšet od tebe.“

     „Ano, paní...“ lezlo pomalu z Lancellova sevřeného hrdla. „Prosím Vás...“

     „A samozřejmě, že mi to řekneš do očí! A nahlas!“ rázně Lancella přerušila Marsae.

     „Prosím Vás... Paní... O bolest z Vašich rukou.“ vymáčkl ze sebe silou vůle chvějící se Lancellus.

Marsae ho zlomek okamžiku nechala vydechnout a poté mu ukázala směrem k divanu.

     „Tam.“

Lancellus se zvedl z pokleku a šouravým krokem se spíše doplížil než došel na určené místo.

     „Lehni si.“ rozkázala paní Marsae úsečně. 

Lancellus si lehl na břicho na divan a čekal. Všechny své síly upínal na to, aby ovládl svůj třas. Cítil, že se bojí, že cítí před paní Marsae stud, ale také si uvědomoval pocity blížící se jistému očekávání, až vzrušení. Marsae mu však nedala čas, aby nějak hlouběji zpytoval své nitro.   

     „Roztáhni víc nohy.“ přišel další příkaz paní Marsae. I ten byl okamžitě splněn.

Náhle Lancellus ucítil dotek na svých zádech! V prvním okamžiku zatnul svaly a strnul jako socha, aby vzápětí do jeho mozku dorazila informace, že na jeho tělo nedopadl úder biče, ale že po jeho zádech přejíždí ruka paní Marsae. Tu ho spíše pohladila, tu mu zase dala pocítit ostrost svých nehtů. Lancellus se zděšením poznal, že jeho tělo nenechává toto počínání paní Marsae bez odezvy. S pocitem, že je rudý až za ušima, podvědomě přitiskl pánev hlouběji mezi polštáře. Ve zlomku okamžiku se však jeho dojmy změnily, to když se do jeho zad zakousl ostrý zub bolesti. Paní Marsae zasadila první úder. A hned následoval druhý, třetí, čtvrtý, s mírnou přestávkou pátý, šestý... Marsae střídala místa, její přesné cílené rány zasahovaly střídavě celou plochu Lancellových zad, od lopatek až po hýždě. Lancellus zatnul pěsti i zuby, až se kousal do rtů, ale vydržel bez hnutí aniž by mu z úst unikl jediný sten. V jeho mysli rezonovala jediná myšlenka: dokázat paní Marsae svou mužnost tím, že snese výprask, aniž by hnul brvou. Pokusil se podobně jako ve Stájích otroků osvobodit svou mysl, aby se povznesl nad bolest těla a  rány nevnímal. S údivem však seznal, že taktika, která úspěšně fungovala ve Stájích, v konfrontaci s paní Marsae zklamala. Přišel totiž o výhodu nenávisti k zotročitelům. O touhu setkat se v podsvětí znovu se svou milou Elain. Třebaže se mu každý úder paní Marsae bolestivě zarýval do masa, mnohdy citelněji, než dosud poznal, Lancellus si uvědomil, že situaci vnímá jinak.  Zažíval pocity, o nichž se domníval, že je znovu nepozná, pocity, kterých si užíval kdysi dávno s Elain. Výprask mu náhle nepřišel ponižující jako ve Stájích, tedy vlastně ano, ale prim hrály vjemy jiné. Lancellus cítil, že bolest z rukou paní Marsae přijímá bez odporu, s povděkem – a láskou. Najednou mu to tak přišlo přirozené a správné. Celé to poznání bylo velice osvobozující.

     Lancellus neměl představu, kolik ran mu Marsae uštědřila. Nepočítal je, na to byl příliš zahlcen svými pocity a dojmy i téměř panickým úsilí ovládat se a nedat na jevo sebemenší známku slabosti. Chvíli mu tedy trvalo, než pochopil, že další rána již nepřijde, že je vše u konce. Přesto zůstal ležet a zatímco bolest pozvolna odeznívala, čekal na pokyn paní Marsae, že může vstát. Poté, co ho vyzvala, vstal a poděkoval jí opětovným políbením nohou. V okamžiku, kdy sklonil hlavu k jejím nártům, rozhostil se na Marsaeině tváři nenápadný, ale o to spokojenější úsměv. Věděla mnohem lépe, než on si prozatím uvědomoval, že vyhrála, a on je bezezbytku její. Marsae věděla, že právě získala oddaného otroka, a to bez toho, aby v něm zlomila muže. Jelikož se však dobře orientovala ve spletitosti lidské duše, věděla, že na sobě nesmí dát nic znát a musí být navenek chladná a tvrdá.

