Nikdy neříkej nikdy

Když vešel, Lady už seděla pohodlně usazena na trůnu v čele místnosti a čekala na něj. Rychle přidal do kroku a poklekl s rukama za zády v uctivé vzdálenosti před ní, ale pořád tak, aby byl na dosah.  Hlavu měl skloněnou a oči mířily poslušně k podlaze, přesto si stačil povšimnout černé kožené sukně Lady, měl také poměrně dobrý výhled na její krásné nohy v elegantních černých punčochách a nádherných černých lodičkách.

Přemýšlel, jestli pro něho bude mít nějaké důsledky skutečnost, že to byla ona, kdo musel čekat. V tom se Lady zvedla z trůnu a v tichosti ho obcházela kolem dokola. Když konečně promluvila – v okamžiku, kdy mu stála za zády – trhnul sebou.

„Chválím tě za správný postoj. To je dobrý začátek“, pronesla Lady, zatímco při těch slovech popošla přímo před něj, kde se zastavila.

„No? A co myslíš, že se sluší a patří teď? Nepokazíš si snad dobrý dojem?“, zeptala se mírně zvýšeným hlasem.

Podle nastavené nohy okamžitě pochopil a rychle se sklonil k černé lodičce, aby ji na pozdrav políbil.

Pak ho Lady chytila za bradu a zvedla jeho hlavu tak, aby jí koukal do očí.

„Projevils přání nahlédnout do své třinácté komnaty a já se uvolila ti tvé přáním splnit. Znovu se ale ptám, jsi odhodlán pro mě trpět?“ Oči Lady se mu přitom propalovaly až do hloubi duše.

Nesměle kývl hlavou a sevřeným hrdlem odpověděl, že ano. Byla v něm malá dušička, nevěděl, jestli se nepřecenil. Ale couvnout nechtěl. Teď už ne. Navíc uvnitř cítil důvěru v Lady, že bude jeho průvodkyní a oporou na cestě, k níž se tak dlouho odhodlával. Cestě k hlubšímu poznání sebe samého.

„Dobrá tedy,“ usmála se Lady spokojeně. „Tvé limity znám, ale stejně, víš, že jsem sadistka, a přesto jsi tady. Takže předpokládám, že počítáš s nějakou výzvou….“ Úsměv v její tváři se rozšířil.

Nejprve se zachvěl, ale hned vzápětí se uvnitř něj něco ozvalo, co mu dodalo potřebnou sílu, aby zkrotil záchvat strachu, a odpověděl Lady souhlasně.

Ta se mezitím znovu usadila na trůnu a chvíli na něho shlížela, jako by se mu snažila propátrat samotné dno duše. Náhle ho vyzvala, aby před sebe natáhl ruku. Obratem to splnil a za okamžik už se na jeho zápěstích vyjímala široká černá kožená pouta. Lady povstala ze svého trůnu a překontrolovala jejich pevnost.

„Nic tě netlačí? Nebo dokonce nebolí?“ A když zakroutil hlavou, dodala se smíchem: „To je dobře. Nemám ráda, když pouta dělají moji práci za mě. Trápit tě tu budu jedině já sama…“

Podíval se na Lady se snahou odhadnout, jestli je to vtip, ale v její rozzářené tváři nedovedl číst. Nedostal k tomu ostatně ani čas. Lady mu totiž obratem přikázala, aby ji po čtyřech následoval a aniž by na něj čekala, vykročila dál do místnosti. Rychle se otočil a po čtyřech ji následoval. Zastavili je až u dřevěné kozy. O jejím účelu neměl Sebemenších pochyb.

„Ty seš tady otrok, ty budeš pracovat. Tak vztyk a přenes to tamhle k tomu kříži!“, přikázala mu Lady.

Vstal a přenesl kozu tam, kam měl nakázáno. Lady mu ještě upřesnila, jak přesně si přeje její polohu, ale jinak byla spokojena.

„Opři se o ni tělem, roztáhni nohy a vystrč zadek. Tak ne. Ještě víc. Ano, tak,“ instruovala ho Lady a sama ho svýma rukama stavěla do postavení, v jakém jej chtěla mít. Přitom mu vysvětlila jak správnou pozici při výprasku, tak především její důvody. Třebaže (anebo právě proto?) už v něm byla malá dušička, tento přístup mu zase pomohl najít oporu v důvěře v té, do jejíchž rukou se svěřil.