     „Dobře. Potěšil jsi mě, vydržel jsi bez jediného pohnutí, ani jsi nezasténal.“ nahradila Marsae reálný bič pomyslným cukrem. Spokojeně v duchu kvitovala záblesk hrdosti na sebe sama v Lancellových očích.                     

     „Řeknu ti ještě pár slov k tomu, jak já vidím budoucnost.“ pokračovala Marsae v hovoru k Lancellovi.

„Pokusíš se stát dobrým správcem – to je na tobě. Ptej se, dívej se, uč se a snaž se. Zároveň se ale chceš stát mým osobním otrokem. Dobrá, dám ti tu šanci. Budeš tedy co nejvíc po mém boku, abys poznal mé zvyky a znal má přání. Mám hodně práce a jsem často mimo usedlost, pokud ale budu v domě, nehneš se ode mne ani na krok, nenařídím-li jinak nebo pokud nebudeš mít něco neodkladného. V tom případě mi to oznámíš a poprosíš o můj souhlas. Je na tobě, zda mne přesvědčíš, že chci mít osobního otroka, jak mi vychvaluje Elies, nebo se mi budeš pouze motat pod nohy a zdržovat mne, jak tvrdím já.“ hlas Marsae zněl dosti pobaveně, Lancellovi ovšem zjevně do smíchu příliš nebylo.

     „Pro dnešek tě propustím. Dobře si odpočiň, budeš to potřebovat“ ukončila rozhovor.

     Lancellus poklekl, políbil paní obě nohy a popřál jí dobrou noc. Poté vstoupil do přiděleného pokoje a bez dlouhého rozhlížení ulehl na prosté, ale čisté lože. Spánek se mu však dlouho vyhýbal, hlavu měl plnou událostí posledních dní. A především ty modré oči viděl stále před sebou. Jejich pohled ho neopustil ani poté, co konečně usnul... 

     Další den proběhl ve znamení seznamování se s průběhem každodenního života v domácnosti paní Marsae. Lancellus měl práce nad hlavu, nevěděl kam dřív skočit, všechno pro něho bylo nové. Večer ulehl na lože unavený jako příslovečný pes. Přesto však uvnitř cítil, že mu ten život nevadí. Měl co jíst, měl co na sebe, netrpěl chladem ani jinou nepohodou, sám sobě musel přiznat, že se vlastně v mnoha ohledech má lépe než u druidů, a to včetně doby, než se galští kněží museli začít skrývat před římskou mocí. A především, byla tu paní Marsae. Nechápal, jak se to možné, ale svou osobností , šarmem a krásou si ho každým dnem podmaňovala více a více. Lancellus se těšil na každý okamžik, který mohl strávit v její blízkosti. S trochu studu a výčitek svědomí si uvědomoval, jak se v záři vrhané paní Marsae, vytrácí vzpomínka na tu, která mu dodávala sil k boji ve Stájích otroků. Zjišťoval, jak každodenní přítomnost paní Marsae dává zapomenout na druidku Elain. Najednou pocítil, že ho opět začíná lákat život a je rád, že se jeho přání nesplnilo a ve Stájích ho neubili k smrti, k čemuž je dennodenně provokoval. Pochopil, že se konečně smířil se skutečností: žena, kterou tolik miloval, již není, ale on má konečně sílu jít dál.

     Dalšího rána paní Marsae Lancellovi po snídani poručila sklidit ze stolu s tím, aby se obratem vrátil k níí. Dnešní den si přeje, aby jí byl plně k dispozici. Lancellus jen tiše polkl, přikývl na znamení souhlasu a odkráčel pln očekávání i rozechvění. Ve dveřích se ještě otočil a spatřil na tváři paní Marsae podivný úsměv, významně dokreslený výrazem jejích očí. Pohled na Marsae jeho vnitřní pocity jen umocnil, otočil se a vyběhl z místnosti. Po návratu Lancellus poklekl se špatně skrývanou dychtivostí bez vyzvání k nohám paní. Atmosféra v pokoji byla náhle jiná. Lancellus v očekávání cudně sklopil zrak, když tu si ke svému překvapení povšiml, že paní Marsae je zuta. Čelist mu nekontrolovatelně poklesla a jeho oči se fascinovaně upnuly ke kotníkům. Když po chvíli s vypětím sil svůj zrak odtrhl a odvážil se pokradmu podívat do tváře paní, spatřil v ní výraz naprostého pobavení.

     „Svlékni se!“ rozřízl náhle ticho její kategorický hlas.

Lancellus polkl a zvedl se k odchodu.