Najednou sebou trhnul, to když ucítil na své zadku dotyk. Skutečně dotyk. Pohlazení. Lady chvíli jezdila svou dlaní střídavě po obou dvou půlkách. Málem by ho to ukolébalo, ale tu přišel pocit jiný. Na jeho pozadí, rozdrážděné předcházejícím dotykem hebké ženské dlaně, dopadla první rána. A ihned druhé, třetí, čtvrtá, pátá. Zatím šlo pauze o rány rukou, ale i tak si s ním Lady hrála jako kočka s myší a patrně studovala jeho reakce. Střídala frekvenci i intenzitu úderů a v závěru už sám cítil, že má zadek hezky rozpálený.

Lady zjevně usoudila totéž, neboť přestala. On zůstal bez hnutí položený na koze, ruce sepjaté a zatížené vlastní hlavu, v marné naději, že až nastoupí bolest, pomůže mu to zvládnout reflexy. Slyšel tak jen její kroky za svými zády. Skoro se leknul, na svých zádech ucítil dotek čehosi. Pohyb ovšem plynule přejel k jeho krku a po obou ramenech. Přitom zahlédl jednotlivé pásky kožených důtek. Lady jimi chvíli jezdila po jeho zádech, což v něm opět vyvolávalo elektrizující pocity. Mezi pohyby mu vysvětlovala, že se jedná o jemné důtky, nemusí se tedy bát ničeho zlého.

A zároveň s těmi slovy hlazení na vteřinu přestalo, aby v následujícím okamžiku na jeho záda dopadla rána. Maličko se lekl, ale nehnul s sebou. I v tomto případě Lady, vědoma si jeho mizivé míry zkušeností, začínala mírně, stejně jako předtím bitím dlaní. Poddal se tomu pocitu, nejednalo se skutečně o nic bolestivého, byť měl záhy poznat, že i tyto důtky dovedou štípat. Snažil se vnímat jednotlivé rány a zároveň pocity, které to v něm vyvolává. A zjišťoval, že to vůbec nejsou pocity špatné. Každý dopad důtek v něm vyvolával pohnutí, které nedokázal popsat slovy, alespoň prozatím, ale zjišťoval, že si to užívá. Nebyl si jistý, ale možná mu dokonce unikl přes sevřené rty ten, a to nikoliv bolestivý. Možná měl pravdu, možná cesta ke spanku povede přes jeho zaujetí kůží… Prozatím tomu průběh odpovídal. Byť si byl vědom toho, že je pořád ještě na samotném začátku.

Přes zaobírání se sám sebou si ani nevšiml, že Lady s bičováním přestala. Zaregistroval ji až tehdy, když se k němu nahnula a před oči mu strčila koženou plácačku. Ovšem z jedné strany opatřenou kovovými hroty. Jeho optimismus, který ještě před chviličkou cítil, byl rázem pryč.

„Vidím, že lehké důtky snášíš na výtečnou, tak přitvrdíme, co říkáš?“, zeptala se ho Lady, avšak na odpověď nečekala.

Opět stála za ním, a třebaže měl sto chutí se otočit, alespoň po očku nahlédnout, k čemu se Lady chystá, udržel se, naopak zatnul zuby i svaly a čekal, jak ostrá nadcházející bolest bude. O tom, že to tentokrát bolet bude, naprosto nepochyboval. Ačkoliv mu Lady nemohla vidět do tváře, z toho, jak se jeho tělo chystalo na zpracování první rány, patrně neomylně trefila, co se mu honí hlavou.

„Víš,“ promluvila k němu najednou, „u některých nástrojů je strašně zajímavé to, že se nemusí používat k tomu, na co na první pohled vypadají…“

A vzápětí ucítil, jak se mu Lady plnou vahou opírá o záda a hroty na plácačce se zaryly do jeho kůže. Pevně sevřel rty, ale po prvotním šoku zjišťoval, že to není bolest, kterou by nedokázal zvládnout. A to i poté, co mu Lady přestala hroty jenom zatlačovat do zad, ale začala s plácačkou po jeho těle jezdit a doslova ho těmi hroty drhnout. To už bylo skutečně silnější, ale pořád neměl problém se držet. Byť možná proto, že čekal, že je to stále ještě předehra, a údery plácačkou s hroty na jeho zadek ještě přijdou.