     „Kam jdeš? Rozkázala jsem ti snad odejít?“ zmrazila Marsae jeho kroky.

     „Já jsem myslel... Řekla jste...“ koktal zmatený Lancellus.

     „Vím, co jsem řekla. Proto dobře poslouchej a konej jen to, co říkám. Přílišné myšlení je u otroků někdy na škodu“ lakonicky konstatovala Marsae, se zřejmým ostnem pobavení v poslední větě.„Rozkázala jsem, aby ses svlékl. Ne aby ses odešel svléknout.“ Marsae se očividně pásla na rozpacích svého otroka.          

Lancellus zaváhal, byť jen na okamžik, ale za chvíli již klečel před paní Marsae nahý. Ta si ho beze spěchu prohlížela a zjevně si užívala jeho pocity studu.

     „Podej ze stolu modrý flakonek.“ oslovila Lancella, když se dostatečně nabažila. Vyskočil a přinesl paní nádobu s jakousi tekutinou. Marsae si mezitím udělala pohodlí a natáhla k Lancellovi své bosé nohy.

     „To je speciální olej. Namasíruj mi nohy.“ Lancellovi poskočilo vzrušením srdce... Taková pocta – a radost! V tom je zarazil. Já jsem ale nahý! Snad ona neví, že...? Zmateně se na paní Marsae podíval, v její tváří ale nešlo nic přečíst.

     „Nač otálíš? Jak dlouho budu čekat?“ nedala mu Marsae čas na rozmyšlenou. Lancellus se tedy po kolenou přisunul blíž k ní, usadil se tak, aby měl pohodlí on i paní, ale aby také skryl své intimní partie jak jen to jde. Opřel si nohu paní Marsae o své stehno, po dlaních si rozetřel kapku oleje a začal jemně masírovat chodilo i prsty paní. Roztíral olej po její pokožce, neopomenul se věnovat každému prstíku zvlášť, záležet si dal především na chodidlech. Zprvu byl rozpačitý a nervozní a co chvíli po očku koukal směrem k paní Marsae, je-li spokojena. Ta si však pohodlně hověla v divanu, oči slastně přivřené a pouze v případě potřeby sem tam tichým hlasem usměrnila počínání svého otrockého novice. Lancellus se tedy postupně uklidňoval a úměrně tomu rostlo i jeho zaujetí. Krása nožek paní jej doslova pohltila, soustředil se pouze na ně až naprosto přestal vnímat jak své okolí, tak čas. Pouze jakoby z dálky k němu doléhaly pokyny paní Marsae. Hluboko uvnitř sebe Lancellus pocítil silnou a stravující touhu začít nohy paní vášnivě líbat a masírovat se nejen prsty. Toto vnitřní pnutí samozřejmě nezůstalo bez odezvy ani navenek. V tom okamžiku se Lancellus zarazil a bez rozmyšlení vrhl rychlý pohled na paní Marsae. Ta ovšem nadále v poklidu odpočívala s očima zavřenýma a nezdálo se, že by si povšimla, co se v jejím otrokovi odehrává. Lancellus tedy zdvihl své stehno výš a upravil svůj posez i za cenu většího nepohodlí, aby skryl situaci ve svém klíně, a poté se znovu oddal péči o nožky paní.

Z této příjemné činnosti, přerušované jen za účelem nového rozlití oleje, Lancella vyrušila až sama Marsae, když se bez jediného slova odtáhla. Jeho pohled okamžitě vystřelil vzhůru, zatímco tělo se schoulilo v podvědomém očekávání trestu. Tvář paní Marsae však byla klidná a nic nenaznačovalo, že by měl přijít trest. Jen její oči Lancella propalovaly až nepříjemně vědoucím pohledem.

     „Jsi docela šikovný. Nedělal jsi masáž poprvé, že ano?“ položila Marsae dle intonace řečnickou otázku. Lancellus jen mlčky přikývl.

     „Výborně! Budeš od této chvíle mým osobním masérem.“ zasmála se Marsae. „Máš radost?“ Další řečnická otázka následovaná novým výbuchem smíchu poté, co spatřila záři v Lancellových očích.

      „No, nešlo si nepovšimnout, že se ti tato činnost líbí.“ zmrazila paní obratem jeho potěšení. Následkem těchto slov Lancellus celý zrudl a jeho pohled opět zamířil k podlaze.

     „Ale ale, copak? Snad se nestydíš za to, že jsi muž?“ Marsae se situací očividně královsky bavila a nechávala Lancella topit se v jeho rozpacích.

     „To mi připomíná, že jsme nemluvili ještě o jedné věci, a to pro tebe jistě velmi podstatné.“ Marsae se odmlčela, aby vyčkala na Lancellův zmatený pohled. Nezklamala se.

     „Jsi přece dospělý muž. Máš své touhy a potřeby. To je mi jasné. Snad ses už přesvědčil, že nejsem zlou, nechápavou paní. Vím, že je letitým zvykem držet otroky v celibátu. Já však tento názor nesdílím. Jednak se domnívám, že to není zdravé a je přece v mém zájmu udržovat svůj majetek v co nejlepší kondici. Krom toho je to velmi únavné a vyčerpavající. Nadržený otrok, ač sebelepší, se po určité době jen těžko ovládá, je roztržitý, jeho práce neefektivní. Následkem jsou samozřejmě tresty a mě přijde zbytečné si takto komplikovat život. Proto svým otrokům dopřávám jistou sexuální volnost. Ale pozor! Stále mi patříte. Ty i ostatní. Přeji si, aby mi moji otroci patřili se vším všudy. Proto chci, a teď poslouchej pořádně, abys mne požádal o dovolení, pokud se budeš chtít uspokojit. Pokud s tebou budu spokojena, mohu ti dovolit dokonce spočinout na několik okamžiků v náruči jedné z mých krásných otrokyň. Rozumíš tomu?!“

     „Ano, paní Marsae.“ odvětil Lancellus, náhle rudolící a zřetelně nesvůj.

Z rozpaků a jistě i všetečných otázek paní ho vysvobodil náhlý příchod jednoho z otroků, který přišel paní domu oznámit příjezd její přítelkyně, paní Elies. Marsae přikázala, aby byla její přítelkyně uvedena dál a Lancellovi, který k ní vysílal prosebné pohledy, mlčky, pouhým pokynutím ruky dovolila obléci se. V nejvyšší čas. Lancellus si ještě upravoval tuniku, když vešla Elies s odstupem následovaná Maresem. Lancellus následoval Maresova příkladu a poklekl vedle paní Marsae a jen sledoval, jak se obě přítelkyně srdečně zdraví. Až poté mu bylo umožněno políbením obou nohou pozdravit i paní Elies. V jejích očích přitom letmo zahlédl náznak pobavení i zvědavosti. Po vzájemné přivítání se obě ženy usadily a jaly se spolu hovořit, Mares zaujal své místo u nohou paní Elies, zatímco Lancellus byl paní Marsae vyslán do kuchyně, aby hostům přinesl nějaké občerstvení. Když se vrátil s mísou ovoce a karafou s vínem, s překvapením zjistil, že paní Elies s Maresem v pokoji osaměli a jeho paní se kamsi vzdálila. Mírně zmateně tedy obsloužil paní Elies. Pak nejistě poklekl vedle místa, kde před jeho odchodem seděla Marsae. Pokojem se rozhostilo ticho. Nebylo to tak dlouho, co Lancellus viděl paní Elies naposled, ale stačil toho tolik prožít, jeho vnitřní svět prošel dramatickou proměnou, takže před ní pociťoval podivné rozpaky a nevěděl, zda ji oslovit. Ticho bylo ovšem také nepříjemné. Cítil se jako když před ní stanul poprvé. S povděkem si opět uvědomil, jak může být role otroka i osvobozující: bylo by přece nemístné, aby paní oslovil sám, bez vyzvání. Lancellovy plány však zmařila Elies, která se slovy o tom, jak se obojek její drahé Marsae na jeho krku vyjímá, nenuceně zahájila konverzaci.

     V tomto rozpoložení pak Elies i oba otroky zastihl návrat Marsae. Jakmile zaslechl zvuk jejích kroků, pootočil Lancellus mimoděk hlavu – a strnul jako socha, oči vykulené tak, až mu málem vypadly z důlků. Lancellovi se zdálo, že místo Marsae před ním stojí bohyně! Paní se byla převléct, jak si okamžitě povšiml, a nyní před nimi stála s nádherným účesem, důmyslně nalíčená, v překrásných do fialova laděných šatech jako zosobněná elegance a spanilost. Její okoulující oči a zářící úsměv dojem jen umocňovaly. Lancella z jeho zasnění vytrhl až smích Elies:

     „Je sladké, jak někteří muži, k tomu, aby vyjádřili krásu ženy, vůbec nepotřebují slova, že Marsae? Ale skutečně Ti to moc sluší, drahá.“

     „To máš naprostou pravdu, milá Elies. A zrovna Lancellus má obzvláštní talent skládat poklony beze slov. Měla jsi ho vidět dnes, když mi masíroval mé unavené nohy.“ pobaveně odvětila Marsae.