Jaké však bylo jeho překvapení, že se tak nestalo. Naopak, za chvíli opět pocítil na svém těle důtky. Ihned ovšem zjistil, že jsou to důtky jiné. Tyto byly pádnější, rány dopadaly tvrději, úměrně tomu byly i cítit. Lady svou pozornost směřovala střídavě na jeho záda i zadek, několik ran se nevyhnulo ani stehnům. Třebaže už se tentokrát několikrát neubránil zasyknutí při důraznějším úderu, jinak alespoň zatínal svaly a zhluboka dýchal, opět překvapil sám sebe. I toto zvládal a neměl potřebu prosit Lady o slitování. Bylo mu jasné, že ho šetří. Že rány pečlivě plánuje, jak rozmístěním, tak silou a intenzitou dopadu, že mu ve správný okamžik dopřává pauzu, ale o to víc si jí vážil a byl jí vděčný, že je mu takovou oporou na cestě k vlastnímu sebepoznání.

Znovu byl konec. Už věděl, že Lady patrně kráčí pro nový nástroj. A skutečně. Najednou ho překvapilo pevné sevření kolem krku. Periferním viděním pochopil, že se jedná o bič. Lady stála za ním, stahovala bič kolem jeho krku a zároveň tahem zvedla jeho hlavu do záklonu, blíž k sobě.

„Teď zkusíme tohle, co říkáš?,“ položila zjevně řečnickou otázku.

„Jednometrový bič je můj nejoblíbenější,“ dodala Lady. Úsměv, který v intonaci jejího hlasu cítil, si mohl jen představovat.

„Jsi připravený? Začínáme…“

A s těmi slovy dopadly na jeho zadek první rány.

Třebaže těsně předtím instinktivně zaryl prsty po polstrování kozy a ruce zapřel vlastní hlavou  v naivní naději, že se tak udrží nehýbat v případě bolesti, Lady i s bičem postupovala stejně jako v předchozích případech. Na několika slabších ranách si ověřila jeho reakce a teprve poté přidávala na síle. Někdy rána jen štípla, jindy docela zabolela, ale Lady střídala místa dopadu, takže se stále vše dalo vydržet. Napadlo ho, že tohle skutečně nečekal. Myslel by si, že dávno bude s chvějícím se hlasem, možná slzami v očích prosit o konec a stydět se, jak to celé dopadlo. A možná právě v ten okamžik, aby se odvaha neproměnila v pýchu, dopadla na jeho záda jedna ze silnějších ran, která jej přiměla prohnout se a zároveň se kouknout do rtů, spolknul, co se mu dralo z hrdla ven. Ani ho nenapadlo rány počítat, Lady po něm nic takového nechtěla, ale sotva si zvykl na údery, zase byl konec.

Lady k němu přistoupila a rukama ho zase hladila po těle. Bylo to tak uklidňující a musel si přiznat, že i vzrušující. Což byl pocit, který nečekal, že dnes zažije. A tento pocit nemizel, ani když Lady vystřídala pohlazení svými nehty, které mu zarývala do kůže. Naopak, cítil se jako kočka, hlazená po hřbetě.

„Vstaň!,“ přikázala mu náhle Lady.

Opatrně se zvedl z kozy. Až teď si přitom uvědomil, že nestojí úplně jistě na nohách, neboť mu mírně zdřevěněly. Po chviličce ale zjistil, že je – s mírnou opatrností – schopen pohybu. Lady mu mezitím přikázala, aby kozu zase vrátil na původní místo. Když tak učinil, nasměrovala ho  k dřevěnému kříži ve tvaru písmene X, o který se koza předtím opírala.

„Je čas vyzkoušet novou pozici,“ oznámila mu Lady.