     „Že mám pravdu?“ obrátila se k Lancellovi, který však jen zrudl a mlčel, čímž u obou žen vyvolal další smích.

     „Pojďme už, budu Ti o tom vyprávět cestou.“ vyzvala Marsae přítelkyni a mrskla pohledem po stále konsternovaném Lancellovi, nemajícím se k odchodu, aby je následoval. Vyšli na dvůr, kde již Mares chystal povoz. Lancellus přiskočil a pomohl paní Marsae nastoupit, stejně jako Mares Elies. Mares se pak chopil řízení spřežení, zatímco Lancellus zaujal místo u obou paní, aby sloužil k jejich pobavení a obsluze při občerstvování během cesty. Obě přítelkyně se bavily, aniž by Lancellovi věnovaly větší pozornost (jen Elies na jeho adresu občas utrousila nějakou poznámku, jíž se s Marsae obě pobaveně zasmály), měl tedy dost prostoru přemýšlet kam asi jedou, co ho asi v následujících okamžicích čeká. Ne že by se bál, ale ta nejistota mu nebyla dvakrát příjemná, přece jen byl raději, když měl situaci alespoň trochu ve svých rukou. Ani během již poměrně dlouhého života v postavení otroka dosud té bezmocnosti nepřivykl. Jeho myšlenky se asi zračily i v jeho tváři a tak jeho výraz oběma dámám opět posloužil jako zdroj pobavení.

Po delší cestě konečně dorazili k městu. Lancellus zde byl prvně a tak se zvědavě rozhlížel po zdejším koloritu, ostatní naopak nevzrušeně pokračovali ve své činnosti. Konečně Mares zastavil. Lancellus hbitě vyskočil a pomohl paní Marsae vystoupit, Mares se stejně tak ujal paní své. Poté oba s odstupem následovali obě ženy, jež vykročily do nitra města. Zanedlouho se skupinka přiblížila cíli dnešního dne a Lancellus si konečně oddechl – před jeho očima se rozprostíralo obrovské tržiště, kde obchodníci nabízeli zboží nejrůznějšího druhu a původu. Lancellus se nestačil rozhlížet, odevšad na něho útočily vjemy, ať už vizuální, čichové a ostatně i sluchové. Obě dámy však mezi neodbytnými prodejci udělaly jen malé kolečko a takřka znuděně se rozhodly zajít se osvěžit do nedaleké řecké taverny. Elies s Marsae vybraly odlehlé místo v poklidné části taverny, ovšem s pěkným výhledem na okolí, a poručily si přinést nápoj i něco sladkého k tomu. Oba otroci poklekli jak se sluší a patří vedle svých Paní a mlčky sledovali, jak se Marsae a Elies, nerušeny obsluhou či dalšími návštěvníky, baví a vtipkují, přirozeně na účet Lancellův a Maresův. Lancellus se nemohl na Marsae vynadívat, jak jí to slušelo. Elies ho pobaveně sledovala, zvláště to, jak vždy sklopil oči, kdykoliv na něho Marsae pohlédla, ji rozžehlo veselé ohníčky v očích. Marsae se naopak tvářila, že Lancelllův neskrývaný obdiv nevidí, ale o to potměšileji vypadala, kdy ho začala co chvíli krmit dezertem. Elies se nechala inspirovat a okamžitě dopřála sladkého požitku i Maresovi. Veselý smích obou paní se tak nesl poloprázdnou tavernou a alespoň Lancellus si užíval nebývale příjemné pozornosti. Cítil, jak se mu po duši rozlévá pocit spokojenosti, štěstí i oddanosti. Nemám sice svobodu, ale jinak si žiju ve všech ohledech lépe než kdykoliv předtím, uvědomil si náhle. A nejpodivnější bylo poznání, že ona svoboda mu vlastně ani příliš nechybí. Pokud je to cena za možnost být v blízkosti paní Marsae... Pohnut náhlým záchvatem vděku se Lancellus sklonil a začal vášnivě paní Marsae líbat nohu. Ta jej sice na oko přísně okřikla, ale Lancellus přesto cítil, že jí jeho spontánní projev oddanosti potěšil.

     „Vidím, má drahá, že jsi úspěšnější než ti amatéři ve Stájích otroků. Ale nemohu říct, že bych tím byla překvapena. Jen skutečná žena ví, jak spoutat muže okovy silnějšími a přitom elegantnějšími než je kov.“ zasmála se od srdce Elies, spokojeně přihlížejíc scéně, které se před ní odehrávala. Odpovědí jí byl dílem hrdý, dílem pobavený úsměv Marsae a ruměnec v Lancellově obličeji...  

     Po vyrovnání účtu se vydali opět na tržiště. Nyní už je procházeli důkladněji. Lancellus a Mares následovali své majitelky s pečlivým odstupem a ostražitě se rozhlíželi, aby byli připraveni chránit dámy před tlačenicí davu i nenechavýma rukama. Obě paní si zatím pečlivě prohlížely nabídku. Se zájmem spočinul jejich zrak na širokém výběru rozličných domácích i cizokrajných látek, luxusních parfémů a šperků. Dlouhou dobu strávili prohlížením a výběrem obuvi – oba otroci téměř nestačili přinášet a obnášet nové a nové páry. Lancellus, cupitající za Marsae, aby jí byl stále k ruce, zasněně pomrkával po jejích krásných nožkách, v duchu si představujíce jak by jí ty které botky slušely. Pocítil ohromný respekt ke kráse paní, k její eleganci a důmyslnému šarmu. Pocit okouzlení však v téměř tu samou chvíli přebil pocit vlastní nedostatečnosti, který ho bleskurychle vrátil zpátky na zem. Lancellus si povzdechl a s podivně lesklýma očima následoval paní Marsae k dalšímu trhovci. Jak tak kráčel zadumán, zaslechl najednou hlas Marsae, jak ho volá. V tom okamžiku si uvědomil, že paní kolem sebe nikde nevidí, ač ještě před chvílí kráčela před ním. Okamžitě se zastavil a pln obav se začal kolem sebe zoufale rozhlížet. Jeho pohled klouzal z jedné tváře na druhou, ale neviděl ani Marsae, ani Elies či Marese. Jen samé cizí, neznámé lidi, kteří kolem něho procházeli a vráželi do něj. Až když pohlédl o notný kus nazpět, zahlédl před hlavy davu paní Marsae jak s rukama v bok a přísným výrazem ve tváři stojí při kraji křižovatky, kam zřejmě zahnula a kterou on ve své zamyšlení nezaregistroval. Srdce mu leknutím poposkočilo a Lancellus se překotně začal davem prodírat zpět ku paní, nehledě na nadávky i občasné rány, jež se mu od kolemjdoucích dostávalo. Když konečně doběhl k paní Marsae, kvůli pomyslnému knedlíku v hrdle neschopen slova, se před ní se skloněnou hlavou vrhl k zemi. Paní Marsae mu však uštědřila jen sotva znatelnou ránu bičíkem přes bok a trhnutím za obojek ho zvedla z prachu země.

     „O tomhle si ještě promluvíme doma. Nebudu tady dělat lidem divadlo a zesměšňovat se.“ sykla mu do ucha. Lancellus zbledl a vtáhl hlavu ještě víc mezi ramena. Neviděl zatím paní Marsae příliš často rozhněvanou a ani o to nestál, osud však očividně rozhodl jinak.

     „Chci se podívat, zda mne nezaujmou nějaké náušnice.“ oznámila mu Marsae hlasem podivně klidným, což Lancella o to více vystrašilo. Následující chvíle tak strávili prohlížením a zkoušením nepřeberného množství rozličných typů náušnic všelijakého původu, vzhledu i materiálu. Lancellus se snažil odčinit alespoň trochu svůj prohřešek a mohl se skoro přetrhnout, aby paní vyhověl či aby ji upozornil na nějaké povedený kousek. Paní Marsae si několik náušnic vyzkoušela, leč žádné, ač Lancellovi se zdála ve všech krásná jako bohyně, ji natolik nezaujaly, aby si je koupila. Opustili tedy zklamaného obchodníka a mlčky kráčeli dál uličkou. Lancellus si až nyní uvědomil, že s nimi není paní Elies a Mares, neměl však po svém provinění odvahu paní Marsae oslovit a na něco se jí tázat. Do toho mu začalo slabě, ale vytrvale kručet v břiše.

     „Jsi hladový?“ otočila se jeho směrem Marsae.

     „Ne, paní, to nic není. Děkuji Vám.“ odpověděl Lancellus sice ne zcela podle pravdy, ale nechtěl se svěřovat s tím, jak se cítí.

     „Skutečně? Vyhledáme Elies s Maresem, šli najít jakýsi hostinec jednoho Řeka, prý dělá výtečné skopové. Alespoň Elies o něm a jeho kuchařském umění tolik básnila.“ dotazovala se dále Marsae.

     „Skutečně, paní. Pokud Vy nemáte hlad, mnou se nemusíte zatěžovat.“ stál si na svém Lancellus.     „Ostatně támhle vidím ještě jednoho obchodníka, třeba by měl nějaké náušnice, který by se Vám líbily.“ pokusil se odvést pozornost od sebe.