Natočila si ho čelem ke zdi a ruce mu připoutala do výšky. Sice rozumné, ale i tam musel stát poměrně napjatý, což ho samo o sobě omezovalo v pohybu. Dále musel roztáhnout nohy, které zůstaly volné, a zadek opět vystrčit směrem k Lady. Když byla s jeho postavením spokojena, přistoupila k němu a opět ho začala plácat dlaněmi po zadku a škrábat nehty do jeho zad. Známé pocity ovšem záhy vystřídal vjem jiný. Přes ramena, po páteři až k zadku mu přejelo něco hebkého, jakoby chlupatého. Až se mu postavily všechny chlupy na těle pod dojmem toho, jakou to v něm probudilo reakci. A právě v okamžiku, kdy mu došlo, že je to ona oboustranná plácačka, s jedné strany potažená měkkou chlupatou vrstvou, Lady plácačku otočila a začala ho s ní poměrně tvrdě vyplácet. Kontrast, jaký onen nástroj umožňuje, nemohl být větší.   

Když mu Lady zase rozehřála tělo, přišly znovu ke slovu důtky. Nejprve opět ty jemnější, následně ty těžší. Lady zasypávala jeho tělo ranami s různou frekvencí a intenzitou, někdy měl dojem, že volí i různé techniky údery. Mohl se ale jen domýšlet. Posléze se plně oddal bičování, mírně se zavěsil do pout, hlavu opřel o zeď, a užíval si ran. Uvědomoval si s překvapením, že si to skutečně užívá. Rány byly sice pádné, štípaly, ale nebyla to bolest, které se tak bál. Bolest, kterou by nechápal, nedokázal přijmout a zpracovat. Naopak, i silné rány, které ho donutily stisknout rty, někdy dokonce sevřít zuby, v něm poté, co úder odezněl, zanechaly na chviličku příjemný pocit z doteku kůže. Pomalu, ale jistě se poddával rytmu úderů a propadal se do stavu, kterému se říkává subspace. Zažil ho jen párkrát, ne vždy se dokázal natolik odevzdat a vzdát se sebekontroly, ale teď se to dařilo. Lady se svými bicími nástroji si ho podmaňovala víc a víc. Zaznamenal sice, že Lady vyměnila těžké důtky za bič, ale z jeho rozpoložení už nebylo cesty zpět. Propínal se v poutech, zatím zuby i svaly, ale stále mu bylo dobře. Přes onu emoční mlhu, které jej ovládla, si uvědomoval to, jak se mu líbí, snad jej až vzrušuje, zvuk letícího biče…

Ve svém rozpoložení si ani nevšiml, že bičování přestalo. Uvědomil si to, až když Lady stála vedle něho a vyzvala ho, aby natáhl ruku výš, aby mu mohla odepnout pouto. Poté, co mu odepjala obě ruce, zajistila pouta k sobě za jeho zády a tahem mu dala najevo, že má jít za ní. Kráčel opatrnými krůčky pozpátku tak, jak jej Lady vedla, od kříže znovu doprostřed místnosti k trůnu, kde jejich seance začala.

Tak ho Lady otočila čelem k trůnu, aniž by mu rozvázala ruce, a poručila mu, aby si klekl. S rukama spoutanýma za zády si nebyl příliš jistý, ale příkaz opatrně splnil a poklekl před trůn, na který se mezitím Lady znovu usadila. Stejně jako předtím, oči sklopil k zemi, měl tak akorát výhled na její nádherné černé lodičky a štíhlé nohy v černých elegantních punčochách.

„Můžeš se na mě podívat.“, překvapila ho Lady příkazem.

Srdce se mu v hrudi rozbušilo a nepříliš ochotně, což se však snažil nedat najevo, vzhlédl. Věděl moc dobře, co to pro něj bude znamenat. V okamžiku, kdy Lady pohlédl do její spanilé tváře, spatřil její úsměv a lesk v jejích krásných očích, začal se jeho nitrem zase rozlézat stud. Ne stud z toho, že tu klečí před nádhernou ženou, která ho ještě před několika okamžiky bila, ale stud z vlastní nahoty, z vědomí vlastní tělesné nedokonalosti, tak nepřehlédnutelně kontrastující s krásou a charismatem Lady. Jeho introvertnost, doposud upozaděná submisivitou, která se v těchto okamžicích ukazovala být významnou oporou, se začala drát na povrch. Naštěstí v tu chvíli Lady promluvila a vyžádala si tak jeho pozornost.

„Chci tě pochválit,“ pronesla a její oči se mu zavrtávaly až do hloubi duše.

„Držel ses statečně a myslím, že se velmi podceňuješ. Vydržíš víc, než si myslíš. Snad jsem tě o tom dnes dostatečně přesvědčila.“

Visel na jejich rtech a nezmohl se na víc, než jen tiché poděkování. Po zádech mu zase jezdil mráz. Zvláště poté, co k němu Lady natáhla svou nohu se slovy:

„Zasloužíš si odměnu…“

Na okamžik strnul a nevěděl, co si počít, třebaže bylo víc než zřejmé, co od něho Lady čeká. Po několika okamžicích, které se mu ale zdály být věčností, se klonil k nožce Lady, opatrně ji vzal do rukou a pomalu, uctivě, začal líbat její lodičku. Dával si ale pozor, aby polibky směřovaly jen na botu a důsledně se vyhýbal dotyku s nohou Lady, alespoň dokud k tomu nedostane přímý pokyn. Poté, co důkladně zulíbal jednu botku, Lady nohu stáhla a natáhla k němu tu druhou. Pokračoval tedy plynule dál ve stejné činnosti. Pomalu se uklidňoval a soustředil se jen na to, aby nevynechal snad žádné místo na lodičce Lady a prokázal jí tak svou úctu, respekt a také vděk za to, jak citlivě ho provedla výpraskem.

Najednou cítil, že se noha Lady vzdaluje. Přestal tedy s líbáním a zase zaujal pozici v pokleku s rukama za zády. Lady vstala ze svého trůnu a poručila mu, aby si klekl na všechny čtyři a znovu začal líbat její boty. Okamžitě se tedy sehnul k černé lodičce a znovu na ni přitiskl své rty. V tom okamžiku se mu Lady druhou nohou opřela o záda a přitiskla tak jeho hlavu níž k zemi. Zároveň se její podpatek ne sice přespříliš silně, ale přesto dostatečně citelně, zabořil do jeho kůže. Vzápětí navíc ucítil, jak po jeho zádech jezdí konec bičíku a pomalu se přesouvá k jeho zadku. Proto jej nepřekvapilo, když záhy ucítil dopad prvních ran. Nyní už byly spíše symbolické, ale i tak dotvářely atmosféru a připomínaly mu, že je to Lady, kdo je tu nadřazený. Po chvíli Lady sundala svou nohu z jeho zad a vybídla ho, aby se zaměřil na lodičku druhou. Tou, kterou doteď líbal, zároveň přišlápla s ní jeho prsty na ruce. Opět zlehka, ovšem tak, aby to cítil. Jeho tělem znovu projelo zachvění. Právě tento pocit nadřazenosti a podmanění bylo to, co si užíval, po čem toužil. A stačilo mu málo, právě takováto gesta, ve své jednoduchosti účinnější než cokoliv jiného. V tomto rozpoložení zulíbal i druhou lodičku Lady a užíval si emoce, jichž byl plný.

Když Lady usoudila, že to již stačilo, přikázala mu, aby si před ní znovu klekl. Pak si vyzula jednu botu a nožku v černé punčošce mu strčila před obličej. Když se naklonil, aby jí políbil chodidlo, Lady najednou svou nohu zabořila do jeho obličeje. Líbal její chodidlo v mírně propocené punčošce a opájel se přitom vůní nohou Lady. Maličkou sebou trhnul, když Lady druhu nohu, stále ještě obutou v lodičce opřela o jeho hruď, ale z líbání nožky se vytrhnout nenechal. A to ani poté, co mu Lady činnost začala zpestřovat zarýváním podpatku do jeho těla, obzvláště pak do bradavky. V duši se mu rozhostil takový klid, že bylo až k nevíře, že ještě před několika hodinami jím cloumala nejistota, ba obavy. Nakonec to seznámení se s výpraskem nebylo tak hrozné, říkal si. Inu, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. A při tom ho napadlo, jak to asi bude pokračovat dál. Měl dojem, že do té třinácté komnaty nejen nahlédl, ale vlastně už vstoupil…