     „Jak myslíš tedy...“ kývla Marsae a vydala se s Lancellem v závěsu naznačeným směrem. Snaha byla dokonce korunována úspěchem a Marsae jedny náušnice padly do oka, obchodník jí dokonce nabídl slevu, takže ve výsledku výhodně zakoupila dva páry. Během vybírání se sešli i s Elies a Maresem, kteří se vraceli spokojeni z Řekovy taverny. Elies pěla chválu ohledně přítelčinina výběru, takže Marsae byla očividně v dobrém rozpoložení a obě dámy se rozhodly zajít do nedalekého amfiteátru. Po příchodu se paní usadily na odpočívadlo a Mares byl vyslán, aby zjistil co je na programu. Jeho zjištění, že jakousi novou řeckou komedii Elies i Marsae s radostí kvitovaly, zaplatily tedy vstupné a v doprovodu obou otroků se vydaly zaujmout místa. Už se pomalu smrákalo, scéna bylo osvětlena pouze loučemi, což dodávalo atmosféře na působivosti. I hra sama byla velmi podařená, stejně tak výkony herců. I Lancellus se čas od času od srdce zasmál, většinu času však nesledoval hru, ale po očku sledoval paní Marsae a těšil se jejím krásným smíchem a tím, jak se baví.

     Tak plynul v příjemném poklidu okamžik za okamžikem, když tu se náhle stalo něco, co Lancellovi nadobro znemožnilo hru sledovat, i kdyby chtěl. Paní Marsae náhle natáhla nohy a položila si je do jeho klína, aby si udělala pohodlí. Stalo se tak naprosto přirozeně, Lancella si přitom ani nepovšimla. Ten ovšem vykulil oči a brada mu poklesla. Úplně strnul na své místě, jako by se i pohnout bál. Okolní svět pro něho tím okamžikem zmizel. Nemohl spustit zrak z kotníků paní Marsae a vší silou své vůle potlačoval stravující touhu začít její nožky hladit a masírovat. Jak tak bojoval sám se sebou, uvědomil si najednou větší problém. Celá situace nezůstala bez vlivu na jeho tělo a jeho klín nepřehlédnutelně ožil. Lancellus jen polkl a opatrně pohlédl směrem k Marsae. Ta ale vypadala, že si ničeho nepovšimla, že je plně zaujata hrou. Lancellus tedy trochu zatáhl pánev a začal se opatrně posunovat na sedadle, aby se nohy paní ocitly více stranou od onoho inkriminovaného místa, zároveň se však snažil postupovat tak opatrně a pomalu, aby na sebe neupoutal pozornost Marsae. Byl přitom strašně rád, že je tma, už proto, že nebyly vidět jeho studem zrudlé uši. Výsledkem byl dosti nepohodlný posez, to však Lancellovi v tu chvíli přišlo jako zanedbatelná cena. Vzrušení neustávalo, avšak strach z odhalení a především reakce paní Marsae ho v Lancellově vnímání zcela převrstvil. S obrovským ulehčením proto Lancellus přivítal konec hry, kdy se nožky paní ocitly opět pryč z jeho klína. Rychle vyskočil, aby nabídl paní rámě a pomohl jí vstát, ve skutečnosti však chtěl skrýt situaci ve svém klíně.   

     S ohledem na relativně pozdní hodinu i poměrně dlouhou cestu dále nelenili a Mares pobídl spřežení k návratu. Elies a Marsae si cestou povídaly o zážitcích, rozplývaly se nad nákupy a chválily představení. Lancellus způsobně mlčel a znovu prožíval ty krásné okamžiky, jimiž byl den, chýlícího se pomalu ke konci, naplněn. Ještě nikdy nestrávil s paní Marsae tolik času, jeho srdce bylo naplněno štěstím a láskou až po okraj. Výmluvně se tyto pocity odrážely v jeho očích, které upínal na Marsae jako na bohyni. Ona pro něho totiž bohyní již byla... Toto příjemné snění a opájení se krásou paní Marsae rušila jen jediná věc – vlčí hlad, který Lancellus cítil. Bál se, aby kručení jeho břicha nezaslechla paní a neodhalila tak malou lež, které se dopustil. Naštěstí pro něho vůz, kodrcaje po ne zcela upravené cestě, dělal takový randál, že zvuky, ozývající se z Lancellových útrob, nebyly tak slyšitelné. Když konečně Mares zastavil, Lancellus se již hlady sotva držel na nohou. Loučení naštěstí nikdo neprotahoval. Elies a Marsae se rozloučily políbením na tvář, oba otroci jim vzdali úctu obvyklým políbením nohou. Poté Mares opět práskl do spřežení a povoz se opět rozjel.

Oba dva vešli do ztichlého domu. Lancellus doprovodil paní k jejím pokojům a ona ho poslala umýt se po cestě. On se však odvážil nejprve odplížit se do kuchyně, aby utišil alespoň trochu svůj šílený hlad, hřešíce na to, že ho paní v nejbližších okamžicích nebude potřebovat. K jeho nevýslovnému zklamání však byla kuchyň naprosto uklizená, nikde nezůstala nezamčená ani skýva tvrdého chleba či kousek zeleniny. Jediné co našel, bylo sele, připravené k rožnění na druhý den. Z něho se ujídat neodvážil, povšiml si však odkrájených opečených kusů prorostlého masa. Bylo to sice již studené a Lancellovi se z ukusování soust, kde bylo více sádla než masa, zvedal žaludek, hlad byl ale silnější. Hladově trhal zuby celé kusy a hltavě je polykal.

     „Tak to jsem si mohla myslet.“ ozvalo se náhle za jeho zády. Lancellus zkameněl. Nemusel se ani otáčet, aby ten hlas poznal. Paní domu... A podle hlasu nikoliv v dobrém rozmaru. Lancellus polkl sousto a zbytek masa mu vypadl z ruky. Pak se zvolna otočil k paní a klesl na na kolena. Marsae mezitím došla až k němu a štítivě odkopla zbytky, které upustil.

     „Takže když jsem se tě ptala, zda-li jsi hladový, přesvědčoval jsi mne, že nikoliv, třebaže zvuk tvého prázdného žaludku se nedal přeslechnout. Byla jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíš – a vidím, že jsem tě odhadla dobře. Nevím, co mě rozzuřilo víc. Jestli to, že ses odvážil mi lhát nebo že se tu cpeš takovým svinstvem a nemáš ani tolik vychování, abys svou paní poprosil o jídlo, když jsi hladový. Chceš tím snad říct, že se o svůj majetek neumím nebo dokonce nechci postarat, když se musíš krást do kuchyně pro kus odporného žvance jako zloděj?“ slova Marsae zněla Lancellovým uším jako rány bičem. Ostatně, jen čekal, kdy bič na jeho záda dopadne reálně.

     „Máme spolu ještě účtování toho dnešního prohřešku, vyřídíme tedy i toto. Napíšu ti bičem na kůži jak se máš chovat, že není možné, abys svou paní ztratil z dohledu a tím méně, abys zanedbával svou životosprávu. Vím, že jsi barbar, ale věz, já do tebe už vychování a způsoby natluču. Zvedej se z té země a pojď!“ rozkázala Marsae úsečně.

     Na ta slova Lancellus vstal a kráčel za paní Marsae jako hromádka neštěstí. Takovou tečku za tím krásným dnem si skutečně nepředstavoval. Když dorazili do pokoje paní, Marsae Lancellovi bez otálení nařídila, aby se svlékl a lehl si na postel. Nechtěl ji provokovat víc než se již stalo, splnil tedy její příkaz rychlostí blesku a zanedlouho se už kousal do rtů, když její bič nelítostně tančil po jeho zádech, zanechávaje za sebou rudé pálící stopy. Po tvářích mu zvolna tekly slzy a skrápěly polštáře paní, sám nevěděl, vyvolala-li je bolest z bití nebo lítost z toho, že zklamal paní. Marsae Lancellovi vyplatila patnáct velmi ostrých ran, než uznala trest za dostatečný. S očima rudýma od slz jí Lancellus poděkoval za trest a s přáním dobré noci se rudý hanbou zvedl jakoby k odchodu. Marsae jej však zastavila ještě dříve, než stačil udělat první krok:

     „Nedovolila jsem ti odejít. Dnes spíš tady.“ oznámila mu lakonicky a ukázala na zem ke svému lůžku. Až nyní si Lancellus povšiml, že jsou tu nachystány kožešiny a lehká pokrývka.

     „Potřebuji tě zítra hned po ránu, bude tvým úkolem mě probudit záhy po rozbřesku. Mám spoustu povinností a nemám tedy času nazbyt.“ Lancellus mlčky přikývl na znamení, že rozumí. Marsae mu poté pokynula a oba se uložili je spánku. Rozpálená záda pak Lancellus cítil dlouho do noci, než konečně ho konečně Somnus, bůh spánku, přijal do své říše.